Guy de Maupassant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Guy de Maupassant
Guy de Maupassant
Guy de Maupassant
Rodné jméno Henry-René-Albert-Guy de Maupassant
Narození 5. srpna 1850
Dieppe
Úmrtí 6. července 1893 (ve věku 42 let)
Paříž
Příčina úmrtí Syfilis
Alma mater Lyceum Jindřicha IV.
Povolání spisovatel, dramatik, novinář, autor a romanopisec
Podpis
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guy de Maupassant [gí d mópasán] (5. srpna 1850, Tourville-sur-Arques6. července 1893, Paříž) byl francouzský spisovatel 2. poloviny 19. století, spolu s Émilem Zolou a Gustavem Flaubertem představitel literárního realismu a naturalismu. Jeho šest románů a několik povídkových sbírek si zaslouží pozornost kvůli síle realismu, fantaskním prvkům a pesimismu, ale také díky stylistickému umění. Skutečná literární dráha Maupassanta je přitom vymezena pouhým desetiletím - mezi lety 1880 a 1890. Uznání se dočkal již za svého života a i dnes je vnímán jako velikán francouzské literatury, jehož dílo se stále interpretuje a adaptuje.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a dospívání[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure do rodu de Maupassant, přičemž partikule „de“ byla rodu přiřknuta rozhodnutím z 9. července 1846. Gustave de Maupassant se ještě téhož roku oženil s Laure le Poittevin, která pocházela z dobře situované rodiny. Spolu se svým bratrem Alfrédem se přátelila s Gustavem Flaubertem, který měl později vliv na život a literární dráhu jejího syna. V roce 1856 se manželům narodil ještě druhý syn Hervé. Oba rodiče pak přežili své děti. V roce 1859 je Gustave zaměstnán v bance Stolz v Paříži a Guy tak navštěvuje císařské gymnázium (Lycée Henri-IV). Svobodomyslnost jeho matky a přelétavost otce vedla v jeho jedenácti letech k rozvodu rodičů. Laure si oba své syny ponechala a odcestovala s nimi do Normandie do městečka Étretat, jejíž atmosféru si Guy zamiloval. Guy vyrůstá v lásce k okolní krajině a sportu, ovládá také místní dialekt. Je velice fixován na svou matku.

Ve věku třinácti let byl na přání matky poslán na seminář do Yvetotu. Právě tady začíná s prvními verši. Z jeho raného studia si s sebou ponese pouze nenávist k náboženství, a proto se nechá ze studia vyhodit a nastoupí na lyceum v Rouen, kde se ukáže jako výborný student věnující se poezii a divadlu. V této době navštěvuje pravidelně Louise Bouilheta a hlavně Gustava Flauberta, od kterého se mnohému naučí. V říjnu, roku 1868, kdy mu bylo osmnáct let, se mu podařilo zachránit tonoucího Algernona Charlese Swinburne, proslulého anglického básníka, který ho za jeho kuráž pozve na večeři. V roce 1869 studia na lyceu dokončil a odchází proto na práva do Paříže na radu matky a Flauberta.

Odchod do Paříže a raná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Vše nicméně přerušila prusko-francouzská válka, jíž se dobrovolně účastnil. O několik let později, roku 1871, opustil Normandii a přestěhoval se natrvalo do Paříže, kde byl zaměstnán jako úředník na ministerstvu námořnictví a poté na ministerstvu veřejného vzdělání (od 1878 do 1882). Svou první povídku publikoval v L'Almanach lorrain v únoru 1875 pod pseudonymem Joseph Prunier. Následuje povídka En canot v březnu 1876; tentokrát se pod ni podepsal jako Guy de Valmont.

V říjnu 1876 reaguje na pozvánku stát se svobodným zednářem takto: "Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, ať je jakákoli, žádné náboženství, žádnou sektu, žádnou školu; nikdy nevstoupit do asociace, která se řídí doktrínami, nesklonit se před žádným dogmatem, (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného."

Koncem ledna 1877 se setkal s ruským spisovatelem Turgeněvem, který jej shledal velmi sešlým. Diagnóza je jasná - syfilis. Tato nemoc jej pomalu zabíjí už v tak mladém věku. Jeho jedinou potěchou během následujících let byla kanoistika, kterou provozoval na Seině, vždy v dobré společnosti, každou neděli a o prázdninách. Brává na vyjížďky na loďce Feuille de rose mladé slečny. Další jeho kratochvílí je lov, což se promítne i do obsahu některých jeho povídek.

