Kur domácí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Kur domácí

Kur domácí - kohout
Kur domácí - kohout
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: hrabaví (Galliformes')
Čeleď: bažantovití (Phasianidae)
Rod: kur (Gallus)
Druh: kur bankivský (G. gallus)
Trinomické jméno
Gallus gallus f. domestica
Linné 1758

Kur domácí (Gallus gallus f. domestica), hovorově označován jako slepice nebo slípka, slípečka moravskoslovenským nářečím slépka, obecně moravsky slepica, oblastně též kura, kůra, koura[1][2]) je domestikovaný pták. Všechna plemena kura domácího pocházejí pravděpodobně z kura bankivského, lesního kurovitého ptáka žijícího v jihovýchodní Asii. Domestikace proběhla před několika tisíci lety - kolem roku 3 200 př. n. l. byl kur bankivský chován v Asii, především v Indii. Kolem 1 400 př. n. l. chovali kury Číňané a Egypťané a v 7. stol. př. n. l. již byly domestikované slepice chovány mnichy v Evropě pro vejce a maso.[3] První domestikovaní kurové se však pravděpodobně chovali hlavně pro kohoutí zápasy. Ve středověku slepice volně pobíhaly na dvorku statků, šlechta je chovala v parcích jako okrasnou zvěř.[zdroj?]

První výstavy, stejně jako první intenzivní chovy, začínají od konce 19. stol. V roce 2003 bylo na světě chováno přes 24 miliard domácích kurů, což z nich činí nejpočetnější ptačí druh vůbec.
Slepičí trus, se oblastně označuje jako kuřinec, kuřina, slepičinec[1][2] či slepičák. Jedná se o jedno z nejkvalitnějších přírodních hnojiv, jež je právě pro svou kvalitu i prodáváno a distribuováno.

Kur domácí se chová hlavně kvůli produkci kuřecího masa a pro vejce. Svazy odborných chovatelů zabezpečují plemenitbu zvířat, ochranu genofondu a zvyšování úrovně plemen, zvláště hezká zvířata splňující standard bývají chovateli předváděna na výstavách. V některých státech se slepice stále chovají kvůli kohoutím zápasům.


Biologie[editovat | editovat zdroj]

Vlaška koroptví - kohout s jednoduchým přisedlým hřebenem

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Kohouti jsou hezčí a více zbarvenější než slepice. Kurové mají různé barvy, od uhlovitě černých až po čistě bílé,záleží na plemenu.Mají krátký zobák uzpůsobený k zobání potravy.

Hlava[editovat | editovat zdroj]

Vzrostlí jedinci mají na hlavě kožní výrůstky, které mohou mít v závislosti na plemeni různé barvy a tvary a které představují důležitý rozpoznávací znak jednotlivých plemen. Volně visící záhyby kůže na krku zvířete nazýváme krční laloky, masitý kožní výrůstek na hlavě nazýváme hřeben. Rozeznáváme jednoduchý hřeben (leghornky), růžicový hřeben (vyandotky), růžkový hřeben (francouzské laflešky), ořechový hřeben (malajky), hráškový (trojřadý) hřeben (brahmánky), listový hřeben (francouzské hudánky), pohárkový hřeben (sicilské slepice) a další.

Jestliže má slepice na vrchu hlavy výlučně vzpřímená pera, mluvíme o tzv. chocholce. Malé kožní záhyby vedle uší nazýváme ušní závěsy. Obvykle neopeřená nebo jen málo opeřená část hlavy vymezená kořenem zobáku, očima, ušními závěsy a krčními laloky se nazývá obličej. Na obličeji některých slepic vytvářejí stvoly per tzv. kotletový vous. Pokud vous vyrůstá na hrdle, mluvíme o krčním vousu. Vousatá plemena mají jen velmi malé nebo žádné laloky.

Nohy[editovat | editovat zdroj]

Spodní část dolních končetin mezi patním kloubem a prsty nazýváme běháky. Obvykle jsou neopeřené a útlejší, jejich barva se liší v závislosti na plemeni. Opeřená část dolních končetin se nazývá stehno. Přesněji řečeno jde o spodní stehno; horní stehno není u drůbeže viditelné. Především u kohoutů se na vnitřní straně každého běháku setkáváme s ostruhou, což je rohovitý neprokrvený výběžek, který kohouti používají v boji. Většina plemen slepic má čtyři prsty: tři směřují do předu a jsou doširoka rozevřené, jeden směřuje šikmo dozadu a zajišťuje zvířeti jistotu během stání. Některá plemena, například dorkinky, hudánky či faverolky, mají prstů pět.

