Honoré de Balzac

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Honoré de Balzac
Honoré de Balzac, daguerrotypie z roku 1842
Honoré de Balzac, daguerrotypie z roku 1842
Narození 20. května 1799
Tours
Úmrtí 18. srpna 1850 (ve věku 51 let)
Paříž
Pseudonym Horace de Saint-Aubin
Povolání dramatik, novinář, literární kritik, romanopisec, tiskař, 'Dichterjurist' a spisovatel
Alma mater Lycée Charlemagne
Pařížská právní fakulta
Pařížská univerzita
Manžel(ka) Ewelina Hańska
Partner(ka) Olympe Pélissier
Marie du Fresnay
Děti Marie-Caroline Du Fresnay
Příbuzní sestra Laure de Surville a Laurence de Montzaigle
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Honoré de Balzac [onoré d balzak][1] (20. května 1799, Tours18. srpna 1850, Paříž), byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu. Bývá považován za zakladatele kritickorealistického románu. Balzakovým magnum opus je cyklus devadesáti sedmi románů a povídek pod souborným názvem Lidská komedie; napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou (např. Šagrénová kůže).

Život[editovat | editovat zdroj]

Honoré de Balzac se narodil v měšťanské rodině v Tours. Jeho rodiči byli Bernard François de Balzac (nebo se uvádí také 'Balssa') (17461829), jenž zbohatl za francouzské revoluce jako vojenský zásobovatel, a Anne Charlotte Laure Balzac ('Balssa'), roz. Sallambier, (17781854). Měl dvě sestry, a to Laure de Surville, roz. de Balzac (18001871) a Laurence de Montzaigle, roz. de Balzac (18021825).[2][3] Z jeho rodokmenu také vyplývá, že z manželství jeho rodičů se narodil již roku 1798 jeden chlapec, Louis Daniel Balssa (20. května 179822. června 1798), který avšak po necelém měsíci života zemřel.[4]

Honoré byl poslán do klášterní školy, nakonec se mu podařilo v Paříži vystudovat práva. Krátce poté působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal černé dobrodružné romány (pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin), které později zavrhl.

Celý jeho život byl provázen snahou dostat se do vyšší (aristokratické) společnosti, z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány na pokračování). Několikrát se také pokusil o sebevraždu.

Když na tom byl finančně dobře, nakoupil akcie, ale zkrachoval. Byl poté nucen psát velmi intenzivně, aby zaplatil své dluhy. Psal vlastně pro výdělek (což v jeho době nebylo obvyklé) a výhradně v noci. Do dějin literatury vstoupil i jako legendární „dělník pera“, známý svou mimořádnou pracovitostí; kromě psaní románů působil takřka po celý tvůrčí život i jako novinář a kritik.

Ewelina Hańska (1825)

Poslední léta a manželství[editovat | editovat zdroj]

Roku 1833 se prostřednictvím korespondence seznámil s Ewelinou Hańskou-Rzewuskou (18011882), dcerou rusko-polského šlechtice, vdanou za bohatého statkáře sídlícího poblíž ukrajinského Berdyčeva. Balzac si s touto svou čtenářkou léta dopisoval a poté, co roku 1841 ovdověla, podnikl za ní cestu do Petrohradu (1843). Po dalších letech v Paříži se vydává opět na Ukrajinu, několikrát navštívil Kyjev a pobýval v Radyvylově.Teprve pár měsíců před svou smrtí (14. března 1850), v době, kdy byl již těžce nemocný, se v Berdyčevě Balzac s Ewelinou Hańskou oženil. Jeho nemoc se ještě zhoršila během dubnového návratu do Paříže, kde Balzac 18. srpna 1850 zemřel; v den jeho smrti jej navštívil Victor Hugo, který také promluvil na spisovatelově pohřbu. Honoré de Balzac je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Ve svých dílech projevil smysl pro detail, měl znalost prostředí i postav, které popisuje. Snažil se popsat všechny typy šlechticů a jejich životní situace. Vždy stál na jejich straně. Ve všech jeho románech jde o vystihnutí převládajících morálních vlastností.

