Hlíva ústřičná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxHlíva ústřičná
alternativní popis obrázku chybí
Hlíva ústřičná
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída stopkovýtrusé (basidiomycetes)
Podtřída houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď Hlívovité (Pleurotaceae)
Rod Hlíva (Pleurotus)
Binomické jméno
Pleurotus ostreatus
(Jacq.) P. Kumm., 1871
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus (Jacq.) P. Kumm., Führer Pilzk.: 24, 104 (1871)) je jedlá dřevokazná houba z čeledi hlívovitých.

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Klobouky hlívy ústřičné svou barvou i tvarem připomínají větší ústřice, odtud pochází i druhové pojmenování. Klobouky jsou v mládí sklenuté s podvinutým okrajem, později 5–25 centimetrů široké, vějířovité, hladké a pružné, okraj se stává ostrým. Zbarvení je široce proměnlivé od barvy bělavé, šedomodravé až k šedohnědé nebo hnědé. Zbarvení je závislé na podmínkách růstu, vzdušné vlhkosti apod. Klobouky rostou jako u většiny ostatních hlív nad sebou v trsech, řadách nebo vrstvách nad sebou. Trsy plodnic mohou dosahovat hmotnosti i několika kilogramů. Dosti často jsou klobouky spodních plodnic poprášeny vyklíčenými výtrusy, takže na sobě mají bílý povlak. Jde o přirozený a neškodný jev, který vzniká i při skladování.
  • Lupeny jsou nízké, měkké husté, sbíhající na třeň, u třeně jsou často vidličnatě větvené. Zbarveny jsou zprvu bíle až bělavě, ve stáří šedě.
  • Třeň je velmi krátký, 1–4 cm dlouhý a 1–3 cm tlustý, výstřední až postranní, velmi tuhý, bílý, později šedavý.
  • Dužnina je čistě bílá, velmi pružná a šťavnatá, zbarvení na řezu nemění.
  • Chuť je nasládlá, vůně silně příjemně houbová
  • Výtrusy jsou bezbarvé, válcovité a hladké, s rozměry 8–12 x 3–4 mikrometru.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Pleurotus ostreatus JPG6.jpg

Roste od konce léta až do zimy, při mírné zimě často i na jaře, na živých nebo odumřelých kmenech listnatých stromů, zejména na bucích, vrbách, ořešácích, břízách, topolech nebo jeřabinách. Pěstuje se i uměle, jak průmyslově tak i v domácích podmínkách.

Je velmi podobná hlívě plicní, ta je však světlejší barvy a roste na podobných stromech avšak od jara do podzimu.

Hlíva ústřičná je široce rozšířená houba rostoucí po celém světě, roste v mírném pásmu i v subtropických lesích.

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

V roce 1917 zveřejnil německý mykolog R. Falck výsledky prvních pokusů s pěstováním hlívy ústřičné v laboratorních podmínkách. V 60. letech 20. století ve výzkumech pokračovaly asijské země jako Čína, Filipíny nebo Thajsko. Ty jsou v současnosti společně s Pákistánem, Nigérií a USA největšími světovými producenty hlívy ústřičné. V Československu se pěstováním hlívy začal na přelomu let 1964/1965 zabývat tým ve Výzkumném ústavu liehovarov a konzervární LIKO v Bratislavě pod vedením RNDr. A. Ginterové, CSc. Další výzkum probíhal i v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Praze, ve Školním zemědělském podniku v Novém Jičíně a na dalších místech. Velký boom průmyslového pěstování nastal po roce 1982, kdy byly v tehdejším Československu zakládány velké pěstírny. Po listopadu 1989 však díky dovozu začala výroba stagnovat. Celosvětově je po žampionech a šiitake třetí nejdůležitější pěstovanou houbou, ročně se jí vypěstuje kolem 2,5 milionu tun.