Životní nároky[editovat | editovat zdroj]

[3],[4],[5]

Kur domácí - kříženka

Kurník a výběh[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Kurník

Slepice rozhodně potřebují kurník, a to jak ochranu proti šelmám, nepříznivému počasí a větru. Protože slepice špatně snášejí teplo, je třeba, aby se do kurníku dostalo výlučně ranní slunce. Kurník se dá postavit ze dřeva nebo zděný. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné stěny kurníku izolovat, to znamená použít dvě vrstvy dřeva mezi nimiž se nachází izolační materiál. Toto opatření zabrání průniku velké zimy a extrémního horka. Vnitřní stěny kurníku natřete barvou na beton. Čím hladší budou stěny a podlaha, tím lépe.. Spáry a dírky jsou živnou půdou pro bakterie a cizopasníky a nikdy se nedají pořádně vyčistit. Prodyšnost je také velmi důležitá, zatuchlý a vlhký kurník způsobí onemocnění.Čerstvý vzduch je naopak životně důležitý. Větrání lze zajistit různými způsoby. Nejjednodušší větrání u malého kurníku je pomocí několika šoupátek pod hřebenem střechy, umístěných nejlépe proti sobě, aby vzduch mohl volně proudit. Je to potřeba udělat tak, aby otvory byly vysoko nad hřady, protože průvan může být slepicím osudný. Jinou možností ventilace je jedno nebo více okének s jemným pletivem (proti hmyzu), otevřených po celých 24 hodin. Za mrazu je třeba taková okénka uzavřít. Střecha kurníku má mít dostatečný sklon, popř. i okap. Na dno kurníku dejte vrstvu ostrého písku nebo nařezané slámy. Nepoužívejte neřezané seno nebo slámu, protože by se mohli omotat kolem nožek. Při výrobě dveří a při určení výšky kurníku si uvědomte, že tam budete muset denně chodit. Čištění kurníku s malými dvířky a nízkým stropem je jistě svízelné. Výběh pro slepice je vhodný na zahradě se minimálním plochou 1,59m2 na jedince, opravdu luxusním plochou pro život slepic je prostor okolo 4m2.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Slepice je všežravec. Dává se jí zrní (směs pšenice, ovsa, kukuřice a ječmene, někdy doplněná semínky slunečnice), zelené krmení (bobuloviny, např. ostružiny nebo maliny; zelenina, např. salát, brokolice, mrkev, nať cibule nebo česneku, jetel, vojtěška, mladé kopřivy, tráva, pampelišky; nebo ovoce, např. jablka či hrušky), hledá si taky žížaly, ponravy, slimáky a různý hmyz.

V obchodech je k dostání grit (vypálené a pomleté skořápky ústřic, které obsahují vápník nutný k tvorbě skořápky) a kamínky na trávení, které slepici v žaludku pomáhají rozmělňovat potravu. Základ krmení v chovech bývá kompletní krmivo, které bývá k dostání ve formě sypké směsi nebo granulí. Denně by se slepicím mělo dávat 30-100g této potravy, v závislosti na výdeji energie a na druhu plemene. Důležité je zajistit slepicím přístup k čerstvé studené vodě. Slepice spotřebují dvakrát více vody než krmiva. Pokud jsou slepice žíznivé, nesnáší.

Kokrhající kohout

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Kohouti bývají plodní od zhruba 7 měsíců a slepice může snášet vajíčka od 4-6 měsíců věku, nicméně kvočnou, tj. slepicí natolik duševně vyzrálou, aby vyseděla vejce a postarala se o kuřata, se však stává až později (kolem 12 měsíce). Páření probíhá tzv. naskočením kohouta. Zatímco se kohout na slepici přidržuje zobákem, dojde k spojení kloak obou zvířat a přenosu spermií, které si slepice uloží do semenných schránek a opakovaně je využívá. Proto může slepice ještě 14 dní po spáření snést oplodněná vejce. Slepice však nesnášejí vejce pouze po páření, v reprodukčním období v nějaké úžeji vymezené části roku jako je tomu u většiny ostatních ptáků. Tato vlastnost byla šlechtěním potlačena, takže snášejí i vejce neoplozená a to obvykle po celý rok.