Je autorem rozsáhlého cyklu, který nazval Lidská komedie (La Comédie humaine). Tento cyklus, zobrazující francouzskou společnost na počátku 19. století, obsahuje 97 románů a povídek, z nichž většina vyšla v časopisech i knižně. Předmluva k cyklu je manifestem realistického umění. Jádrem celého cyklu je volná trilogie románů Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán. V Otci Goriotovi jsou poprvé obsaženy všechny základní rysy balzakovského románu, v tomto románu vytvořil Balzac truchlivý příběh bohatého kupce, který nahromaděný majetek odkázal dcerám, jež ho opustily. Proto dožívá opuštěný a opovrhovaný. Významnými postavami jsou i mladý Rastignac, jenž touží vyniknout a v honbě za penězi postupně ztrácí víru ve staré morální zásady, a bývalý galejník Vautrin, který mladého muže vyvádí z iluzí. Pokračování nazvané Ztracené iluze, označované často za „nejbalzakovštější“ román, je především příběhem venkovského básníka Luciena de Rubempré v Paříži, který se postupně stává bezcharakterním žurnalistou. Román Lesk a bída kurtizán trilogii uzavírá - popisuje spjatost společenských špiček s podsvětím a vyznačuje se napínavým až dobrodružným dějem.

Jeho hrob v Paříži (Hřbitov Père-Lachaise)

Některé z jeho románů a zejména povídek (inspirovaných poetikou středověkého romanopisce Rabelaise) byly pokládány za nemravnou četbu. Část Balzacova díla byla církví zařazena na Index zakázaných knih, a to „všechny milostné příběhy" (omnes fabulae amatoriae).[5]

