Makak
 Makak | |
|---|---|
 Makak červenolící (Macaca fuscata) | |
 Makak jávský (Macaca fascicularis) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Čeleď | kočkodanovití (Cercopithecidae) |
| Rod | makak (Macaca) Lacépède, 1799 |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Makak (Macaca) je rod úzkonosých opic z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae).
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Makakové se vyskytují v jižní a jihovýchodní Asii včetně ostrovních oblastí (Sulawesi, Malé Sundy, Filipíny, Japonsko), na severozápadě Afriky a jeden druh, magot bezocasý (M. sylvanus), se vyskytuje na Gibraltaru v Evropě. Oblasti Afriky a Evropy nicméně makakové dnes obývají pouze sporadicky, ještě během pleistocénu ale představovali běžnou součást zdejší fauny.[1]
Makakové žijí v lesích, na pláních i ve skalnatých oblastech.[2] Velká ekologická diverzita mezi jednotlivými druhy způsobuje, že jenom málo druhů má sympatrický výskyt. Jednu z výjimek představují makak lví (M. silenus) a makak kápový (M. radiata), kteří se společně vyskytují v jihoindických lesích.[1] Hybridizace často nastává mezi makakem jávským (M. fascicularis) a makakem rhesus (M. mulatta), v místech, kde se jejich areály výskytu protínají.[3]
Popis a chování
[editovat | editovat zdroj]Makakové bývají celkem statné opice, ale stavba těla závisí na každém druhu a prostředí, ve kterém žije. Mezi robustní makaky patří například makak červenolící (M. fuscata) z chladných oblastí Japonska, naopak makak jávský z jihovýchodní Asie je štíhlejší. Přední i zadní končetiny jsou zhruba stejně dlouhé. Jsou přizpůsobeny pohybu na zemi i ve stromoví a mají dobrý úchop. Makakové se pohybují kvadrupedně a objevuje se i šplhání. Lebka nemá žádné specializované znaky. V tlamě mají makakové lícní torby, do nichž si uschovávají potravu.[1][2]
Makakové tvoří tlupy o různém množství opic.[2] Často se objevují mnohosamcové-mnohosamicové struktury s vysokou socializací. Častá je matrilineární hierarchie, mladé samice v tlupě zůstávají, kdežto mladí samci tlupu opouštějí. Makakové jsou vysoce přizpůsobivé opice, které se mohou živit plodožravě až všežravě. Některé druhy přivykly synantropii (typickým příkladem je thajské město Lopburi[4]). Makakové mají rozvinuté schopnosti učení a napodobování, což z nich dělá inteligentní adaptabilní primáty schopné řešit i složitější problémy.[1] Rozmnožování probíhá sezónně v chladnějších areálech, v tropech celoročně.[2]
Makakové a člověk
[editovat | editovat zdroj]Makakové patří spolu se šimpanzi mezi nejvíce prozkoumané primáty[1] a hrají velkou roli ve vědeckém výzkumu.[2] Oblíbeným druhem je z tohoto pohledu zvláště makak jávský (zřejmě pro svou malou velikost), který je hojně využíván například pro testování léků proti rakovině, diabetu nebo kardiovaskulárním poruchám.[5] V 50. letech 20. století byla pomocí testování na makacích vyvinuta vakcína proti dětské obrně. Probíhají také pokusy s klonováním a roku 2018 zveřejnili čínští vědci, že se makak jávský stal prvním klonovaným primátem pomocí metody přenosu jader somatických buněk (SCNT).[2][6] Makakové rovněž patřili k druhům, které byly opakovaně vysílány do vesmíru.[7] Řada druhů je dnes nicméně následkem lidských činností ohrožena vyhynutím,[1] makak chocholatý (M. nigra) a makak jihomentawajský (M. pagensis) pak patří mezi kriticky ohrožené druhy.