Po snesení oplozených vajec začíná období kvokání, kdy slepice přestane snášet, neústupně sedí na vejcích a nechce je opustit; chceme-li ji vejce odebrat, reaguje zlostně. Kvočna taky přijímá málo krmiva a často vydává kvokavé nebo naříkavé zvuky, může působit jako by byla nemocná. Na břiše slepice vzniká hnízdní nažina, tj. místo bez peří, díky kterému se zlepší přenos tepla ze slepice na vejce. Sezení na vejcích (kvokavost) trvá asi 21 dní, u větších vajec o 1-2 dny déle, z menších vajec se líhnou kuřátka dřív. Jejich pípání, kterým se kontaktují s matkou, lze slyšet už den před vyklubáním. Líhnutí trvá několik hodin a probíhá pod tělem kvočny. Po vyklubání kuřat kvočna mladé po asi 6-7 týdnů vodí sem a tam, aby jim ukázala jejich životní prostor. Kuřata se od ní učí nápodobou správnému chování. Při hrozícím nebezpečí, chladu či dešti je kvočna schovává pod sebe do teplého peří. Kvokavost byla u mnohých plemen šlechtěním potlačena. Plemena pověstná kvokavostí s jistým odchovem potomstva jsou např. brahmanky, wyandotky nebo zakrslé rousné. Plemena, které kvokají zřídka nebo nikdy jsou např. fréské slepice, barneveldky, leghornky a hlavně všichni užitkoví kříženci. Jejich kuřata se proto musí nechat vylíhnout pod kvočnou jiného plemene nebo v umělé líhni.

Počet vajec, které slepice za život snese je dán počtem jejích vaječných buněk, který zůstává od narození slepice fixní. Výkonné nosnice tuto zásobu spotřebují během několika let, méně výkonné nosnice můžou snést vejce i ve velmi vysokém věku (ojediněle např. i v 10 letech). Obvykle však po dosažení 5-6 let slepice již téměř vejce nesnáší nebo snáší málo a nepravidelně, v této době také přestává být plodný i kohout. Slepice snesou nejvíce vajec v prvním snáškovém období (cyklu), které je ukončeno pelicháním, což je periodicky se opakující období přirozeného fyziologického klidu, kdy u slepice dochází k výměně peří a slepice nenese; trvá asi 1-2 měsíce. Ve druhém snáškovém cyklu snáší slepice méně vajec, která jsou však větší než vejce z prvního cyklu, takže výsledná hmotnost všech vajec z prvního a druhého cyklu je prakticky stejná.

Soužití s jinými zvířaty[editovat | editovat zdroj]

Kočky někdy útočí na kuřátka nebo malá plemena slepic; psi, pokud nemají příliš rozvinutý lovecký instinkt, slepicím neubližují. Není vhodné chovat slepice spolu s drobnými zvířaty (morčata, malí králíci, malé kachny, křepelky, menší druhy bažantů, želvy), protože do nich slepice rády ze zvědavosti klovou. Je-li dostatek prostoru, soužití s kachnami, klidnými husami, krůtami, koňmi, prasaty, ovcemi nebo kozami bývá poklidné.

Uchopení slepice[editovat | editovat zdroj]

  1. položit ruku slepici na záda - slepice obvykle zůstane v klidu stát
  2. mírně zatlačit - slepice se položí a lze ji snáze uchopit
  3. druhou ruku podsunout pod slepici zepředu dozadu tak, aby se mezi roztaženými prsty ruky nacházely oba její běháky; dva prsty jsou tedy mezi jejíma nohama. První ruka přitom zůstává ležet na hřbetu zvířete a zabraňuje slepici mávání křídly.

Popsaným způsobem lze slepici držet a nést, aniž by propadla panice. Rozhodně by se neměla zvedat za křídla nebo za běháky vzhůru nohama, což je pro zvíře velmi nepříjemné.

