Jantar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jantar
Jantarové přívěsky se zalitými fosíliemi.
Jantarové přívěsky se zalitými fosíliemi.
Obecné
Kategorie Minerál[pozn. 1]
Chemický vzorec ~ C10H16O
Identifikace
Barva medově žlutá, oranžová, žlutobílá
až hyacintově červená
Vzhled krystalu nepravidelně zaoblené valounky
Soustava amorfní
Tvrdost 2-2,5
Lesk mastný
Štěpnost neštěpný
Index lomu  ??
Vryp bělavý
Hustota 1,05 - 1,09 g/cm³
Rozpustnost ve 20-25% alkoholu, 18-23% diethyletheru,
9,8% benzolu
Ostatní lasturnatý lom
Surový jantar na žule.jpg

Jantar je lehká a křehká látka, zvláštní forma uhlíkaté nerostné látky, někdy řazená mezi minerály[pozn. 1]. Jindy je řazena mezi organické hmoty, protože jde o fosilizovanou pryskyřici některých stromů, mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou nejčastěji kolem 50 milionů let (je však známý jantar o stáří až 320 milionů let, tedy pocházející z prvohorního karbonu). Průměrné chemické složení jantaru bylo určeno jako C10H16O. Nejběžnější barva jantaru je zlatavě žlutá, ale nalézají se odrůdy zcela průhledné, červené, kávové i bílé. Zajímavé je, že se dodnes nepodařilo jantar uměle vyrobit, přestože je poměrně dobře známo jeho chemické složení i předpokládaný postup vzniku.

Vznik a původ[editovat | editovat zdroj]

fosilizovaná pryskyřicei je stará 25 až 40 milionů let, ukládá se v nepravidelných vrstvách třetihorních písků a jílovitých břidlic. Stromy produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, když mají poškozenou kůru nebo byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Pryskyřice ztvrdla ve vlhkých sedimentech (jako je jíl a písek), které se vytvářely na dně lagun nebo v deltách řek a uchovala se v zemské kůře po miliony let.

Jantar je organického původu a má amorfní strukturu. Jeho složení se liší v závislosti na stromu, ze kterého pochází, i když všechny druhy jantaru obsahují terpeny nebo složky, které jsou společné ztvrdlým pryskyřicím. V Evropě vznikl jantar z pryskyřice jehličnanu Pinus succinifera, v Americe pochází z luštěniny Hymenaea courbaril.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Třeme-li jantar vlněnou látkou, vzniká záporný náboj statické elektřiny. Tuto vlastnost jantaru popsal již v 6. století př. n. l. Thales z Milétu. Odtud pochází název elektřina, protože řecký název pro jantar je elektron.

Jantar taje při 287 °C a je hořlavý. Relativní permitivita εr je 2,9.

V antice si lidé mysleli, že má jantar mystické a magické vlastnosti, v mnohých kulturách byl používaný jako talisman nebo léčebný prostředek.

Odrůdy jantaru[editovat | editovat zdroj]

Jantar se vyskytuje v osmi barevných variantách: žlutý (nejběžnější), oranžový, červený, bílý, hnědý, modrozelený a černý nebo mechový. Existuje široká škála odstínů těchto barev. Nejkrásnější, nejcennější a nejoceňovanější je červený jantar z oblasti Chiapas (Mexiko).

Gagát, někdy zvaný černý jantar, z Rumunska, není jantar.

Využití[editovat | editovat zdroj]

V závislosti na kvalitě byl ode dávna komerčně využíván pro výrobu obkladových destiček, nádobí a hlavně šperků, což je jeho dnešní nejrozšířenější využití.

Těžba jantaru se provádí dvěma způsoby: v povrchových lomech a podzemních dolech.

Jantar slouží také jako médium, uchovávající ve fantastických detailech organismy (zejména bezobratlé živočichy) z minulých geologických období. Nejstarší dochovaný jantar se zachovaným hmyzem pochází z období druhohorního triasu a má stáří asi 230 milionů let. Možnost zachování pravěké DNA a výsledné klonování pravěkých organismů na způsob Jurského Parku je ale pouze čistě teoretická.[2]

Altamira Ambre MHNT.PRE.2012.0.615
Pohárek s erbem města Gdaňsku, kolem 1900

Historie[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o sběru jantaru pocházejí z doby kamenné z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem zpracovaný kus jantaru pochází z této oblasti z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru. Výroba šperků a ozdobných předmětů z jantaru má dlouhou tradici, neboť je lidé zpracovávali od mladší doby kamenné, sloužily jako šperky a amulety.

Od raného středověku byl jantar z hlavní oblasti evropských nalezišť při Baltském moři distribuován po trase Jantarové stezky, která procházela Polskem přes české země a Rakousko, větvila se na německou a italskou linii. Nejčastěji se tehdy zhotovovaly vrtané korále pro náhrdelníky nebo růžence, drobné devocionálie jako křížky či přívěsky.

V době renesance stoupla konjunktura jantaru při výrobě šperkovnic, kazet a kabinetů, které měly dřevěné jádro obložené jantarovými tabulkami různých barevných odstínů, někdy v kombimaci s kostí či slonovinou. Také oltářní kžíže a oltáříky se zhotovovaly touto technikou.

V baroku dosáhl objem produkce uměleckých předmětů z jantaru svého vrcholu. Stejně jako v renesanci bylo uměleckým střediskem východní Prusko, a v něm dvě města: Königsberg (později sovětský a nyní ruský Kaliningrad) a Danzig - Gdaňsk.