Vrcholná léta tvorby[editovat | editovat zdroj]

Gustave Flaubert jej vzal pod svá ochranná křídla a vedl jej v počátcích jeho literární kariéry. Nabádal ho, aby zanechal hloupostí, lehkých žen i kanoistiky a plně se věnoval veršům, pro které se narodil. U Flauberta se setkával s vrcholnými představiteli literárního života té doby - Turgeněvem, Zolou a dalšími představiteli naturalismu a realismu. Začíná přispívat do několika novin: např. Le Figaro, Gil Blas, Le Gaulois nebo l'Echo de Paris. Stále podporován Flaubertem vydal rouku 1879 svou první knihu o stu stránkách Histoire du vieux temps. V roce 1880 se spolu se Zolou podílí na kolektivní sbírce naturalistů Les Soirées de Médan, kam přispěl svou povídkou Kulička (Boule de suif), která zaznamenala velký úspěch u publika i kritiků. Ve stejném roce se nicméně dozvídá o náhlé smrti Flauberta, což ho velmi zasáhne. Období vymezené lety 1880 a 1890 jsou jeho nejplodnějším obdobím. Vydává šest románů, více než tři sta povídek a několik cestopisů. Pracuje metodicky, ročně vydává dva až čtyři svazky. Cit pro dobrý obchod mu přináší bohatství.

V květnu 1881 publikovaů svou první sbírku povídek pod názvem La Maison Tellier, která se během dvou let dočkala šesti vydání. 6. července 1881 opouští Paříž a vydává se na cestu do severní Afriky jako redaktor časopisu Le Gaulois. Své milence napíše: "Odjel jsem na Saharu!!! (...) Nemějte mi za zlé, drahá přítelkyně, že jsem učinil tak rychlé rozhodnutí. Víte, že jsem tulák a nemám řád. Řekněte mi, kam mám adresovat své dopisy a ty své posílejte do Alžíru poste restante. Líbám Vás všude..." Do Paříže se vrací v polovině září po krátkém pobytu na Korsice.

Roku 1883 dokončil svůj první román, který začal psát již o šest let dříve: Příběh jednoho života (Une vie). 25 tisíc exemplářů je rozprodáno za necelý rok, byť bylo dílo na začátku zakázáno cenzurou. Román ocenil i Lev Tolstoj: "Je to největší počin francouzské literatury hned po Bídnících."

Poté, co mu první publikace vynesly nějaké příjmy, postavil si v Étretat dům "La Guillette" nebo "Guyův dům", které každé léto obývá ve společnosti přátel. 27. února 1883 mu modistka Joséphine Litzelmann porodila první dítě - Luciena. O rok později přišla na svět dcera a třetí dítě roku 1887. Roku 1884 naváže milostný vztah s kněžnou Emmanuelou Potockou, krásnou a spirituální bohatou ženou s italsko-polskými kořeny. Ve stejném roce dokončil psaní Miláčka.

Ve svých románech Guy de Maupassant koncentruje všechna témata, která jsou rozeseta v povídkách. Miláček, který vyšel roku 1885, se musel už během prvních čtyřech měsíců několikrát dotiskovat. Maupassant se smíchem říkal: "Miláček, to jsem já!". Poté, co vyřešil věci kolem publikace Miláčka na pokračování v časopise, odjel do Itálie opět v doprovodu přátel.

Poslední roky života a smrt[editovat | editovat zdroj]

Jeho od přírody daná averze vůči společnosti, stejně jako podlomené zdraví ho dovedou do předčasného důchodu, k samotě a meditaci. Odjíždí na dlouhou cestu do Alžírska, Itálie, Anglie, navštíví Bretaň, Sicílii, Auvergne... Každá cesta je pro něj synonymem pro nové reportáže pro tisk a cestovní deníky. Podniká okružní jízdu Středomořím na své jachtě pojmenované "Bel-Ami" - Miláček. Nicméně ani jeho láska k prostoru, cestám a samotě mu nezabraňují navazovat nová přátelství, například s Alexandrem Dumasem ml. nebo historikem a filozofem Hippolytem Tainem.

Roku 1887 spatří světlo světa román Mont-Oriol s prostředí lékařů, ve kterém se věnuje novému vědnímu odvětví - psychologii. Dotýká se rovněž otázky antisemitismu v salonech, a to prostřednictvím postavy Williama Andermatta. Ve stejném roce podepsal petici proti vztyčení Eiffelovy věže v Paříži.