Nemoci a parazité[editovat | editovat zdroj]

blechy a vši – sají krev slepicím a způsobují svědění.
čmelíci – ve dne se skrývají v skulinách v kurníku a v noci sají krev hřadujícím slepicím. Mohou přenášet různé smrtelné nemoci.
perožrouti, peříši, zápeřníci – paraziti živící se peřím slepic
vápenka – u slepic poměrně běžná choroba, která se projevuje šedavými otoky mezi šupinami na nohou. Šupiny se někdy odchlipují a noha vypadá jako “zvápenatěná”, jako kdyby se na ni vytvořily krystalky.
namrzlý hřebínek a krční lalůčky – pokud je mráz a současně vlhko, může se vlhkost usazovat na lalůčcích a hřebínkách, které pak, zvláště pokud jsou velké, mohou namrznout. Tomuto je možné předejít dobrým větráním kurníku, lze též ohrožené části preventivně namazat čistou vazelínou.
škrkavky – červi způsobující průjem a hubnutí slepic. Slepice se často nakazí červy při styku s volně žijícím ptactvem. Je vhodné slepice odčervovat preventivně, každých 6 měsíců.
kokcidióza – kokcidie jsou střevní cizopasníci, nákaza se může projevovat mnoha způsoby od ochrnutí a celkového úpadku slepic až po absenci jakýchkoliv příznaků. Kokcidie se šíří trusem, takže nákaze se dá předejít dodržováním hygienických zásad.
neštovice, záškrt a ptačí pseudomor – smrtelné a velice nakažlivé nemoci, proti kterým lze ale slepice nechat očkovat. Pro mladé slepice je též smrtelná a neléčitelná infekční bronchitida, avšak i proti ní lze očkovat.
rýma (akutní koryza) – rýmu způsobuje bakteriální infekce a dá se tedy úspěšně léčit antibiotiky. Slepice těžce až sípavě dýchají, mají vlhké nosní dírky a oteklá víčka.
Slepice se na dvorcích chovají od nepaměti

Chovy slepic[editovat | editovat zdroj]

Kuře z ekofarmy a z klasického chovu

Pro maso[editovat | editovat zdroj]

[6]
Slepice chované pro produkci masa se označují jako brojleři, resp. kvůli nízkému věku při porážce (cca 30-50 dní) jako brojlerová kuřata. Odhaduje se, že na světě je chováno 20 miliard brojlerů; z toho 24 % v USA, 18,5 % v Číně, 14 % v EU (na zbytek světa pak připadá 43,5 %).

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Brojleři byli vyšlechtěni k rychlému nabírání svalové hmoty při co nejmenší spotřebě krmiva. Dospělec kura bankivského váží obvykle pod 1 kg, což je váha, které dosáhnou brojleři během pár týdnů. Účinnost přeměny krmiva na svalovou hmotu vyjadřuje konverze krmiva, což je množství krmiva potřebné na získání jednotky hmotnosti. Zatímco v roce 1976 bylo k dosažení hmotnosti 2 kg potřeba 5 kg krmiva, v roce 1997 to bylo již jen 3,3 kg.

Mezi brojlery a nosnicemi jsou některé rozdíly v chování. Brojleři stráví sezením nebo odpočíváním více než 75 % času, zatímco nosnice (srovnatelného věku) méně než 30 %. Brojleři vykazují také velmi málo tendencí k popelení nebo protahování křídel (u nosnic je např. tendence k popelení tak silná, že i když nemají kde se popelit, pokouší se popelit „ve vzduchu“ na drátěné mřížce v kleci).

Chov a problémy[editovat | editovat zdroj]

Brojleři nejsou chováni v klecích, jsou chováni v halových systémech na podestýlce z např. hoblin, slámy nebo rašeliny. Jejich problémy plynou především z enormně rychlého nárůstu svalové hmoty, který značně předbíhá vývoj ostatních orgánů a systémů. Jejich nohy jsou slabé, přetěžované, často zdeformované, což jim znesnadňuje pohyb. Těžký prsní sval jim přemisťuje těžiště směrem před tělo. Různé studie udávají procento kuřat, které před porážkou mají zjevné potíže při pohybu nebo dokonce chodit nemohou (místo toho se plazí podpíraje se křídly), nejčastěji mezi 10 % až 30 %.[6][7] Kuřata dále trpí problémy vzniklými přetěžováním oběhového systému, který se nedokáže vypořádat s tak rychlými přírůstky. Dochází např. k nedostatečnému zásobování kyslíkem a městnání tekutiny ve vnitřních orgánech.

