Makak
 Makak | |
|---|---|
 Makak červenolící (Macaca fuscata) | |
 Makak jávský (Macaca fascicularis) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Čeleď | kočkodanovití (Cercopithecidae) |
| Rod | makak (Macaca) Lacépède, 1799 |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Makak (Macaca) je rod úzkonosých opic z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae). Je známo celkem 26 druhů, z toho některé jsou již vyhynulé.[1]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Makakové se vyskytují v jižní a jihovýchodní Asii včetně ostrovních oblastí (Sulawesi, Malé Sundy, Filipíny, Japonsko), na severozápadě Afriky a jeden druh, magot bezocasý (M. sylvanus), se vyskytuje na Gibraltaru v Evropě. Oblasti Afriky a Evropy nicméně makakové dnes obývají pouze sporadicky, ještě během pleistocénu ale představovali běžnou součást zdejší fauny.[2]
Makakové žijí v lesích, na pláních i ve skalnatých oblastech.[3] Velká ekologická diverzita mezi jednotlivými druhy způsobuje, že jenom málo druhů má sympatrický výskyt. Jednu z výjimek představují makak lví (M. silenus) a makak kápový (M. radiata), kteří se společně vyskytují v jihoindických lesích.[2] Hybridizace často nastává mezi makakem jávským (M. fascicularis) a makakem rhesus (M. mulatta), v místech, kde se jejich areály výskytu protínají.[4]
Popis a chování
[editovat | editovat zdroj]Makakové bývají celkem statné opice, ale stavba těla závisí na každém druhu a prostředí, ve kterém žije. Mezi robustní makaky patří například makak červenolící (M. fuscata) z chladných oblastí Japonska, naopak makak jávský z jihovýchodní Asie je štíhlejší. Přední i zadní končetiny jsou zhruba stejně dlouhé. Jsou přizpůsobeny pohybu na zemi i ve stromoví a mají dobrý úchop. Makakové se pohybují kvadrupedně a objevuje se i šplhání. Lebka nemá žádné specializované znaky. V tlamě mají makakové lícní torby, do nichž si uschovávají potravu.[2][3]
Makakové tvoří tlupy o různém množství opic.[3] Často se objevují mnohosamcové-mnohosamicové struktury s vysokou socializací. Častá je matrilineární hierarchie, mladé samice v tlupě zůstávají, kdežto mladí samci tlupu opouštějí. Makakové jsou vysoce přizpůsobivé opice, které se mohou živit plodožravě až všežravě. Některé druhy přivykly synantropii (typickým příkladem je thajské město Lopburi[5]). Makakové mají rozvinuté schopnosti učení a napodobování, což z nich dělá inteligentní adaptabilní primáty schopné řešit i složitější problémy.[2] Rozmnožování probíhá sezónně v chladnějších areálech, v tropech celoročně.[3]
Makakové a člověk
[editovat | editovat zdroj]Makakové patří spolu se šimpanzi mezi nejvíce prozkoumané primáty[2] a hrají velkou roli ve vědeckém výzkumu.[3] Oblíbeným druhem je z tohoto pohledu zvláště makak jávský (zřejmě pro svou malou velikost), který je hojně využíván například pro testování léků proti rakovině, diabetu nebo kardiovaskulárním poruchám.[6] V 50. letech 20. století byla pomocí testování na makacích vyvinuta vakcína proti dětské obrně. Probíhají také pokusy s klonováním a roku 2018 zveřejnili čínští vědci, že se makak jávský stal prvním klonovaným primátem pomocí metody přenosu jader somatických buněk (SCNT).[3][7] Makakové rovněž patřili k druhům, které byly opakovaně vysílány do vesmíru.[8] Řada druhů je dnes nicméně následkem lidských činností ohrožena vyhynutím,[2] makak chocholatý (M. nigra) a makak jihomentawajský (M. pagensis) pak patří mezi kriticky ohrožené druhy.