Rozvoj syfilidu v její neuroluetickou formu vedl koncem 80. let k jeho četným migrenózním bolestem hlavy a přechodným poruchám zraku. Jeho přátele si povšimli jeho neobvyklého chování, rovněž nápadné posedlosti sebezáchovou, samotou a šílenstvím. Ve svých dopisech zmiňoval své deprese, bolesti i strach ze smrti. Sužovaly jej halucinace, také přesvědčení, že jeho mozek požírají mouchy, nebo že je soustavně pronásledován neznámým zlem.

Dne 2. ledna 1892 se Maupassant pokusil o sebevraždu, ve které mu zabránil jeho sluha, posléze byl převezen do ústavu pro choromyslné Dr. Esprita Blanche v Passy v Paříži, kde 6. července 1893 zemřel.

Analýza díla[editovat | editovat zdroj]

Estetické principy[editovat | editovat zdroj]

Maupassant definoval své koncepce popisu a vyprávění v Předmluvě k románu Petr a Jan z let 1887-8. Dle něj je romanopisec ten, kdo dokáže všechno převést v dílo tak, aby reflektoval city prosté reality, aby ukázal současného člověka takového, jaký skutečně je. Odmítal romantický román se svou deformovanou, nadlidskou a poetickou vizí, stejně jako román symbolistický s přemírou psychologismů a uměleckého psaní. Chtěl najít román pravdivý, realistický, objektivní, ale byl si vědom jistých limitů takových požadavků. Podle něj je realismus "osobní pohled na svět, kterou (spisovatel) hledá a chce nám ji zprostředkovat tak, že ji předělá v knihu". Vždy záleží na osobnosti autora a jeho výběru z reality. Odmítá tak rovněž naturalismus, kvůli jeho těžké dokumentárnosti a demonstrativní ambici dosáhnout totálního realismu, jak tomu bylo u Zoly. Říká, že psychologie musí být skrytá v knize stejně, jako je skrytá v reálném světě pod nánosem existence.

Témata[editovat | editovat zdroj]

Témata jsou spojena s každodenním životem jeho doby a se zkušenostmi, které sám zažil.

  • Normandie - rodný kraj Maupassanta, který hraje velmi důležitou úlohu v jeho díle, ať už jde o krajinu, města nebo jeho obyvatele.
  • Válka 1870 a německá okupace
  • Žena jako oběť, někdy prostitutka; někdy s přesahem do tématu rodiny a dětí, potažmo otcovství
  • Pesimismus
  • Šílenství, deprese a paranoia; smrt jako destrukce

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Guy de Maupassant je autorem šesti románů a několika desítek novel a povídek. Zejména povídky přinesly Maupassantovi velký úspěch jak pro své rozmanité náměty z normandského venkova či městského prostředí, tak především pro autorův vypravěčský talent. Pro románovou tvorbu je typické zaměření na měšťanskou a aristokratickou vrstvu. V dílech Silná jako smrt a Naše srdce jsou tentokrát hlavními postavami ženy. Hlavním tématem je milostný vztah mezi umělcem a ženou z vysokých poměrů.

Téměř všechny významné okamžiky autorova života se vtiskují do jeho tvorby. V novele Dědictví vstupujeme do úřednického prostředí samotného ministerstva námořnictva, v Miláčkovi se dokonce stylizoval do hlavní postavy Georgese Duroye a své časté pobyty v lázních mohl uplatnit v románu Mont-Oriol.

Nejznámější povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Kulička (Boule de suif), 1880 – asi nejpopulárnější Maupassantova povídka z prostředí prusko-francouzské války. Ústřední postavou je prostitutka Elisabeth Rousset, zvaná Kulička, jež zachrání občany městečka tím, že poskytne služby pruskému důstojníkovi. I přes tento „hrdinský čin“ jí ostatní neustále pohrdají. Objevuje se však rozpor, kdo je mravnější a větší vlastenec: prostitutka, která se obětovala, nebo „slušní“ lidé, kteří se snaží vše jen přežít?
  • Slečna Fifi (Mademoiselle Fifi), 1882 – opět z prusko-francouzské války, zobrazuje barbarské chování pruských vojáků.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Miláček (Bel-Ami), 1885 – společensko-kritický román, v němž si mladý novinář za pomoci své přitažlivosti buduje kariéru využíváním žen. Nakonec se cílevědomý mladík dostává až do pařížských šlechtických kruhů.
  • Příběh jednoho života
  • Mont-Oriol
  • Petr a Jan
  • Silná jako smrt
  • Naše srdce

Maupassantova tvorba je naplněna kritikou všech vrstev společnosti. Zejména té nejvyšší – titulované, proto právem bývá někdy označován za kritika mravů.

Maupassantovy pseudonymy[editovat | editovat zdroj]

  • Joseph Prunier
  • Guy de Valmont
  • Maufrigneuse

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]