Saša Rašilov starší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Saša Rašilov starší
Narození 6. září 1891
Praha
Úmrtí 4. května 1955 (ve věku 63 let)
Československo
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Ocenění zasloužilý umělec
Podpis Saša Rašilov st. podpis.JPG
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Příbuzenstvo
syn Saša Rašilov (kameraman)
vnuk Saša Rašilov mladší
vnuk Václav Rašilov

Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch rytíř von Hessen[1] (6. září 1891 Praha3. května 1955 Praha) byl český hereckomik, klaunkabaretiér, otec kameramana Alexandra Rašilova (1936–2000), děd herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Otec byl správcem šlechtického kasina v Celetné ulici, zemřel náhle v roce 1901, když bylo Sašovi deset let. V tu dobu již žili jen tři sourozenci ze dvanácti dětí, které rodina měla [2]. Nejstarší ze synů byl cellistou v orchestru německého divadla v Brně, takže se Saša s matkou odstěhovali do Brna. Brzy se však vrátili do Prahy a žili na pražském Žižkově. Matka však v roce 1909 zemřela. V roce 1909 se Saša vyučil typografem a v letech 19091914 pracoval v pražských typografických závodech firmy Theodora Venta [3], [4].

první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co dokázal nasimulovat závažnou nervovou nemoc a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru) [5]. Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v různých pražských kabaretech (Varieté v Karlíně, Rokoko, Longenův kabaret Bum, Revoluční scénaČervená sedma). V Rokoku jej v roce 1920 viděl v titulní roli Molièrovy hry, upravené Eduardem Bassem jako revue a režírované Jiřím Drémanem, s názvem Pán z Prasátkova K. H. Hilar [6], tehdy ještě umělecký šéf Divadla na Vinohradech. Z Rokoka přestoupil Rašilov ještě krátce do kabaretu Bum, kde však bylo již několik dalších významných komiků (Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Eman Fiala, Josef RovenskýKarel Noll) a kabaret po půl roce fungování zanikl kvůli sporům v souboru. V roce 1921 z popudu tehdejšího nového šéfa činohry Karla Hugo Hilara přišel Rašilov na zkoušky a od 1. září 1921 se stal řádným členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil prakticky až do své smrti v roce 1955.

Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.

Ještě v době po přijetí do Národního divadla bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal sběratelem starožitností, především hodin, porcelánu a nábytku, který i sám opravoval [7]. Po návratu z války bydlel na Starém Městě v Domě U železných dveří v Michalské ulici, později si koupil hausbót, na kterém několik let bydlel a který nechával kotvit v Podolí nebo u Žofína naproti Národnímu divadlu [8]. Při plavbách po Vltavě si oblíbil Zbraslav a v roce 1931 si zde pořídil dům. Aby získal peníze, začal se aktivněji zabývat filmem. V české kinematografii však začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.

Byl nejen v divadle, ale i v životě jedním z nejproslulejších bohémských mystifikátorů [9], srovnávaných v tomto směru např. s Jaroslavem Haškem [10].

Citát[editovat | editovat zdroj]

Na každém představení „Sokyně“ jsem se musel znovu obdivovat Rašilovově komice, jeho tryskající nápaditosti, kterou obměňoval svou postavu. Na scénu s ním jsem se vždycky těšil po celý den. Ten veliký, ne dost doceněný herec byl svou tvůrčí intuicí podoben Marii Hübnerové. Tak jako ona, i on dovedl hereckým citem bezpečně vyhmátnout postavu a nemusel o ní přemýšlet. O takových se říká, že jsou to herci „z boží milosti“.
— Ladislav Boháč [11]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1913 Život šel kolem
  • 1923 Únos bankéře Fuxe
  • 1926 Mořská panna
  • 1931 Dobrý voják Švejk, role: Švejk, režie Martin Frič
  • 1935 Bezdětná, správce, režie M. Krňanský
  • 1937 Mravnost nade vše, Dr.Mach, režie Martin Frič
  • 1938 Andula vyhrála, Mráček, režie M. Cikán
  • 1940 Panna, Piskoř – majitel penzionu, režie F. Čáp
  • 1942 Přijdu hned, Václav Barvínek – vycpavač zvěře, režie Otakar Vávra; Saša Rašilov byl spoluautorem námětu i scénáře
  • 1945 Rozina sebranec Frater Bartolo, režie Otakar Vávra
  • 1946 Pancho se žení, starosta města, režie Rudolf HrušínskýFrantišek Salzer
  • 1946 Nezbedný bakalář, konšel, režie Otakar Vávra
  • 1947 Uloupená hranice, vrchní respicient, režie J. Weiss
  • 1948 Křížová trojka, komorník Lebeda, režie V. Gajer
  • 1948 Hostinec U kamenného stolu, hostinský Tatrmuž
  • 1949 Revoluční rok 1848, F. Houska, režie Václav Krška
  • 1949 Rodinné trampoty oficiála Tříšky, Tříška, režie J. Mach
  • 1951 Mikoláš Aleš, Rendl, režie V. Krška
  • 1952 Mladá léta, Parys, režie V. Krška
  • 1953 Divotvorný klobout, kupec Koliáš, režie Alfréd Radok
  • 1954 Kavárna na hlavní třídě, kavárník Stýblo, režie M. Hubáček

Divadelní osobnosti o Sašovi Rašilovovi[editovat | editovat zdroj]

Jan Pivec

  • Sašu Rašilova jsem měl velice rád na jevišti i mimo jeviště. Miloval jsem jeho neodolatelně svérázný humor i osobitý způsob života. O obojím koluje nepřeberné množství pěkných anekdotických historek. Ale já jsem obdivoval především jeho vzácnou schopnost tvořit na scéně postavy, ve kterých rozhraní mezi komikou a tragikou, mezi radostí a smutkem, úsměvem a slzami je tak jemné, že je takřka neznatelné. [12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 12, 21, 45
  2. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 15
  3. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  4. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  5. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  6. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 29
  7. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str.  43–4, 48–50
  8. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 69, 70
  9. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 24
  10. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  11. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 158
  12. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 121

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]