  • Fyziologie manželství (1829)
  • Šuani (1829) - historický válečný román z období francouzské revoluce, který je mezníkem v jeho tvorbě; později jej zařadil do cyklu Lidská komedie.
  • Hrob Balzacovy nejmladší sestry, Laurence de Montzaigle, roz. de Balzac, na hřbitově Père-Lachaise.
    Gobseck (1830) - příběh hamižného podnikatele a spekulanta předznamenává balzakovskou metodu realistického románu. Gobseck, napůl Žid, napůl Holanďan, představuje podivný archetyp bývalého dobrodruha, jenž nahlédl povahu všech společností, jimiž prošel, a shledal, že konvence a morálka se mění, ale zlato vládne všude. Rozhodl se vzdát se nerozumných slastí, neboť se slastí moci, která může vyplývat výhradně z vlastnictví zlata, se nemůže srovnávat nic: kdo má zlato, má moc, kdo má moc, má vše. Gobseck, jako poslední záchrana zadlužených aristokratů, mládenců a básníků z bohatých rodin, nabízí "pomocnou ruku" před jejich posledním pádem na společenské dno. Je chladným, nepřístupným pozorovatelem zániku, pozorovatelem celého společenského dění, které vlastně začíná a končí u něj, ačkoli žije ve skrytu. Nikdo neví o něm, on ví o všem. Jeho příběh sledujeme skrze vyprávění právníka Dervilla, jenž si jediný získal Gobseckovo přátelství: protože on mu byl, na rozdíl od ostatních, "ochoten věřit bez výhrad". Po Gobseckově smrti nahlížíme do jeho spíží a skladišť plných shnilého jídla a obchodního zboží. Gobseck ztělesňuje iracionalitu veškerého hromadění a moci, jíž nemůže člověk sám nikdy plně užít, ale je také metaforou zákonitostí kapitalisticky fungující společnosti, jíž lidé jako Gobseck vládnou, neboť moc peněz jim není prostředkem, ale cílem. Možná že každý člověk disponující ohromnou skrytou mocí začíná mít "gobseckovské" rysy. Rozsah díla odpovídá kratší novele či delší povídce.
  • Šagrénová kůže (Le Peau de chagrin, 1831) - román s pohádkově fantastickými prvky. Řadí se do skupiny filozofické.
  • Třicetiletá (La Femme de trente ans, 18311832)
  • Ludvík Lambert (Louis Lambert, 1832)
  • Farář Tourský (Le curé de Tours, 1832) - zařazen do skupiny románů-studií z provinčního života.
  • Plukovník Chabert (Le Colonel Chabert, 1832) - zámožný plukovník byl smrtelně zraněn v bitvě proti Rusům. Lékaři ho považovali za mrtvého a nechali pohřbít do hromadného hrobu. Plukovník zanedlouho ožil, časem se zotavil, ale nikdo už mu nevěřil jeho pravou totožnost, ani jeho vlastní žena ho nepoznala. Žil tedy jako tulák a pobuda.
  • Neznámé arcidílo (Le Chef-d'œuvre inconnu, 1832) – povídka o malíři, který bezúspěšně usiluje o namalování dokonalého obrazu. Ovlivnila některé moderní malíře, např. Cézanna a Picassa.
  • Venkovský lékař (Le Médecin de campagne, 1833)
  • Evženie Grandetová (Eugénie Grandet, 1833) - jeden z vrcholných autorových románů, tragický příběh ubohé dcery bohatého a neuvěřitelně lakotného obchodníka Grandeta je zároveň znamenitým obrazem francouzské měšťácké společnosti první poloviny 19. století.
  • Historie třinácti (Histoire des Treize 18331835) – soubor tří novel s názvy Ferragus, Vévodkyně z Langeais a Dívka se zlatýma očima. Tematicky je v prvních dvou případech spojuje námět milostného vztahu ke vdané ženě, několik postav prochází všemi novelami, odehrávajícími se v aristokratickém prostředí Paříže. Na motivy "Historie třinácti" natočili v roce 1971 Jacques Rivette a Suzanne Schiffman film Out 1, noli me tangere.[6]
  • Hledání absolutna (La Recherche de l´Absolu, 1834) - tento román autor zařadil do skupiny filozofických příběhů.
  • Otec Goriot (Le père Goriot, 1834) - realistický román, jehož hlavní postavou je starý pan Goriot, zprvu bohatý, spokojený a šťastný člověk. Nastěhuje se do penzionu paní Vauguerové, kam ho chodí navštěvovat jeho dvě dcery. Ty ho však nenavštěvují z lásky, nýbrž ze zištných důvodů, což on nechce vidět. Dcery ho nakonec oberou o všechen majetek a on umírá opuštěn v chudobě. Celým dílem se rovněž prolíná příběh Evžena Rastignaka - studenta, který se snaží začlenit do pařížské vyšší společnosti. Ctí otce Goriota a zároveň je zamilován do jeho dcery. Rastignac jako jediný setrvá u umírajícího Goriota, když ho jeho vlastní dcery nechají opuštěného.
  • Usmířený Melmoth (Melmoth reconçilié, 1835) - v románu Balzac navazuje na anglický gotický román Poutník Melmoth od Charlese R.Maturina.
  • Stará panna (La Vieille fille, 1836)
  • Mše ateistova (La messe de l´athée, 1836)
  • Kabinet starožitností (Le Cabinet des antiques, 1836)
  • Cesar Birotteau (1837)
  • Ztracené iluze (Illusions perdues, 18371843)
  • Lesk a bída kurtizán - (Splendeurs et miseres des courtisanes, 18381843). Román popisuje prostředí vznešené francouzské společnosti a pařížského podsvětí. Toto dílo vyznívá jako ostrá kritika francouzské buržoazie.
Spisy Honoré de Balzaca v Knihovně klasiků
  • Beatrice (1839)
  • Tajnosti princezny z Cadignanu, (1939 – novela popisuje vztah starší šlechtické kokety s naivním a nezkušeným spisovatelem.
  • Lilie v údolí (Les Lys dans la vellée, 1840)
  • Pierre Grasson (1840)
  • Vautrin (1840)
  • Temný příběh (Une ténébreuse affaire, 1841) - „policejní“ román. Dostupné online.
  • Paměti dvou mladých manželek (1842)
  • Uršula Mirouetová (1842)
  • Okresní múza (La Muse du départment, 1843)
  • Modesta Mignonová (Modest Mignon, 1843)
  • Venkované (Les Paysans, 1844)
  • Vstup do života Honorina (1844)
  • Sestřenice Běta (La cousine Bette, 1846)
  • Bratranec Pons (Le cousin Pons, 1847)
  • Vzpomínka na velkou revoluci (česky 1918) Dostupné online
  • Žertovné povídky (Les Contes drôlatiques, 1832–1837)

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Českých překladů Balzacových děl je celá řada, i když všechny Balzacovy spisy do češtiny přeloženy nejsou. Zde uvádíme reprezentativní „Spisy Honoré de Balzaca", které v edici „Knihovna klasiků" postupně vycházely v nakladatelství Československý spisovatel, ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a v Odeonu (nakladatelství).