Použití v kuchyni[editovat | editovat zdroj]

Hlíva ústřičná je jedlá houba s všestranným použitím jak do hotových jídel, tak k nakládání do octa nebo sušení. Je to vynikající surovina pro polévky a omáčky, dobře chutná i konzervovaná v různých nálevech a kombinacích se zeleninou. Běžně se konzumují pouze klobouky hub, ale tuhé třeně se dají usušit a rozemlít na tzv. houbový prášek, který se používá jako aromatické houbové koření. Je výtečná i uzená.[1]

V Rusku je oblíbená zkvašená jako kysané zelí.

Použití v léčení[editovat | editovat zdroj]

Konzumace hlívy díky obsahu polysacharidickému beta 1,3 d-glukanu příznivě ovlivňuje hladinu cholesterolu v krvi, zvyšuje odolnost proti infekcím, zvyšuje i tvorbu červených krvinek mimo kostní dřeň. Má i účinky proti zánětlivým onemocněním, virovým, bakteriálním a plísňovým chorobám, proti hemeroidům, ekzémům, při léčení popálenin atd.[1]

Hlíva je přírodním zdrojem látek ze skupiny statinů. Studie prokázaly že hlíva obsahuje 0,4–2,7 % statinů v sušině.[2] Obsahuje i β-glukany, také terpeny, zejména pleurotin, který je antibiotickou a antitrombotickou látkou. V mnoha pokusech s konzumací sušené hlívy při dietě u zvířat byl zaznamenán úbytek cholesterolu.

Masožravost[editovat | editovat zdroj]

Hlíva je také jednou z mála „masožravých“ hub. Její mycelium dokáže otrávit a zabít organismy ze skupiny hlístic.[3][4] Předpokládá se, že jde o způsob, jakým může houba získat dusík. Hlíva ústřičná obsahuje i malé množství arabitolu, který může u některých lidí způsobit střevní potíže. Může mít i projímavé účinky.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Agaricus opuntiae Durieu & Lév., 1850
  • Agaricus ostreatus Jacq., 1774
  • Agaricus revolutus J.J. Kickx, 1867
  • Agaricus salignus Pers., 1801
  • Crepidopus ostreatus (Jacq.) Gray, 1821
  • Crepidopus ostreatus ß atroalbus Gray, 1821
  • Dendrosarcus ostreatus (Jacq.) Kuntze, 1898
  • Panellus opuntiae (Durieu & Lév.) Z.S. Bi, in Bi, Zheng & Li, (1987) [1986]
  • Pleurotus opuntiae (Durieu & Lév.) Sacc., 1887
  • Pleurotus ostreatus f. salignus (Pers.) Pilát, 1935
  • Pleurotus ostreatus subsp. opuntiae (Lév.) A. Ortega & Vizoso, 1992
  • Pleurotus revolutus (J. Kickx f.) Gillet, 1874
  • Pleurotus salignus (Schrad.) P. Kumm., 1871

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Hlíva ústřičná pro vaši imunitu [online]. Lekarna.cz, 2016-09-16, [cit. 2015-11-08]. Dostupné online.  
  2. www.znaturforsch.com
  3. Thorn, R.G. & Barron, G.L. (1984). Carnivorous mushrooms. In: Science. 224: 76–78.
  4. Nordbring-Hertz, Birgit; Jansson, Hans-Börje; Persson, Yvonne; Friman, Eva; Dackman, Carin (2002). IWF-Film C 10027: Pleurotus erbeutet Nematoden mit Gift. www.iwf.de

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUMMER, Paul. Der Führer in die Pilzkunde. Zerbst: Luppe, 1871, s. 24, 104–106. Dostupné také z: [1]
  • TEPLÍKOVÁ, Jarmila. Houby známé a exotické : pěstování a kuchyňská úprava : 306 receptů. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-762-6.
  • Houby : česká encyklopedie : neobvyklá kniha o světě hub u nás i v cizině, praktická příručka houbaře pro určování, sběr, ochranu, pěstování a zpracování hub. 1. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2003. ISBN 80-86196-71-2. [Ke knize je vydána příloha: Kapesní atlas hub.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]