Pro vejce[editovat | editovat zdroj]

Slepice chované za účelem produkce vajec se nazývají nosnice. Dnešní průmyslově chované nosnice vznikly cíleným šlechtitelským procesem křížením různých linií. Nazývají se nosní hybridi a nepočítají se k žádnému určitému plemeni. Dokážou dobře zhodnocovat krmivo a snesou v prvním snáškovém cyklu téměř každý den jedno vejce. Ten začíná ve 20-30 týdnu věku. Nosnice tohoto stáří se označují jako kuřice.

Chovy klecové[editovat | editovat zdroj]

V EU jsou v klecích chovány dvě třetiny slepic, v ČR přes 90 % slepic.[8] Tento způsob chovu je nejlevnější, ale pro slepice zcela neuspokojivý. Vejce z těchto chovů bývají označena jako "vejce nosnic v klecích". Rozlišují se klecové systémy neobohacené a obohacené.

neobohacené klece
V neobohacených (=neupravených) klecích žijí nosnice (=slepice, které jsou chovány pro produkci vajec nezamýšlených k líhnutí) na ploše min. 550cm2 (pro srovnání - list papíru formátu A4 má obsah 623,7cm2). Slepice stojí na holé drátěné podlaze, kam taky snáší vejce. Podlahy jsou šikmé, aby se vejce po snesení skutálelo na pásový dopravník v zadní části klece.[9] Nosnice nemají možnost pohybu a je jim bráněno v instinktivním chování jako hrabání, klování, hledání potravy, snášení vajec do hnízda, popelení se, protáhnutí se, roztažení křídel, atd. Kvůli nemožnosti hrabat mají slepice přerostlé zdeformované drápy, kterými si často způsobují zranění. Často také dochází k vyklovávání peří. Toto chování je vysvětlováno jako nenormální obživné chování, které nastává v důsledku nedostatku příležitostí klovat do něčeho.[10] Chov v neobohacených klecích by měl být dle směrnice EU 1999/74/ES zakázán od 1. 1. 2012.
obohacené klece
V obohacených (=upravených) klecích musejí mít slepice podmínky lepší: větší využitelnou plochu, min. 600cm2, hnízdo, jehož plocha se nezapočítává do využitelné plochy a v jehož prostoru nesmí být drátěná podlaha, dále plochu umožňující obrušování drápů, popeliště a vhodné hřady skýtající nejméně 15 cm na jednu nosnici. V kleci také musí být prostor s materiálem umožňující hrabání a klování.[11] I tyto upravené klece jsou však terčem kritiky ochránců přírody. Jedním z argumentů bývá, že prostor 600cm2, který slepicím poskytují je stále příliš malý - viz následující tabulka.[10]
druh
chování
rozloha potřebná k uskutečnění
tohoto chování v cm2
průměr rozsah
stání 475 428-592
hrabání v zemi 856 655-1217
čechrání peří 873 609-1362
protahování křídel 893 660-1476
urovnávání peří 1151 800-1977
otáčení se 1272 978-1626
mávání křídly 1876 1085-2606
Ochránci dále kritizují, že prostředí klecí je příliš umělé a nepřirozené. Kupř. místo aby bylo slepicím umožněno smysluplně hrabat a klovat při hledání potravy, je jim pouze umožněno obrušovat si v kleci drápy o speciální plochu, resp. bezúčelně do ní klovat.[12] V klecových systémech jsou častá zranění chodidel slepic od tenkého drátu, na němž stojí (tlustší drát více poškozuje vejce) a ztráta peří oděrem o stěny klece. Slepice jsou také vystrašenější a reagují na člověka mnohem bojácněji než v bezklecových systémech.[10]
výhody klecových chovů[13]
V chovech se lehce udržuje hygiena; vejce nepřichází do styku s výkaly nosnic, které propadávají dírami v pletivu. Je možná vysoká míra automatizace (zaměstnanci např. nemusí vyhledávat vejce snesená mimo hnízda). Díky vysoké hustotě slepic, které produkují biologické teplo, není třeba haly vyhřívat. Prostředí s relativně nízkým obsahem čpavku (z trusu) a prachu (málo nebo žádná podestýlka) minimalizuje riziko nemoci z povolání. Ve srovnání s ostatními chovy jsou výrobní náklady na slepici nejmenší.

