Oldřich Nový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oldřich Nový
Oldřich Nový, 1941
Oldřich Nový, 1941
Rodné jméno Oldřich Albín Nový
Narození 7. srpen 1899
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. března 1983 (ve věku 83 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Aktivní roky 1919 - 1974
Manžel(ka) Alice Wienerová-Nová 1936 - 1967
Významné role Alois Novák ve filmu Kristián
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Albín Nový (7. srpna 1899 Žižkov[1]15. března 1983 Praha)[2], byl český herec, režisér, scenárista, dramaturg, zpěvák, divadelní ředitel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském předměstí Žižkově jako syn cvičitele hasičského sboru Antonína Nového (1860—1933)[3] a Cecilie rozené Valentové (1869—1909). Po smrti matky se otec v roce 1910 znovu oženil s Marií, rozenou Zahrádkovou.[4]

Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.

V Ostravě a Brně[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě,[5] o rok později odešel do Brna, kde působil nejdříve jako herec, později i režisér (od 1923) a šéf operety (od sezony 1925/1926) tamního Národního (Zemského) divadla.[6] Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty.

Návrat do Prahy[editovat | editovat zdroj]

Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí.

Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu", která dosáhla 55 repríz místo plánovaných deseti. Pokračoval řadou dalších titulů, dosahujících okolo sta repríz a kritikou kladně hodnocených.[7] Po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Eduard Bass nazval v roce 1936 představení Další, prosím "opereta pro kulturní lidi".[8]

Podpis herce Oldřicha Nového ze dne 7.9.1958 v Karlovy Vary

Za okupace se Oldřich Nový nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé sice získal filmovou roli již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristián. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou (1902-1967), dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali adoptivní dceru Janu (1937-2006), později provdanou Včelákovou.[p 1] Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora, kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Oba manželé i divadlo trpěli antisemitskými útoky v tisku i na veřejnosti.[9]

Nový byl deportován přes Hagiboru do Osterode v Sasku a jeho manželka měla jít do Terezína.[10][p 2] O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v lázních Bělohrad. Žena Alice věznění přežila, takové štěstí neměla polovina její rodiny včetně otce. Se ztrátou bližních se nikdy nevyrovnala a vypukla u ní schizofrenie.

Hrob Oldřicha Nového na Olšanech

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až později - dobové publikum parodii zčásti nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“.[11] Režisér Hynek Bočan v roce 1967 popsal pochopení a nepochopení filmu jako rozdíl v chápání mladé a staré generace.[12]

Pytlákovu schovanku zhlédlo do roku 1988 více než 4 milióny diváků v 21 435 představeních.[13] Do kin (i když okrajových) byla Pytlákova schovanka nasazována ještě v roce 1954[14] a v televizi se objevila v roce 1964.

Pro předválečný herecký typ Oldřicha Nového se po válce hledalo obtížně uplatnění, i když se pro něj vyvinula situace lépe, než pro řadu hereckých kolegů. Po roce 1948 se přizpůsobil požadavkům socialistického realismu. Hrál sice i nadále hlavní role, nejedná se však o významná díla v jeho filmografii.[2] Později (z tohoto stereotypu vybočuje například film Fantom Morrisvillu a film režiséra Podskalského Světáci).

Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célestina po boku Stanislavy Součkové. V roce 1957 byl jmenován zasloužilým umělcem[15], v letech 1954 – 1959 byl uměleckým ředitelem Hudebního divadla v Karlíně[16]. V letech 19591964 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři.[17]

Několik příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1967–1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.

Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být svými fanoušky poznán. Chtěl zůstat v paměti jako milovaný Oldřich Nový, Kristian.

Jeho životním krédem bylo: “Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze. “. Podle něho žil, tvořil i jednal.

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech (II. obecní hřbitov, 27. oddělení, 8 UH), kde byly později uloženy ostatky dcery Jany.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1938 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Nové divadlo Praha, role Célestina[18]
  • 1942 B. Corry, G. Achille, O. Nový: Jedenáctý v řadě, Štěpán Krapka, Nové Divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1954 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Divadlo v Karlíně, role Célestina[19]
  • 1969—1973 Pavel Landovský: Hodinový hoteliér, režie Evald Schorm, Činoherní klub, role Hanzla Praha[20]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Rozhlas[editovat | editovat zdroj]

  • Mezi mnoha rozhlasovými nahrávkami, ve kterých Oldřich Nový vystupuje, vyniká rozhlasová nahrávka operety Mamzelle Nitouche, která vznikla na základě představení Divadla v Karlíně v sezóně 1953/54 (překlad, úprava, režie a role Célestina Oldřich Nový)[21]