  • Sestřenice Běta. Přeložil Bohuslav Rovenský. V Čs. spis. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1950. 458, [1] s. Knihovna klasiků. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 1.
  • Bratranec Pons. Překlad Věra Smetanová. V Čs. spisovateli vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1951. 334 s. Knihovna klasiků. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 2.
  • Venkované. Překlad Růžena Pochová a Jaroslav Poch. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952. 367, [1] s. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 3. Knihovna klasiků.
  • Otec Goriot. Překlad Božena Zimová. 7. vyd. Praha: SNKLHU, 1953. 253, [1] s. Knihovna klasiků. Spisy / Honoré de Balzac; Sv. 4.
  • Evženie Grandetová. Překlad Jaroslav Poch a Růžena Pochová. 10. vyd. Praha: SNKLHU, 1953. 188, [3] s. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 5. Knihovna klasiků.
  • Ztracené iluse. Překlad Miroslav Vlček. 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), 1955. 648, [2] s. Knihovna klasiků. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 6.
  • Lesk a bída kurtisán. Překlad Miloslav Jirda. 4. vyd. Praha: SNKLHU, 1956. 562, [1] s. Knihovna klasiků. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 7.
  • Velikost a pád Césara Birotteaua; Bankovní dům Nucingen; Dcera Evina. Vyd. v SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 483 s. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 8. Knihovna klasiků.
  • Plukovník Chabert a jiné prózy. Překlad Miloslav Jirda a Bohuslav Rovenský. Vyd. v SNKLHU 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. 253 s. Knihovna klasiků. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 9. [Obsahuje: Plukovník Chabert -- Kuratela -- Honorina -- Mše atheistova.]
  • Modesta Mignonová; Dům u pálkující kočky; Venkovský ples; Gobseck. Překlad Miloslav Jirda. 1. vyd. v SNKLHU. Praha: SNKLHU, 1958. 436, [3] s. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 10. Knihovna klasiků.
  • Šagrénová kůže; Usmířený Melmoth; Červená hospoda; Neznámé arcidílo; Massimilla Doniová; Petr Grassou. 1. vyd. v SNKLHU. Praha: SNKLHU, 1960. 496, [3] s. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 11. Knihovna klasiků.
  • Hledání absolutna; Mistr Kornelius; Prokleté dítě; Vendetta; Venkovský lékař. Překlad Eva Musilová a Miroslav Drápal. 1. vyd. v Odeonu. Praha: Odeon, 1975. 628, [iii] s. Balzac, Honoré de / Spisy; sv. 12. Knihovna klasiků.
  • Historie třinácti; Tajnosti princezny z Cadignanu. Překlad Miroslav Vlček a Věra Smetanová. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1957. 388 s. Knihovna klasiků. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 13. [Historie třinácti se skládá ze tří novel: Ferragus, náčelník Dravců; Vévodkyně de Langeais; Dívka se zlatýma očima.]
  • Šuani; Temný příběh. Překlad Prokop Voskovec. 1. vyd. v Odeonu. Praha: Odeon, 1968. 527, [3] s. Knihovna klasiků. Spisy / Honoré de Balzac; sv. 14.
  • Okresní musa; Slavný Gaudissart; Bezděční herci; Dvojí rodina; Vstup do života. 1. vyd. v SNKLU. Praha: SNKLU, 1965. 475, [3] s. Knihovna klasiků. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 15.
  • Farář tourský; Petřička; Flora Brazierová; Črty a portréty. 1. vyd. v Odeonu. Praha: Odeon, 1973. 699, [4] s. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 16. Knihovna klasiků.
  • Stati a korespondence. Překlad Jindřich Veselý. 1. vyd. v tomto uspořádání. Praha: Odeon, 1988. 518 s. Knihovna klasiků. Spisy Honoré de Balzaca; sv. 17.
  • Kabinet starožitností; Stará panna; Quinolův důvtip; Macecha; Spekulant. Překlad Bohuslav Rovenský a Jan Otokar Fischer. 1. vyd. v SNKLU. Praha: SNKLU, 1962. 677, [3] s. Knihovna klasiků. Balzac, Honoré de: Spisy; sv. 18.