Chovy neklecové (alternativní)[editovat | editovat zdroj]

  • chov na podestýlce
Slepice jsou stejně jako v klecových systémech chovány v halách, mohou se však volně pohybovat, hřadovat a snášet vejce do hnízd. Podlaha je minimálně z jedné třetiny pokryta podestýlkou ze slámy, písku, hoblin, apod. V nově budovaných chovech nesmí být hustota slepic větší než 9 slepic na m2 (tj. asi 1 111 cm2 na slepici), v již existujích je do 1. 1. 2012 povolena hustota do 12 slepic na m2 (tj. asi 833cm2 na slepici).[14][15] V ČR jsou tímto způsobem ve velkochovech chována asi 3 % nosnic.[8]
  • výběhový chov
Slepice žijí v halách stejně jako u podestýlkového chovu, ale musí mít volný přístup na přilehlý terén, částečně pokrytý vegetací. Do této skupiny je také možno zařadit tradiční chov slepic na dvorku. Běžný domácí chov slepic spolu s ekologickým chovem je z pohledu slepic ten nejpříjemnější.[9][15]
Měl by zaručovat nejlepší komfort pro slepice. Slepice musí mít prostor k hrabání, ke snášení vajec do hnízda, popelení se, možnost hřadování a celodenní přístup do výběhu. V jednom chovu může být maximálně 3000 nosnic, v hale maximálně 6 slepic na m2 (tj. cca 1667cm2 na slepici), ve výběhu připadne na každou slepici 4 m2. V hejně jsou chovány spolu s kohouty, jejichž přítomnost snižuje agresivitu mezi nosnicemi. Slepice musejí být krmeny opět jen produkty ekologického zemědělství. Certifikát se ekofarmám dává na dobu 15 měsíců, poté musí zemědělci znovu zažádat o kontrolu. Poptávka zatím převyšuje nabídku, v roce 2008 byli v ČR pouze dva producenti biovajec.
Některé studie uvádějí, že vejce z ekologického zemědělství mají oproti vejcím z jiných chovů vyšší nutriční hodnotu[18]

nevýhody alternativních chovů

  1. Vejce bývají častěji bakteriálně znečištěná v důsledku kontaktu s trusem nosnic. Dalším problémem je snášení vajec mimo hnízda a obvykle vyšší procento vajec nakřáplých. Kvůli těmto faktorům produkují alternativní chovy více než chovy klecové množství méně rentabilních vajec třídy B, která nejsou určena pro konzumaci. Výše uvedené problémy však lze vhodnou organizací a vedením chovu minimalizovat,[19] nicméně to zase zvyšuje nároky na odbornost chovatelů a ošetřovatelů.[13] Ve výsledku mají tyto chovy vyšší produkční náklady, které jsou dále zvyšovány zvýšeným úhynem slepic v důsledku styku s přirozenými nepřáteli (u chovů s výběhem), například krahujci nebo liškami. Volně žijící zvěř, především kačeny, také působí jako vektor (přenašeč) infekčních onemocnění, nutno však podotknout, že slepice alternativních chovů mají díky možnosti pohybu zase menší výskyt metabolických onemocnění.[19]
  2. Bylo zjištěno, že téměř v 10 % alternativních chovů jsou přesáhnuty limity EU v obsahu dioxinů a jim podobných látek ve vejcích. Týká se to chovů, kde jsou slepice chovány na podestýlce z hoblin, které byly vyrobeny z impregnovaného dřeva.[19]
  3. Závažným problémem alternativních chovů je výskyt kanibalismu, který se sice v klecových chovech vyskytuje také, ale díky separaci ptáků v klecích jen v omezené míře. Lze mu do značné míry zabránit kauterizací zobáků (=uštípnutí špičky zobáků žhavým ostřím u kuřat mladších 10 dnů), která však jednak zvyšuje produkční náklady a jednak ptákům působí značnou bolest. Prozatím (2009) není známa příčina kanibalismu. Některé teorie ho dávají do souvislosti s nízko proteinovou dietou nebo s nedostatkem sodíku. Kanibalismus je významně ovlivnitelný řízením chovu, např. jeho výskyt zvyšuje světelná stimulace podporující časnější nástup období snášení vajec a lepší využívání hnízd; další rizikový faktor je příliš velká hustota chovu. Je také závislý na druhu chovaných slepic a bylo ukázáno, že jej lze šlechtěním odstranit, nicméně případná selekce by byla ekonomicky značně problematická.[19] Za jednu z příčin kanibalismu se považuje forma výživy, která je dělána tak, aby ji slepice mohla rychle sníst. Doporučuje se dávat hůře spolknutelnou potravu, s kterou má slepice, tak jako v přirozeném prostředí, více práce a musí ji nejprv zpracovat.[20][21] Velmi častý kloakální kanibalismus je odůvodňován také tím, že zvětšená a zduřelá kloaka vypadá na těle slepice zajímavě a některé slepice do ní ze zvědavosti klovnou. Poté, co zjistí, že je kloaka dobrým a chutným zdrojem potravy v klování pokračují a nápodobou se to od ni naučí i ostatní slepice, čímž kanibalismus v hejnu rozšíří.[19][22]
bateriové klece