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • Oldřich Nový byl autorem řady písňových textů, první z nich pocházel již z roku 1928[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Časté názory, že se jednalo o biologickou dceru Oldřicha Nového, je nutno bez důkazů považovat za nepodložené. Jiné zdroje naopak otcovství popírají [1].
  2. Podle jiného zdroje se manželce podařilo se Terezínu vyhnout.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Žižkov (kostel sv.Rocha)
  2. a b FIKEJZ, Miloš. Český film, Herci a Herečky, L-Ř. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-334-3. Kapitola Oldřich Nový, s. 325-330.  
  3. Úmrtí. Lidové noviny. 4. 2. 1933, s. 7. Dostupné online.  
  4. Soupis pražských obyvatel, Nový Antonín, 1860
  5. Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 149.
  6. Český film : herci a herečky II, s. 326.
  7. Projděme se Prahou!. Národní listy. 22. 5. 1937, s. 5. Dostupné online.  
  8. Opereta pro kulturní lidi. Lidové noviny. 28. 11. 1936, s. 9. Dostupné online.  
  9. DUFKOVÁ, Jana. Denunciační činnost Rudolfa Nováka v kontextu jeho procesu před Národním soudem. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Pavel Večeřa. s. 111-114. Dostupné online.
  10. Martin Šmok, výstava o dějinách Hagiboru, starobinec Hagibor, 2008
  11. Legendární milovník přežil koncentrák i komunistické represe. S kým měl jedinou dceru, proč zemřel osamocený a kdo ho viděl živého jako poslední? Tajnosti slavných [online]. krajskelisty.cz, [cit. 2015-07-29]. Dostupné online.  
  12. Rudé právo, 5.12.1967, s.5: Mluvit s humorem o vážném
  13. BŘEZINA, Václav. Československé filmy ve filmové distribuci I.. Praha : Ústřední půjčovna filmů, 1988.  
  14. Program pražských kin. Rudé právo. 2. 11. 1954, s. 4. Dostupné online.  
  15. Malá československá encyklopedie, IV. svazek M – Pol, ACADEMIA, Praha 1986, str. 578
  16. Malá československá encyklopedie, IV. svazek M – Pol, ACADEMIA, Praha 1986, str. 578
  17. Český film : herci a herečky II, s. 330.
  18. Slavnostní premiéra Mam'zelle Nitouche v Novém divadle. Národní politika. 15. 1. 1938, s. 7. Dostupné online.  
  19. Adolf Branald: Štědrá Nituška. Literární noviny. 11/1954, s. 5. Dostupné online.  
  20. Činoherní klub, archiv: Hodinový hoteliér
  21. Mamzelle Nitouche - Dárek od Radioservisu
  22. Databáze NK ČR, Autor: Nový Oldřich

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 53, 76, 90, 161
  • B.Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 78, 207, 360
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 175–7, 230
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 54, 122, 137, 177, 181–3, 225–6, 287, 378, 422, 480, 483, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33, 85, 149, 175–177, 311, 358, 368–370, 515.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 325–330.
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 39
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 47, 243, 293–5, ISBN 80-204-0493-7
  • HUŠŤAVOVÁ, Eva. Postava Oldřicha Nového v české kinematografii. Brno, 2008 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Kristýna Celhofferová. Dostupné online.
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 170
  • Blanka Kovaříková: "Největší tajemství Oldřicha Nového", Bondy, Praha (2013)
  • Viktor Kudělka: To byl český milovník, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1999, str. 43–54, ISBN 80-901887-4-5
  • PAVLÍČKOVÁ, Romana. Oldřich Nový a brněnská meziválečná opereta. Brno, 2013 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Margita Havlíčková. Dostupné online.
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 48, 51, 78–9, obr. příl. VII, ISBN 80-86182-51-7
  • Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, 214, ISBN 80-86182-61-4
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 116–120.
  • Suchý, Ondřej. Oldřich Nový přichází. 3. vyd., V nakl. Brána 2. Praha: Brána, 2005. 173 s., [36] s. obr. příl. ISBN 80-7243-236-2.
  • Suchý, Ondřej. Zavřete oči, přichází--: leccos kolem Oldřicha Nového. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1993. 179 s., [32] s. obr. příl. Memoáry. ISBN 80-7023-162-9.
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 39, 41, 58–9, 92, 121–4
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 479.  
  • Tunys, Ladislav. Jen pro ten dnešní den-: v hlavní roli Oldřich Nový. 2., dopl. a rozš. vyd., v Ametystu 1. Praha: Ametyst, 1996. 220 s., [32] s. portréty. ISBN 80-85837-17-X.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 77, 92–3, 96, 105, 110, 122, 132, 141, 170, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 155–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Vašák, Čestmír, Zelenka, Bedřich a Boušová, Kateřina. Kristián: cesta do historie. Vyd. v této podobě 1. Praha: XYZ, 2005. 216, [5] s. ISBN 80-86864-24-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]