V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Saša Rašilov starší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Saša Rašilov starší
Narození 6. září 1891
Praha
Úmrtí 4. května 1955 (ve věku 63 let)
Československo
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Ocenění zasloužilý umělec
Podpis Saša Rašilov starší – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Příbuzenstvo
syn Saša Rašilov (kameraman)
vnuk Saša Rašilov mladší
vnuk Václav Rašilov

Saša Rašilov, vlastním jménem Václav Jan Rasch (6. září 1891 Praha[1]3. května 1955 Praha) byl český hereckomik, klaunkabaretiér, otec kameramana Alexandra Rašilova (1936–2000), děd herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Sám Saša Rašilov o sobě celý život tvrdil, že pochází ze zchudlé šlechtické rodiny a jeho celé jméno zní Wenzel Rasch rytíř von Hessen[2], šlo ale zřejmě o jednu z jeho četných mystifikací. Otec byl správcem šlechtického kasina v Celetné ulici, zemřel náhle v roce 1901, když bylo Sašovi deset let. V tu dobu již žili jen tři sourozenci ze dvanácti dětí, které rodina měla [3]. Nejstarší ze synů byl cellistou v orchestru německého divadla v Brně, takže se Saša s matkou odstěhovali do Brna. Brzy se však vrátili do Prahy a žili na pražském Žižkově. Matka však v roce 1909 zemřela. V roce 1909 se Saša vyučil typografem a v letech 19091914 pracoval v pražských typografických závodech firmy Theodora Venta [4], [5].

první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co dokázal nasimulovat závažnou nervovou nemoc a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru) [6]. Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v různých pražských kabaretech (Varieté v Karlíně, Rokoko, Longenův kabaret Bum, Revoluční scénaČervená sedma). V Rokoku jej v roce 1920 viděl v titulní roli Molièrovy hry, upravené Eduardem Bassem jako revue a režírované Jiřím Drémanem, s názvem Pán z Prasátkova K. H. Hilar [7], tehdy ještě umělecký šéf Divadla na Vinohradech. Z Rokoka přestoupil Rašilov ještě krátce do kabaretu Bum, kde však bylo již několik dalších významných komiků (Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Eman Fiala, Josef RovenskýKarel Noll) a kabaret po půl roce fungování zanikl kvůli sporům v souboru. V roce 1921 z popudu tehdejšího nového šéfa činohry Karla Hugo Hilara přišel Rašilov na zkoušky a od 1. září 1921 se stal řádným členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil prakticky až do své smrti v roce 1955.

Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.

Ještě v době po přijetí do Národního divadla bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal sběratelem starožitností, především hodin, porcelánu a nábytku, který i sám opravoval [8]. Po návratu z války bydlel na Starém Městě v Domě U železných dveří v Michalské ulici, později si koupil hausbót, na kterém několik let bydlel a který nechával kotvit v Podolí nebo u Žofína naproti Národnímu divadlu [9]. Při plavbách po Vltavě si oblíbil Zbraslav a v roce 1931 si zde pořídil dům. Aby získal peníze, začal se aktivněji zabývat filmem. V české kinematografii však začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.

Byl nejen v divadle, ale i v životě jedním z nejproslulejších bohémských mystifikátorů [10], srovnávaných v tomto směru např. s Jaroslavem Haškem [11].

Citát[editovat | editovat zdroj]

Na každém představení „Sokyně“ jsem se musel znovu obdivovat Rašilovově komice, jeho tryskající nápaditosti, kterou obměňoval svou postavu. Na scénu s ním jsem se vždycky těšil po celý den. Ten veliký, ne dost doceněný herec byl svou tvůrčí intuicí podoben Marii Hübnerové. Tak jako ona, i on dovedl hereckým citem bezpečně vyhmátnout postavu a nemusel o ní přemýšlet. O takových se říká, že jsou to herci „z boží milosti“.
— Ladislav Boháč [12]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1913 Život šel kolem
  • 1923 Únos bankéře Fuxe
  • 1926 Mořská panna
  • 1931 Dobrý voják Švejk, role: Švejk, režie Martin Frič
  • 1935 Bezdětná, správce, režie M. Krňanský
  • 1937 Mravnost nade vše, Dr.Mach, režie Martin Frič
  • 1938 Andula vyhrála, Mráček, režie M. Cikán
  • 1940 Panna, Piskoř – majitel penzionu, režie F. Čáp
  • 1942 Přijdu hned, Václav Barvínek – vycpavač zvěře, režie Otakar Vávra; Saša Rašilov byl spoluautorem námětu i scénáře
  • 1945 Rozina sebranec Frater Bartolo, režie Otakar Vávra
  • 1946 Pancho se žení, starosta města, režie Rudolf HrušínskýFrantišek Salzer
  • 1946 Nezbedný bakalář, konšel, režie Otakar Vávra
  • 1947 Uloupená hranice, vrchní respicient, režie J. Weiss
  • 1948 Křížová trojka, komorník Lebeda, režie V. Gajer
  • 1948 Hostinec U kamenného stolu, hostinský Tatrmuž
  • 1949 Revoluční rok 1848, F. Houska, režie Václav Krška
  • 1949 Rodinné trampoty oficiála Tříšky, Tříška, režie J. Mach
  • 1951 Mikoláš Aleš, Rendl, režie V. Krška
  • 1952 Mladá léta, Parys, režie V. Krška
  • 1953 Divotvorný klobout, kupec Koliáš, režie Alfréd Radok
  • 1954 Kavárna na hlavní třídě, kavárník Stýblo, režie M. Hubáček

Divadelní osobnosti o Sašovi Rašilovovi[editovat | editovat zdroj]

Jan Pivec

  • Sašu Rašilova jsem měl velice rád na jevišti i mimo jeviště. Miloval jsem jeho neodolatelně svérázný humor i osobitý způsob života. O obojím koluje nepřeberné množství pěkných anekdotických historek. Ale já jsem obdivoval především jeho vzácnou schopnost tvořit na scéně postavy, ve kterých rozhraní mezi komikou a tragikou, mezi radostí a smutkem, úsměvem a slzami je tak jemné, že je takřka neznatelné. [13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu v matrice farnosti sv. Jiljí, Praha-Staré Město
  2. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 12, 21, 45
  3. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 15
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  5. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  6. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 21, 22
  7. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 29
  8. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str.  43–4, 48–50
  9. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 69, 70
  10. Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 24
  11. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 406
  12. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 158
  13. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 121

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]