Domácí chovy[editovat | editovat zdroj]

Plemena slepic[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Plemena kura domácího

[4],[3]

Následující výčet je neúplný. Ne všechny svazy chovatelů uznávají všechna plemena. V průmyslu se chovají speciálně vyšlechtění hybridi, kteří výkonností předčí i nejlepší z dále uvedených plemen - např. je levnější si vejce nebo maso kupovat než si kvůli tomu chovat několik slepic. Uvedená plemena lidé chovají obvykle primárně pro pěstitelské potěšení a okrasu. Plemena se liší charakterem - masná bývají větší a těžší než nosná, dále špatně létají a jsou klidnější, ale dožívají se menšího věku. Většinu bojových plemen není vhodné chovat v hejnu nebo s jinými zvířaty, neboť se často napadají, nicméně k chovateli jsou důvěřivé a dají se snadno ochočit. K většině plemen existují i jejich zakrslé varianty.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chicken na anglické Wikipedii.

  1. a b SSJČ
  2. a b PSJČ
  3. a b c Verhoef-Verhallen, E. - Rijs, A.: Encyklopedie slepic. Praha: Rebo Production, 2003. ISBN 80-7234-285-1
  4. a b Pehle, T. - Hackstein, Y.: Slepice. Praha: REBO Productions, 2008. ISBN 978-80-7234-897-8
  5. Verhoef, E.: Slepice. Praha: REBO Productions, 2005. ISBN 80-7234-404-8
  6. a b (anglicky)The Welfare of Chicken Kept for Meat Production (Broilers). Report of the Scientific Committee on Animal Health and Animal Welfare, European Commission, 2000
  7. Kolář, M.: Nekritická kategorizace ve vztahu člověka vůči domestikovaným zvířatům. Diplomová práce. Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita v Brně, 2008
  8. a b Bodoková, S.: Jak je to se slepicemi a vejci. Článek : 72039, 13. 3. 2008, Agronavigátor - http://www.agronavigator.cz/
  9. a b Není vejce jako vejce. Praha: Ekolist, č. 7/2004
  10. a b c Appleby, M. C.: Do hens suffer in battery cages? The Univerzsity of Edinburgh, Institute of Ecology and Resource Management, 1991
  11. Holoubek J., Hubený M.: Chov drůbeže z pohledu ekonomiky produkce, legislativních opatření, dopadů na životní prostředí a optimalizace výroby. Česká zemědělská univerzita v Praze, Agronomická fakulta, 2003
  12. Lymbery, P.: Vejce z klece: argumenty proti obohaceným klecím v Evropě. Zpráva pro Compassion in World Farming, 2002
  13. a b Košař, K., Návarová, H., Procházka, D.: Zásady welfare a nové standardy EU v chovu drůbeže. Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha-Uhříněves, 2004
  14. VYHLÁŠKA ze dne 14. dubna 2004 o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, Ministerstvo zemědělství
  15. a b c Vejce. Státní zemědělská a potravinářská inspekce, 2007
  16. Biovejce: Drahá, ale bez chemie. rozhovor se šéfem ekofarmy Jiřím Kotalem, idnes.cz
  17. ZÁKON č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství
  18. Raková, K.: Mikrobiologie vajec tržní sítě. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta technologická, 2008
  19. a b c d e Welfare aspects of various systems for keeping laying hens. European Food Safety Authority, Scientific report, 2004
  20. (anglicky)Cannibalism: Chicken Little Meets Hannibal Lector?. University of Idaho, Foraging Ecology Class
  21. (anglicky)Feather Pecking. Organic Livestock Research Group, VEERU, The University of Reading
  22. Cannibalism in Poultry. Western College of Veterinary Medicine, University of Saskatchewan

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu