Kinského zahrada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jezírko v Kinského zahradě v zimě
Zahrada na podzim

Kinského zahrada, Kinského sady či Zahrada Kinských jsou park v Praze na Smíchově. Spojuje oblast Holečkovy ulice s Petřínským vrchem, na jehož jižním a jihozápadním úbočí se nachází, od malostranské části vrchu (zahrady Nebozízek) je oddělen Hladovou zdí. Zahrada se rozkládá v nadmořské výšce 200 až 315 metrů nad mořem a její rozloha činí 17 hektarů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku se zde již zhruba od 12. století[1] nacházely zahrady a vinice; později tu vznikaly i dvory a usedlosti. Kartuziánský řád tu měl také svojí vinici.[zdroj?] Dvůr a vinice v těchto místěch patřily cisterciáckému klášteru v Plasích, který zničili husité. Zdejší vinice byly zničeny napřed za husitských dob a poté znovu za třicetileté války.[1] Kolem roku 1730 patřily do dvora Marie Anny Libštejnské z Kolovrat.[1] Rozparcelováním zde vzniklo několik samostatných vinic a zahrad: Brabcová, Husinka, Štikovna, Peldřimovka, Plaska a Mouřenínka. Postupně zpustly a místu se říkalo Vrabcovna, zřejmě podle jedné z někdejších viničních usedlostí, která patřila slepému vysloužilci Brabcovi. Stálo tu několik obydlí a při nich malé zelinářské zahrady.[2]

Roku 1798 (1799) Růžena Kinská všechny tyto pozemky vykoupila s úmyslem vybudovat zde ovocný sad.[2] V letech 18271831 zde kníže Rudolf Kinský pozemek ještě rozšířil a nechal zde vybudovat anglický park a empírový Letohrádek Kinských, po jeho smrti výstavbu řídila jeho manželka Vilemína.[2] Autorem budovy letohrádku a níže umístěného hospodářského objektu zvaného Švýcárna byl arch. Jindřich Koch, detaily stavby rozpracoval E. Kozlík.[2]

Návrh na uspořádání parku o rozloze cca 17 hektarů s rybníčky a vodopádem, skleníky a zelinářskou zahradou vypracoval hospodářský ředitel František Höhnel, po něm pokračoval v jeho práci jeho nástupce Bedřich Wünscher, definitivní podobu získal park roku 1860. Park tvoří dvě části, spodní plochá část s letohrádkem a Švýcárnou a stromovitá svahová část se dvěma okrasnými jezírky. Pro přívod vody z horní části Petřína bylo vybudováno několik štol. Nejdelší je Železitá štola o délce 100 metrů. Zámecká štola přivádí nejlepší vodu pro potřeby letohrádku. Voda ze štoly V kaštánkách vedla ke koňským stájím.[2] Jiný zdroj uvádí délku vodovodní štoly 380 metrů.[1] Dále bylo vybudováno zhruba deset skleníků pro teplomilné rostliny rozličných druhů.

Později prodával Karel Kinský přebytečnou vodu klášteru svatého Gabriela, kterému později byla odprodána jihozápadní část zahrady, na níž byl vybudován ústav pro hluchoněmé.

Zahrada sice nebyla volně veřejně přístupná, ale v paláci Kinských na Starém Městě bylo možno zakoupit vstupenky pro vstup do zahrady,[1] a to pouze na dobu, kdy zde panstvo nebylo přítomno.[2] V dobách největší slávy zahrady zde jako host pobýval i korunní princ Rudolf či arcivévoda Ferdinand.[2] Časem však rod Kinských o zahradu ztrácel zájem a uvažoval o její parcelaci pozemku na výstavbu vil a činžovních domů.[2]

Po složitých jednáních roku 1901 zahradu s letohrádkem koupila pražská obec spolu se smíchovskou za 919 500 korun.[2][1] Původní vybavení letohrádku bylo odvezeno do Kinského paláce v Praze a na rodové zámky Heřmanův Městec, Choceň a Česká Kamenice.[2] V roce 1902 byly do vily umístěny sbírky sebrané u příležitosti Národopisné výstavy roku 1895 a brzy poté se sem přestěhovalo národopisné oddělení Národního muzea.[2]

Zahrada byla hned roku 1901 zpřístupněna veřejnosti. Proražením Hladové zdi byla propojena se zahradou Nebozízek.[2] Roku 1908 byla zahrada renovována. Zahradu však kompozičně narušilo rozšíření Holečkovy ulice.[1]

Původně ze zahrady měly být vybudovány národopisné sady, tedy skanzen lidové architektury, z finančních důvodů však byly tyto plány značně zredukovány.[1] Do vily byly umístěny národopisné sbírky Národního muzea a zahrada byla postupně doplněna několika lidovými artefakty: dřevěnou zvoničkou z Dolních Bojanovic a barokními božími mukami, přenesenými k horními jezírku z dolní části Smíchova. V sousedství letohrádku byl vystavěn pomník herečce Haně Kvapilové.[1] V roce 1927 sem byl přenesen i dřevěný kostelík svatého Michala z Podkarpatské Rusi, z Medvedovců u Mukačeva. Kostel stál původně ve Velkých Loučkách, ale ty se z důvodu neúrody zadlužily a kostel prodaly v roce 1793 obci Medvedovce. Ta jej v roce 1929 věnovala Praze, stal se součástí národopisných sbírek Národního muzea. Na jeho sestavení osobně dohlížel farář z Medvedovců.[2] V roce 1902 byl u vchodu do zahrady při příležitosti výstavy děl A. Rodina postaven provizorní secesní pavilon spolku Mánes od Jana Kotěry, s dřevěnou konstrukcí štítu. Později byl přenesen na Kavalírku, přeměněn na filmový atelier a následně vyhořel.[2]