Shora uvedené vydání Balzacových spisů v edici „Knihovna klasiků" bylo rozvrženo do dvaceti svazků[7] a zůstalo nedokončené (vyšlo jen 18 svazků). Původně mělo zahrnout i renesančně rozpustilé Žertovné povídky (také překládáno Rozmarné povídky, Šprýmovné povídky, Les Contes drôlatiques[8], 1832–1837), ale k tomu již nedošlo. Spisy ostatně nebyly koncipovány jako úplný soubor Balzacových děl, takže řada jeho prací se do nich nedostala. Některé z nich však byly přeloženy do češtiny; významnější česká vydání uvádíme.

  • Rozmarné povídky. Vyd. 1. Třebíč: Akcent, 2012. 180 s. ISBN 978-80-7268-644-5. [Výbor z Žertovných povídek.]
  • Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných: První desatero. Překlad Zdeněk Gintl. Praha: Sezam, 1990. 214 s.ISBN 80-900186-2-9. (Přetisk vyd. nakl. Plamja, Praha, z r. 1931, ale jen „prvního desatera".)
  • Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. [Sv.] 1, První desatero. V Praze: Plamja, 1931. 239, [II] s.
  • Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných: druhé desatero. Překlad Zdeněk Gintl. V Praze: Plamja, 1931. 238 s.
  • Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. Třetí desatero. V Praze: Plamja, 1931. 220, [II] s.
  • Žertovné povídky: první desítka. Praha: B. Kočí, 1928, 156 s.
  • Žertovné povídky: druhá desítka. Praha: B. Kočí, 1928, 139 s.
  • Žertovné povídky: třetí desítka. Praha: B. Kočí, 1928, 142 s.
  • Rozmarné povídky: které v opatství Tourainy sebral a na světlo vydal ku potěše všech veselých kumpánů a nikoli škarohlídů pan de Balzac. Přeložil Josef Novotný. V Praze: Hejda & Tuček, [1912-1913]. 3 sv. Nová knihovna humoru a satiry; sv. 3-5. [Díl I. 1912. 239 s. -- díl II. 1913. s. 245-476 -- díl III. 1913. s. 481-695.]
  • Succubus, aneb, Běs sviňavý ženský. Překlad Jaroslav Zaorálek. 6. vyd. Praha: Nejmenší Nezávislé Nakladatelství, 1995. 105 s. Přátelům Pro Potěšení; sv. 20.ISBN 80-901526-2-7. [Z „Žertovných povídek". Vydáno samostatně i v letech 1947, 1948, 1969, 1976.]
  • Krásná Imperia a jiné šprýmovné povídky. Překlad Ivan Veselý. V Praze: Jos. Hladký, 1927. 104 s. Knihovna humoru; roč. 3, sv. 1. [Z „Žertovných povídek". Obsahuje: Krásná Imperia -- Sňatek krásné Imperie -- Ďáblův dědic -- Tři písaři.]
  • Milenka králova. Z knihy „Contes drôlatiques" přeložil Julius Stein. Pacov: Přemysl Plaček, [1915]. 62 s. Edice erotická; sv. 15.
  • Vytrvalá láska; Krásná Impéria. Praha: M. Kliková, 1911. [39] s. [Z „Žertovných povídek".]
  • Fysiologie manželství. Praha: Věnc. Boučková, 1922. 2 l., 219 s. Knih. aktualit a kuriosit; 2.
  • Fyziologie manželství. 1. vyd. v této úpravě. Praha-východ [Dobřejovice]: Alfa-Omega, 2006. 191 s. Vzpomínky, návraty, příležitosti; 8.ISBN 80-86318-81-8.
  • Ludvík Lambert. Přeložila M. Chytilová. V Praze: Nakladatelské družstvo Máje, 1920. 136 s. Runy; sv. 3.
  • Lilie v údolí. Překlad Drahoslava Janderová. 3. vyd., ve Svobodě 1. vyd. Praha: Svoboda, 1976. 291, [2] s. Omnia.
  • Třicetiletá. Překlad Josef Čermák. 6. vyd., v Melantrichu a v tomto překladu 1. vyd. Praha: Melantrich, 1982. 178 s.
  • Beatrice. Přeložil Jiří Živný, V Mor. Ostravě: Tomáš Pospíšil, 1925. 447 s. Sbírka vybrané světové četby; sv. 5.
  • Voršila Mirouëtová: Román. Přeložila R. Thonová. Vyškov na Moravě: Fr. Obzina, 1924. 209, 1 s. Sbírka zábavných románů; 3.
  • Láska Tadeusze Paza. Z franc. orig. La Fausse Maîtresse přeložil Jindřich Hořejší, Praha: Kroužek přátel české knihy, 1918. 73 s. Renaissance; 2.
  • Studie ženy. Z franc. orig. Etude de femme přeložil J. Snášel. Praha: A. Hynek, [1926]. 92 s. Pestrá knihovna; Čís. 164-166.
