V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Anna Steimarová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Anna Steimarová
Rodné jméno Anna Budilová
Narození 7. července 1889
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. března 1962 (ve věku 72 let)
Liberec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Manžel(ka) Jiří Steimar
Děti dcera Jiřina Steimarová
syn Miloš Steimar
Rodiče otec Vendelín Budil
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Vendelín Budil
manžel Jiří Steimar
dcera Jiřina Steimarová
syn Miloš Steimar
vnuk Jiří Kodet
vnučka Evelyna Steimarová
pravnučka Barbora Kodetová
pravnučka Anna Polívková
pravnučka Vendula Prager-Rytířová

Anna Steimarová, rozená Anna Budilová, (7. července 1889 Plzeň[1]15. března 1962 Liberec) byla česká divadelní, operetní a filmová herečka, dcera významného plzeňského herce a divadelního ředitele Vendelína Budila. Byla první manželkou herce Jiřího Steimara a matkou herečky Jiřiny Steimarové.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dne 10. července 1915 se provdala za herce Jiřího Steimara.[2] Za 1. světové války, kdy se jim narodila v roce 1916 dcera Jiřina, žili v pražském Podskalí. Šest let po Jiřině se jim narodil syn Miloš (19221949), který byl také nadějným hercem, hrál v Brně, ale v mladém věku se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým.

Později si Steimarova rodina koupila dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce, kde pak mnoho let žila. Podnikavý herec Steimar později chalupu přebudoval v moderní penzión, o který se staral jako hoteliér, rád však hostům také uvařil. Steimarovi v Černošicích pěstovali holuby, psy a slepice. Místním občanům pomáhali s ochotnickým divadlem a sami v něm vystupovali. Jiří Steimar však organizoval i divadlo doma a zapojoval do něho celou rodinu i personál. Sjížděli se sem významní hosté – Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Saša Rašilov, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík a Rudolf Friml.

Brzy po rozvodu se Steimarová pokusila založit vlastní divadlo, ale v podnikání se jí příliš nevedlo. Nějaký čas žila ještě v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií, poté se odstěhovala do Prahy. Řadu let byl jejím přítelem herec Jindřich Láznička, ale Steimarová se už nikdy nevdala. Po úmrtí syna byla v takové depresi, že výrazně zhubla a nakonec dostala TBC žláz, která se pak zvrhla v rakovinu.[zdroj?] Umírala deset let.

Divadelní dráha[editovat | editovat zdroj]

Anna Steimarová se stala hereckou hvězdou již v dětském věku, kdy ji její otec angažoval jako školačku do inscenace Malého lorda v rodné Plzni, později si roli vyzkoušela i v Národním divadle v Praze. Později studovala řeč a zpěv. Pěvecký talent svým sopránovým hlasem prokázala již v osmnácti letech, kdy zpívala Olympii v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Před 1. světovou válkou začínala jako operetní subreta v Německu – v Rostocku a ve Stuttgartu a v Theater an der Wien ve Vídni. Šest let působila v pražském Německém divadle a v této době se seznámila se svým budoucím manželem J. Steimarem.

Prošla několika pražskými scénami, hrála v karlínském Varieté, v kabaretu Rokoko, Aréně, Švandově divadle, ve Velké i Malé operetě (Tylovo divadlo v Nuslích), v letech 19281930 hrála ve Vinohradském divadle.[3]

Po 2. světové válce se mihla na prknech divadel ve Zlíně a v Liberci, poté krátce působila v Národním divadle v Praze, aby svou kariéru ukončila opět v Severočeském divadle v Liberci. Zde byla v angažmá v letech 19471958. Vytvořila např. roli Jenny (Bertold Brecht, Žebrácká opera), paní Higginsové (George Bernard Shaw, Pygmalion) a Giudittu (Franz Lehár).

Film[editovat | editovat zdroj]

Ve filmu hrála často, své drobné až epizodní role dokázala zvýraznit propracovaností svého hereckého mistrovství, hloubkou výrazu, jež dávala svým postavám, do nichž se neobyčejně dovedla vžívat. Začínala už v roce 1913 ve dvou němých filmech (Pan profesor, nepřítel žen a České hrady a zámky), ale pak se vrátila před kameru až po dvaceti letech.

Ve třicátých letech už hrávala postarší nevzhledné ženy, jejichž povahy dovedla mistrně vystihnout především v rolích žen zlých, hrubých, primitivních a hloupých. Sem patří např. role paní domácí ve filmu Kariéra matky Lízalky (1937), stará panna Apolena v komedii Cech panen kutnohorských (1938), drbna Rollerová ve Filosofské historii (1937) a Betty ve filmu Čtrnáctý u stolu (1944).

Hrála i role větší, ale žádná nebyla tak působivá jako role malé. K filmům, kde hrála hlavnější role, patří Naše XI. (1936), Andula vyhrála (1938), diváci si ji budou vždy připamatovávat jako tetu Mařenky (Nataša Gollová) ve filmu Kristián (1939) a vlezlá teta Ema Lindová v burianovské verzi Barona Prášila (1940). Za války však vytvořila drobné role dramatické, které byly výborně psychologicky propracované. Sem patří šantánová zpěvačka v Panenství (1937), stará kovářka v Čápově Babičce (1940) a barová madame z Nočního motýla (1941), jež byla ve své době přijata pozitivně kritikou. V tomto filmu vůbec nepromluví, ale výraz ženy stojící u barového pultu a pomalu překusující zrnka kávy jsou mistrovskou etudou.

Po válce její odchod do Liberce způsobil, že na ni pozapomněl i film. Objevila se v epizodních rolích ve filmech Řeka čaruje (1945) a Pancho se žení (1946), poté ještě vytvořila malou roli staré babičky ve filmu Páté kolo u vozu (1958).

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Role[editovat | editovat zdroj]

Zpěv[editovat | editovat zdroj]

  • Proč se mi to někdy zdá (Panenství, 1937)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matrika oddaných, Magistrát hl. m. Prahy, 1908-1918, snímek 211
  3. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]