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Následující druhy makaků vycházejí podle 4. vydání monografie Primate Adaptation and Evolution:[8]
Skupina Sylvanus
- Macaca sylvanus (Linné, 1758) – magot bezocasý
Skupina Silenus
- Macaca leonina (Blyth, 1863) – makak indočínský
- Macaca nemestrina (Linné, 1766) – makak vepří
- Macaca pagensis (Miller, 1903) – makak jihomentawajský
- Macaca siberu Fuentes & M. Olson, 1995 – makak siberutský
- Macaca silenus (Linné, 1758) – makak lví
Skupina Sulawesi – problematický druhový komplex ze Sulawesi, ve starších zdrojích hodnocený i jako jeden druh,[9] zároveň ne všechny zdroje respektují tytéž druhy (např. M. brunnescens může být považován za poddruh M. ochreata)[10]
- Macaca brunnescens (Matschie, 1901)
- Macaca hecki (Matschie, 1901) – makak Heckův
- Macaca maura (Schinz, 1825) – makak tmavý
- Macaca nigra (A. G. Desmarest, 1822) – makak chocholatý
- Macaca nigrescens (Temminck, 1849)
- Macaca ochreata (Ogilby, 1841) – makak šedoramenný
- Macaca tonkeana (A. B. Meyer), 1899 – makak tonkeánský
Skupina Sinica
- Macaca assamensis (M'Clelland, 1840) – makak ásámský
- Macaca munzala Sinha et al., 2004 – makak munzala
- Macaca radiata (É. Geoffroy, 1812) – makak kápový
- Macaca sinica (Linné, 1771) – makak bandar
- Macaca thibetana (A. Milne-Edwards, 1870) – makak tibetský
Skupina Fascicularis
- Macaca fascicularis (Raffles, 1821) – makak jávský
Skupina Mulatta
- Macaca cyclopis (Swinhoe, 1863) – makak formozský
- Macaca fuscata (Blyth, 1875) – makak červenolící
- Macaca mulatta (Zimmermann, 1780) – makak rhesus
Skupina Arctoides
- Macaca arctoides (I. Geoffroy, 1831) – makak medvědí
Zdroj neuvádí nověji popsané druhy:
- Macaca leucogenys Li, Zhao & Fan, 2015[11]
- Macaca selai Ghosh et al., 2022[12] – osamostatněný od makaka munzaly
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 3 4 5 6 VANČATA, Václav. Primatologie, díl 2: Catarrhina - opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003. ISBN 80-7290-127-3. S. 26 až 29.
- 1 2 3 4 5 6 Macaque [online]. Britannica [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ONG, P.; RICHARDSON, M. Macaca fascicularis [online]. IUCN [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ ZVOLÁNEK, Pavel. Lopburi. Země světa. 5.12.2022, roč. 21, čís. 12, s. 54–57. Dostupné online.
- ↑ Genome: Macaca fascicularis [online]. McDonell Genome Institute [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ LIU, Zhen; CAI, Yijun; WANG, Yan. Cloning of Macaque Monkeys by Somatic Cell Nuclear Transfer. Cell. 2018-2, roč. 172, čís. 4, s. 881–887.e7. Dostupné online [cit. 2019-05-07]. doi:10.1016/j.cell.2018.01.020. (anglicky)
- ↑ 8.1.1: Primates in Space [online]. planet4589.org [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FLEAGLE, John G.; BADEN, Andrea L.; GILBERT, Christopher C., 2026. Primate Adaptation and Evolution. 4. vyd. London, San Diego, Cambridge: Academic Press. ISBN 978-0-12-815809-8. S. 137.
- ↑ Kolektiv autorů. Velký atlas živočichů − jedinečný obraz života na Zemi. Bratislava: Príroda, 2005. 208 s. ISBN 80-07-01395-4. S. 131.
- ↑ MITTERMEIER, Russell A.; RYLANDS, Anthony B.; WILSON, Don E. Primates. Barcelona: Lynx Edicions, 2013. (Handbook of the mammals of the world; sv. 3). ISBN 978-84-96553-89-7. S. 634.
- ↑ LI, Cheng; ZHAO, Chao; FAN, Peng-Fei. White-cheeked macaque (Macaca leucogenys): A new macaque species from Medog, southeastern Tibet. American Journal of Primatology. 2015, roč. 77, čís. 7, s. 753–766. Dostupné online [cit. 2025-11-30]. ISSN 1098-2345. doi:10.1002/ajp.22394. (anglicky)
- ↑ GHOSH, Avijit; THAKUR, Mukesh; SINGH, Sujeet K. The Sela macaque (Macaca selai) is a distinct phylogenetic species that evolved from the Arunachal macaque following allopatric speciation. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2022-09-01, roč. 174, s. 107513. Dostupné online [cit. 2025-11-30]. ISSN 1055-7903. doi:10.1016/j.ympev.2022.107513.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DOBRORUKA, Luděk J. Poloopice a opice. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. 203 s. Zvířata celého světa, sv. 5.
- DORE, Kerry M., ed., RILEY, Erin P., ed. a FUENTES, Agustin, ed. Ethnoprimatology: a practical guide to research at the human-nonhuman primate interface. 1st publ. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 307 s. Cambridge studies in biological and evolutionary anthropology, 76. ISBN 978-1-107-10996-4.
- POTOCKI, Emil, ed. a KRASINSKI, Juliusz, ed. Primatology: theories, methods and research. New York: Nova Sience, ©2009. 207 s. Animal science, issues and professions series. ISBN 978-1-60741-852-8.
- STRUM, Shirley C., ed. a FEDIGAN, Linda M., ed. Primate encounters: models of science, gender, and society. Chicago: University of Chicago, 2000. 635 s. ISBN 0-226-77754-5.
- VANČATA, Václav. Primatologie. Díl 2., Catarrhina – opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2003. 237 s. ISBN 80-7290-127-3.