  • Elixír života. Z franc. orig. L'elixir de longue vie přeložil Fr. Krčma. V Praze: [Erna Janská], 1922. 60, 1 s., 1 l. Hyperion; sv. 13.
  • Sarrasine. Překlad Jarmil Krecar z Růžokvětu. Praha: Bradáč, 1922. 81 s. Bibelot; 6.
  • Vášeň na poušti. Překlad Jaroslav Soukup. V Praze: [s.n.], 1928. 38 s. Knížky pro potěšení; roč. 1.
  • Ježíš Kristus ve Flandřích. Překlad Jindřich Hořejší. Pardubice: Vlastimil Vokolek, 1928. 26 s. Paprsek; Sv. 13.
  • Psanci: filosofická studie. Praha: Pavel Prokop, 1949. 45 s.
  • Opuštěná žena; Petr Grassou. Překlad Alfons Breska. V Praze: Zora, 1926. 91 s. Edice Zory; 157. Kameje; 2.
  • Drama na břehu mořském. Praha-Žižkov (779): Jar. Havránek, 1921. 96 s. Knihy autorů světových; III.
  • Manželská smlouva. Překlad Růžena Pochová. Praha: Henning Franzen, 1928. 163 s. Rodinná knihovna.
  • Serafita. Praha: Kamilla Neumannová, 1910. 157, 1 s. Knihy dobrých autorů; LXXI-LXXII.
  • Dopisy dvou mladých žen. Praha-Bubeneč: Živný, 1920. 277 s. Knihovna; 1.
  • Albert Savarus. Překlad Alfons Breska. Praha: Sfinx, B. Janda, 1927. 378 s. Nové cíle; sv. 253.
  • Poslanec. Praha: Jos. R. Vilímek, 1927. 591 s.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dle Internetové jazykové příručky (ÚJČ AV ČR) lze ve skloňovaných tvarech užívat „c" i „k", tedy např. Balzaca i Balzaka, Balzacův i Balzakův. Viz i Pravidla českého pravopisu z roku 1993 (školní vydání), heslo „Balzac" v pravopisném slovníku.
  2. (francouzsky) Jeho rodokmen na Geneanet.org
  3. (francouzsky) Balzacův rodokmen na geni.org
  4. (francouzsky) Louis Daniel Balssa na geneanet.org
  5. Viz vydání Indexu z roku 1948 dostupné i online
  6. Out 1, noli me tangere (1971) [online]. IMDb, [cit. 2014-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 447.]
  8. FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Viz str. 442.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  
  • TROYAT, Henri. Balzac. Překlad Jitka Matějů. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1999. 377 s., [16] s. obr. příl. Osudy; sv. 18. ISBN 80-204-0684-0.
  • MAUROIS, André. Prométheus, aneb, Život Balzacův. 1. vyd. Přeložil Jiří Konůpek. Praha: Svoboda, 1968. 614 s.
  • FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789-1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Kapitola „Balzac" je na str. 402–447.]
  • ZWEIG, Stefan. Balzac. 2. vyd., 1. v MF. Přeložila Jaroslava Vobrubová. Praha: Mladá fronta, 1964. 326 s.
  • ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz kapitolu „Román sociologický – Balzac" na str. 486–493 a str. 497.]
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Statě „Evženie Grandetová", „Otec Goriot", „Sestřenice Běta", „Šagrénová kůže" a „Ztracené iluze" jsou na str. 88–93.]
  • KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Kapitola „Balzac" je na str. 340–344.]
  • ZATLOUKAL, Antonín. Umění Balzacova románu. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. 126, [2] s. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Philologica; Sv. 21. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica; Sv. 40.
  • ZATLOUKAL, Antonín. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995. 360 s.
  • GRIB, Vladimir Romanovič. Drama, román a epochy: vybrané literárně-historické studie. Přeložil Jiřina Fleková. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966. 649 s. [Tři studie o Balzacovi jsou otištěny na str. 449–618.]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]