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Je uznáno celkem 26 druhů makaků, některé z nich již vyhynuly.
- Macaca sylvanus (Linné, 1758) – magot bezocasý
- Macaca silenus (Linné, 1758) – makak lví
- Macaca nemestrina (Linné, 1766) – makak vepří
- Macaca sinica (Linné, 1771) – makak bandar
- Macaca mulatta (Zimmermann, 1780) – makak rhesus
- Macaca radiata (É. Geoffroy, 1812) – makak kápový
- Macaca fascicularis (Raffles, 1821) – makak jávský
- Macaca nigra (Desmarest, 1822) – makak chocholatý
- Macaca maura (Schinz, 1825) – makak tmavý
- Macaca arctoides (I. Geoffroy, 1831) – makak medvědí
- Macaca assamensis (M'Clelland, 1840) – makak ásámský
- Macaca ochreata (Ogilby, 1841) – makak šedoramenný
- Macaca nigrescens, Temminck, 1849 – makak gorontolský
- Macaca leonina, Blyth, 1863 – makak indočínský
- Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863) – makak formozský
- Macaca thibetana (Milne-Edwards, 1870) – makak tibetský
- Macaca fuscata (Blyth, 1875) – makak červenolící
- Macaca tonkeana (Meyer), 1899 – makak tonkeánský
- Macaca hecki (Matschie, 1901) – makak Heckův
- Macaca pagensis, Miller, 1903 – makak jihomentawajský
- Macaca libyca†, Stromer, 1920
- Macaca anderssoni†, Schlosser, 1924
- Macaca jiangchuanensis†, Pan et al., 1992
- Macaca siberu, Fuentes & Olson, 1995 – makak siberutský
- Macaca munzala, Sinha et al., 2004 – makak munzala
- Macaca leucogenys, Li, Zhao & Fan, 2015[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Makak [online]. Biolib [cit. 2015-09-17]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f VANČATA, Václav. Primatologie, díl 2: Catarrhina - opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003. ISBN 80-7290-127-3. S. 26 až 29.
- ↑ a b c d e f Macaque [online]. Britannica [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ONG, P.; RICHARDSON, M. Macaca fascicularis [online]. IUCN [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ ZVOLÁNEK, Pavel. Lopburi. Země světa. 5.12.2022, roč. 21, čís. 12, s. 54–57. Dostupné online.
- ↑ Genome: Macaca fascicularis [online]. McDonell Genome Institute [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ LIU, Zhen; CAI, Yijun; WANG, Yan. Cloning of Macaque Monkeys by Somatic Cell Nuclear Transfer. Cell. 2018-2, roč. 172, čís. 4, s. 881–887.e7. Dostupné online [cit. 2019-05-07]. DOI 10.1016/j.cell.2018.01.020. (anglicky)
- ↑ 8.1.1: Primates in Space [online]. planet4589.org [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DOBRORUKA, Luděk J. Poloopice a opice. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. 203 s. Zvířata celého světa, sv. 5.
- DORE, Kerry M., ed., RILEY, Erin P., ed. a FUENTES, Agustin, ed. Ethnoprimatology: a practical guide to research at the human-nonhuman primate interface. 1st publ. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 307 s. Cambridge studies in biological and evolutionary anthropology, 76. ISBN 978-1-107-10996-4.
- POTOCKI, Emil, ed. a KRASINSKI, Juliusz, ed. Primatology: theories, methods and research. New York: Nova Sience, ©2009. 207 s. Animal science, issues and professions series. ISBN 978-1-60741-852-8.
- STRUM, Shirley C., ed. a FEDIGAN, Linda M., ed. Primate encounters: models of science, gender, and society. Chicago: University of Chicago, 2000. 635 s. ISBN 0-226-77754-5.
- VANČATA, Václav. Primatologie. Díl 2., Catarrhina – opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2003. 237 s. ISBN 80-7290-127-3.
