Vendelín Budil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vendelín Budil
Vendelín Budil
Vendelín Budil
Narození 19. října 1847
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. března 1928 (ve věku 80 let)
Plzeň
ČeskoslovenskoČeskoslovensko  Československo
Příbuzenstvo
dcera Anna Steimarová
zeť Jiří Steimar
vnučka Jiřina Steimarová
pravnuk Jiří Kodet
pravnučka Evelyna Steimarová
prapravnučka Barbora Kodetová
prapravnučka Anna Polívková
prapravnučka Vendula Prager-Rytířová
prapravnuk Ian Kodet

Vendelín Budil (19. října 1847 Praha26. března 1928 Plzeň[1]) byl český herec, režisér, divadelní ředitel, pedagog a historik, autor memoárové a odborné literatury, publicista a překladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze, v Malé Karlově ulici. Studoval německou nižší reálku u sv. Jakuba a vyšší českou reálku v Panské ulici, kterou ukončil v roce 1865.[2] Již jako student zkoušel své herecké umění v letech 18651866 s Antonínem Puldou na ochotnických jevištích v Sakrabonce, na Rohanském ostrově, ve Vršovicích a na Smíchově. V roce 1866 se pokoušel neúspěšně uplatnit u ředitele Pavla Švandy ze Semčic v Plzni. Chodil pak na hodiny herectví k Františku Ferdinandu Šamberkovi. Angažmá získal až v roce 1867 u ředitele J. E.  Kramuela, vydržel zde však jen jeden rok. V letech 18671869 hrál v Prozatímním divadle. Následně přešel do společnosti ředitele Švandy ze Semčic a hrál s ním v aréně v Pštrosce, ve Smíchovské aréně, v Novoměstském divadle a v Karlíně (U města Lipska). Působil zde až do roku 1880. Po dalším neúspěšném pokusu o angažmá v Prozatímním divadle hrál v letech 18811887 u společnosti ředitele Jana Pištěka na Královských Vinohradech.

V letech 18881900 řídil (zároveň činný jako režisér a herec) vlastní velmi úspěšnou Divadelní společnost Vendelína Budila,[3] zahajující 2. června 1888 v aréně v Plzni, v městských sadech na "Obcizně",[4] 18921893 byl ředitelem Národního divadla v Brně (angažován s celým souborem, doplněným brněnskými herci).[5] V 90.letech 19.století byla jeho společnost nejlepším činoherním tělesem po Národním divadle v Praze,[6] jako vůbec jediná z venkovských společností hostovala v roce 1897 v pražském Národním divadle s dramatizací románu F. E. Hodgson–Burnettové Malý lord. V titulní roli vystoupila Budilova malá dcera Anna. Od září 1901 do března 1902 byl opět angažován u ředitele Pištěka.[7] Od března 1902 do roku 1912 řídil nové Městské divadlo v Plzni. Jeho nejproslulejší rolí byl Král Lear od Shakespeara, kterou nastudoval opakovaně v letech 1878, 1885 a 1904. K dalším významným rolím patřil Richard III. (1902) a Rostandův Cyrano z Bergeracu (1902). Po pracovním úrazu byl v roce 1912 penzionován. Nadále však hostoval jak v Plzni, tak v Praze, zpracovával archiv plzeňského divadla,[8] publikoval své herecké vzpomínky a psal paměti.[9] Od roku 1910 byl předsedou Svazu českých divadelních ředitelů, v roce 1918 členem slavnostního výboru pro jubilejní oslavy Národního divadla. Při této příležitosti zde i 3x pohostinsky vystoupil v cyklu českých her.

V rámci oslav nedožitých stých narozenin byl jmenován v roce 1947 in memoriam čestným členem Národního divadla v Praze. [6] Jeho potomci, dcera Anna Steimarová, vnučka Jiřina Steimarová, pravnuk Jiří Kodet, pravnučka Evelyna Steimarová a prapravnučky Barbora Kodetová, Vendula Prager-Rytířová a Anna Polívková se stali také herci.

Za svůj život nastudoval 1275 rolí. Jeho podobizna v úloze krále Leara visí v Shakespearově domě ve Stratfordu jako pocta Anglie tomuto vynikajícímu českému herci.[10]

Jsou po něm pojmenovány ulice v Praze a Plzni.

Sám nikdy nezapomenu na "Budilovu větu": "Herec musí používat svůj hlas tak, aby ho bylo slyšet a rozumět mu i na galerii, nesmí polykat poslední souhlásku..." Tím jsem se po celou svou divadelní cestu řídil.
— Otomar Korbelář[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč.II, č.17, 1.června 1904, Praha, str. 369.
  3. Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 16–18.
  4. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 35.
  5. Postavy brněnského jeviště I, s. 113.
  6. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 51.
  7. Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč.II, č.17, 1.června 1904, Praha, str. 369.
  8. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 56.
  9. Sága rodu Budilova, s. 297–298, 357.
  10. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 36.
  11. Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 58–9.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 16, 101
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 80, 113, 173, 196
  • Vendelín Budil. Z mých ředitelských vzpomínek. Praha : Český čtenář, 1920. 304 s.
  • Markéta Čekanová. Vendelín Budil a Plzeň : po plzeňských stopách Vendelína Budila. Plzeň : Odbor kultury Magistrátu města Plzně, 2013. 28 s. ISBN 978-80-260-5314-9.
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 321–2
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 123, 125, 136, 287, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 72–3, 111, 153, 301
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 16–18, 53, 72–76, 81, 84, 191, 218, 231, 348, 358, 388, 390–391, 416, 485–487, 499.
  • Rudolf Deyl: Jak jsem je znal, Jos. R. Vilímek, Praha, 1937, str. 14–32
  • Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 9, 10, 24, 39, 48, 53, 62, 64–73, 93, 104–5, 113, 131, 154, 159–161, 164, 173–5, 189
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 246, 361, 371, 387
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 56.  
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 7, 13–4, 21, 26–30, 33–4, 39, 50, 54, 71, 74, 118
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 172
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 51
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 29, 31–2, 36, 56, 65, 85, 91, 128, 150, 345
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 81.  
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 169
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 113–116.
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 19, 41, 56–7, 108, 120–2, 130, 135, 252
  • Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč. II, č. 17, 1.června 1904, Praha, str. 366–9
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 7-15, 17–23, 25–40, 42–51, 53–7, 59–73, 75–86, 88–9, 92–120, 122–133, 135–155, 157–207, 210–243, 245–252, 254–5, 257–9, 261, 264–284, 286, 288–294, 296–301, 303–6, 308, 310, 314, 316–320, 322–4, 327–334, 336–346, 349, 356, 357–360
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 153.  
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 33–6
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 55, 57–8, 63–4
  • VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 152–160.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha : Libri, 2007. 225–368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 282–283.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]