V 19. století se začaly dělat napodobeniny a kopie jantaru: ušechtilým materiálem je sklo jantarové barvy, nekvalitním je tzv. ambrosit, odpad z úlomků jantaru znovu zahřátý a přetavený. Export jantarové suroviny v této době dosáhl velkého geografického rozsahu. Vznikly mimo jiné jantarové mozaiky až v Indii (Radžastánu).

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Nejvýznamnějším uměleckým dílem byla barokní Jantarová komnata, místnost obložená broušenými a řezanými jantarovými bloky s jantarovými doplňky interiéru, darovaná z Berlína do Carského sela nedaleko Petrohradu. Během 2. světové války německá okupační vojska Jantarovou komnatu rozebrala a dala vlakem odvézt na neznámé místo. Dodnes se po této kulturní památce bezvýsledně pátrá.
  • K nejvýznamnějším z dochovaných patří renesanční a barokní kabinety, kazety na stolní hry a oltáříky, které uchovávají Státní umělecké sbírky v Drážďanech, Kunstgewerbemuseum v Berlíně, a obě muzea jantaru v Kaliningradu a v Gdaňsku.

Naleziště[editovat | editovat zdroj]

Jantar se nalézá v podobě valounků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. V ČR se nachází ve sladkovodních třetihorních usazeninách české křídy u Valchova, Boršova nebo Velkých Opatovic. Největší naleziště v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Odhaduje se, že devadesát procent světových zásob se nachází v okolí ruského Kaliningradu. Další naleziště jsou v Rumunsku, na Sicílii nebo ve Velké Británii. Ve světě pak třeba v Barmě či ve Střední Americe a Mexiku, kde jde o klovatinu tropické dřeviny kopálu.

Příměsi[editovat | editovat zdroj]

Stávalo se, že pryskyřice vytékající z kmene stromu zachytila vzduchové bubliny, kapky vody, prachové částečky nebo malé rostliny (orchideje, houby, mechy, lišejníky, semínka a miniaturní květy), hmyz, červy a další drobné živočichy jako mravence, pavouky, komáry, včely, termity, motýly a vážky, dokonce i ještěrky, žáby a štíry. V některých případech zůstala zachovaná dokonce jejich buněčná struktura, například u fosilizované cypřiše mohla být studována buněčná stěna, buněčné jádro a vnitřní struktura chloroplastů.[3] DNA ovšem pravděpodobně zachována nezůstává a předchozí nálezy DNA byly odmítnuty jako kontaminace moderní DNA; DNA se neuchovává ani v kopálu (subfosilní pryskyřice).[4] Klonování pravěkých živočichů z DNA uchované v jantaru (viz Jurský park) je tak zřejmě touto cestou nemožné.

Tyto příměsi jsou zdrojem nejen krásy, ale i velkého množství velmi důležitých vědeckých informací. Existují vzorky jantaru velmi cenné z paleoambientálního hlediska, které umožňují vědcům rekonstruovat modely dávno ztracených ekosystémů. Velikost, druh, její viditelnost, množství a dokonce její poloha jsou důležité faktory, které se podílí na hodnocení příměsí.

Baltský jantar[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Baltský jantar.
Pavouk fosilizovaný v baltickém jantaru

Tento rostlinný polodrahokam je vlastně fosilní pryskyřice jehličnanů, která je starší než 40 milionů let. To, co odlišuje baltický jantar od jantaru z jiných oblastí, je vysoký podíl kyseliny jantarové. V baltickém jantaru se jí nachází 5 až 8 %, zatímco v ostatních typech jantaru je tento podíl mnohem menší. Jantar z Baltského moře patří mezi nejstarší a nejcennější na světě.

Falešný jantar[editovat | editovat zdroj]

Ve šperkařství se můžeme setkat i s falešným jantarem, který je ve skutečnosti vyroben z komerčních pryskyřic a barviv s podobným optickým efektem, charakteristickým pro jantar. Někteří výrobci jsou schopni vyrobit dokonce falešný jantar obsahující hmyz.

Pravost jantaru lze ověřit tak, že se vystaví plameni. Syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit.

Dalším způsobem, jak ověřit pravost světlého jantaru (žlutého či oranžového), aniž by musel být vystaven ničivým plamenům, je pomocí ultrafialového záření. Pravý jantar odráží tyrkysově modrý nebo zelený odlesk, nazývaný „jantarová aura“. Auru lze spatřit i po dopadu slunečních paprsků, dopadajících pod určitým úhlem.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Mezinárodní mineralogická asociace (IMA) jantar za minerál neuznává, viz např. Jantar na "WebMineral"

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.mindat.org, 2016-03-18
  2. http://dinosaurusblog.com/2017/01/05/muzeme-vytvorit-jursky-park/
  3. KOLLER, B.; SCHMITT, JM.; TISCHENDORF, G.. Cellular fine structures and histochemical reactions in the tissue of a cypress twig preserved in Baltic amber.. Proc Biol Sci. Jan 2005, roč. 272, čís. 1559, s. 121-6. DOI:10.1098/rspb.2004.2939. PMID 15695201.  
  4. PENNEY, D.; WADSWORTH, C.; FOX, G., et al. Absence of ancient DNA in sub-fossil insect inclusions preserved in 'anthropocene' colombian copal.. PLoS One. 2013, roč. 8, čís. 9, s. e73150. DOI:10.1371/journal.pone.0073150. PMID 24039876.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]