V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Jiří Steimar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiří Steimar
Jiří Steimar ve hře J.Hilberta Jejich štěstí, role - Vladimír Lanský (1916)
Jiří Steimar ve hře J.Hilberta Jejich štěstí, role - Vladimír Lanský (1916)
Narození 24. dubna 1887
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 16. prosince 1968 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) Anna Steimarová
Umělecké ceny
národní umělec (1968)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
tchán Vendelín Budil
manželka Anna Steimarová
dcera Jiřina Steimarová
syn Miloš Steimar
vnuk Jiří Kodet
vnučka Evelýna Steimarová
pravnučka Barbora Kodetová
pravnučka Anna Polívková
pravnučka Vendula Prager-Rytířová

Jiří Steimar (24. dubna 1887 Praha-Nové Město[1]16. prosince 1968 Praha) byl český herec.

Jeho umění se vyznačovalo perfektní výslovností, technickou vyspělostí s úspornou mimikou a širokým rejstříkem charakterů, do nichž se uměl mistrovsky převtělit. Steimar spolupracoval s rozhlasem a hrál v řadě filmů. Jeho první manželkou byla herečka Anna Steimarová, dcera slavného plzeňského herce Vendelína Budila, herci byli nebo jsou i dcera Jiřina Steimarová, vnuci Jiří Kodet a Evelýna Steimarová a pravnučky Barbora Kodetová, Anna Polívková a Vendula Prager-Rytířová.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v tehdejší Svatopetrské čtvrti v Praze naproti nynějšímu ostrovu Štvanice. Jeho tatínek byl pekařem, jehož živnost byla známá po celé Praze. Jiří měl o tři roky starší sestru Marii. Navštěvoval obecnou školu, která stála v sousedství pekárny, a poté karlínskou reálku, kde neměl žádný výjimečně dobrý prospěch.

Dne 10. července 1915 se oženil s dcerou Vendelína Budila Annou Budilovou (18891962)[2] a měli spolu dceru Jiřinu (1916) a syna Miloše (19221949), který se vydal také na hereckou dráhu, ale ve 27 letech zemřel na otravu oxidem uhelnatým. Měl rád hospodářství, především zvířata; životní láskou byli holubi, choval i psy a slepice. Byl i vyhlášený kuchař. Za honoráře si brzy koupil velký pozemek v Černošicích u Prahy včetně půlky ostrova na Berounce a postavil si tu zprvu dřevěnou chalupu. S celou rodinou se sem přestahoval. Později tuto chalupu přestavěl v rozlehlý penzion, o který se staral jako hoteliér.

Do jeho černošického penzionu se sjížděli významní hosté, především přátelé z Národního divadla a další umělci (Saša Rašilov, Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík, Rudolf Friml). Steimar však i v Černošicích organizoval divadlo, režíroval a hrál s místními ochotníky, do her zapojoval i své návštěvníky, personál a děti. Jeho první manželství skončilo nakonec rozvodem, ale ani druhé manželství nebylo šťastné, manželka Žofie byla z bohaté rodiny, panovačná a rozhazovačná a měla snad zachránit do dluhů upadající penzion. Steimar její povahou a vztahem k nevlastním dětem dost trpěl.[zdroj?]

Roku 1939 Steimarovi hotel v Černošicích prodali (penzion už za nových majitelů za 2. světové války obsadil Hitlerjugend, později se z něho stal Domov důchodců). Žili krátký čas v Praze a asi od roku 1941 měli vlastní vilu postavenou v horském stylu v Úvalech, zde žil až do roku 1967. Byl jmenován zasloužilým umělcem a v den své smrti národním umělcem. O tom se už nedozvěděl, zemřel na zhoubný nádor v nemocnici Na Františku 16. prosince 1968.

Divadelní dráha[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval herectví u Karla Želenského, roku 1910 nastoupil do svého prvního angažmá ve smíchovském divadle U Libuše. Debutoval zde v postavě Apollonia ve stejnojmenné hře Jiřího Karáska ze Lvovic. Roku 1913 byl Jaroslavem Kvapilem angažován v Národním divadle [3] a záhy se stal platným členem činohry v rolích hlavně salónních milovníků a později i zralých mužů. Současně s působením v ND byl v roce 1919 i ředitelem divadla Rokoko [4]. Pro některé konflikty dvakrát Národní divadlo opustil. V sezóně 1922/1923 byl šéfem činohry v divadle v Olomouci, a v letech 1924, 19281929 hrál v Městském divadle na Královských Vinohradech) [5]. Láska k Národnímu divadlu jej záhy vrátila na jeho prkna, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1959 a i později zde pohostinsky vystupoval. Dlouhá léta byl hereckým partnerem Anduly Sedláčkové, s níž vytvořil sourodou dvojici obdobných hereckých typů. Role ideálního milovníka hrával i po boku Jarmily Kronbauerové a Olgy Scheipflugové.

Měl dar jemného humoru, který uplatňoval v klasických hrách W. Shakespeara, G. B. Shawa a O. Wildea. V české klasice mu repertoár nabízel spíše postavy urozených mužů – králů, duchovních, velmožů a státníků, ale dobře se uplatnil i v postavách lidových hrdinů (Antonín, Alois Jirásek, Vojnarka). V době zralosti pak mu dala příležitost i ruská dramatika, např. v Ostrovského hře Ovce a vlci (Lyňajev), v Čechovově Višňovém sadu (Lopachin) a v Gorkého Jegoru Bulyčovovi (Dostigajev). V Národním divadle vystoupil naposledy 3. prosince 1968 v roli Profesora v Čapkově Bílé nemoci [6].

Filmová dráha[editovat | editovat zdroj]

Výčet jeho filmových rolí je rozsáhlý, ale málokdy dostal možnost zahrát tak velkou roli, aby si ho v ní diváci pamatovali. Začínal v několika němých filmech společnosti ASUM před 1. světovou válkou. Z němých filmů vešel do historie kinematografie film Démon rodu Halkenů (1918). Ve zvukovém filmu dostával především role továrníků, advokátů a lékařů, často otců titulního hrdiny či hrdinky (Sextánka s Hanou Vítovou). Významnější byla role poslance Topola ve filmu Kvočna, kde hrál zetě Růženě Naskové, nebo film Příklady táhnou, kde hraje jejího přítele. Po roce 1945 už hraje drobné role. V roce 1964 byl obsazen do malé ale významné role otce Kolaloky ve snímku Limonádový Joe aneb koňská opera, v níž si ho pamatuje i mladší generace.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Významné divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Herecké role[editovat | editovat zdroj]

němý film[editovat | editovat zdroj]

zvukový film[editovat | editovat zdroj]

Režie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv.Petra na Poříčí na Novém Městě pražském
  2. Matrika oddaných, Magistrát hl. m. Prahy, 1908-1918, snímek 211
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 464
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 464
  5. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  6. Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/
  7. Jiří Steimar národním umělcem. Rudé právo. 19. 12. 1968, s. 1. [hthttp://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1968/12/19/1.png Dostupné online]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]