V horní části zahrady bývala zahradní restaurace (jejíž ruiny stojí dodnes) a malý zookoutek, kde byli chováni daňci, kolouchové, pávi, bažanti, koroptve, kachny a labutě.[2]

V první dekádě 21. století prošla zahrada částečnou renovací, kompletní rekonstrukce v ceně přes 300 milionů Kč byla dokončena roku 2010.[2]

Objekt domků pro zaměstnance (čp. 99) a empirového zahradního pavilonu (později restaurace) čp. 242 jsou však ve zdevastovaném stavu bez střech, zůstaly z nich pouze obvodové zdi.[2]

Domek čp. 99 je prostá klasicistní stavba z konce 19. století, částečně z opukového zdiva, původně se sedlovou střechou. Po sametové revoluci zde krátce bydlel restituent, od roku 1993 dům patřil několika soukromým firmám, které se ho snažily neúspěšně opravit - nejprve společnost EVM patřící Jiřímu Prorokovi, pak jiné firmy a poté Sergej Jelínek, který si u společnosti Coda nechal vypracovat projekt rekonstrukce. Byl obydlen narkomany a bezdomovci a postupně zničen, elektroinstalace byla rozkradena. Několikrát dům vyklízela policie, v roce 1997 policie z domu odvezla tři feťáky „v hrůzném stavu“. Na konci roku 1999 objekt poprvé vyhořel, 26. února 2002 znovu vyhořel.[3][4] Čp. 99, bývalý domek zaměstnanců paláce a zahrady Kinských.

Budova bývalé restaurace Na jezírkách či U jezírka sloužila svému účelu až do 70. let 20. století.[5] V 90. letech ji v rámci privatizace koupil od Restaurací a jídelen za 150 tisíc korun hudební skladatel Karel Svoboda, údajně aby zde zřídil Radio Vox.[6] V tom mu prý zabránily „četné kampaně vedené proti jeho osobě“ a po vypracování několika projektů na rekonstrukci se realizace zalekl, protože tam bylo příliš mnoho omezení a chybí příjezdová cesta.[6] V roce 2001, když městská část hrozila vyvlastněním,[6] ji nabídl k odkupu městské části za odhadní cenu 6 až 8 milionů Kč, městská část ho však odkázala na magistrát, který je vlastníkem okolních pozemků. Magistrátní odbor památkové péče majiteli již v roce 1999 uložil, aby zajistil udržovací práce, ale přestože se tak dosud nestalo, žádnou pokutu mu neudělil[4] (podle jiného článku Karel Svoboda tvrdil, že mu několik pokut bylo uloženo a všechny zaplatil[6]). Na odkoupení památky ani na provedení nezbytných úprav na náklady, které by později byly vymáhány od vlástníka, Praha prý nemá peníze. Zástupce vlastníka Jiří Paulů v roce 2002 uváděl, že jedná s několika vážnými zájemci o koupi, ale odmítl komentovat, proč se vlastník o památku nestará.[4] V roce 2002 objekt vyhořel, poté různě měnil majitele a dnes už se nedá zachránit.[5] Provoz i rekonstrukce restaurace by byly komplikovány tím, že k ní nevede žádná příjezdová cesta.[4][5]

Letohrádek byl v roce 1986 také pro havarijní stav uzavřen, po roce 1989 si jej pak město vyžádalo od státu v restituci, avšak na jeho rekonstrukci nenalezlo peníze, takže dále chátral, byl napaden dřevomorkou, plísní i spodními vodami; v roce 1999 byl převeden do vlastnictví státního Národního muzea, za zhruba 100 milionů Kč zrekonstruován[2] a roku 2005 znovuotevřen.[1]

V roce 2001 majitel s povolením stavebního úřadu zahájil rekonstrukci bývalé vrátnice, avšak protože se podle statického posudku při stavebních pracech sesul, objekt zbořil a nahradil jej novým, větším domem. Ředitel Státního památkového ústavu v Praze Ladislav Špaček se o údajném sesutí vyjadřoval s pochybnostmi a rozhořčoval se nad tím, že ústav nebyl přizván k šetření a nebyl o bourání památky informován. Podle vedoucí odboru výstavby městské části Praha 5 Dany Nacházelové domek neměl valnou historickou hodnotu a na seznam památek se dostal jen proto, že leží v chráněné zahradě Kinských. K údajnému sesutí uvedla, že neví, jestli sesutí někdo nepomohl, ale že je fakt, že to bylo děsné zdivo. Ředitel SPÚ namítl, že stavební úřad není kompetentní k tomu, aby posuzoval, proč je nějaký objekt zapsaný na seznam památek, a zdůraznil, že potřebný souhlas k demolici SPÚ nikdy nevydal, takže byl porušen památkový i stavební zákon. Na otázku, podle jakého stavebního povolení je stavěn nový, větší dům, když stavební povolení počítalo s rekonstrukcí, Nacházelová uvedla, že dům nepřeměřovali, ale že nevidí důvod udělovat majiteli pokutu, a připojila otázku, proč nebylo tolik křiku kolem těch neslavných záchodků, které patřily městu a které ji jako občana celé roky pohoršovaly.[7]

Památky a objekty v zahradě[editovat | editovat zdroj]

Zahrada se stavbami je zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek, 22. prosince 1964 byly zapsány vila Kinských čp. 98 se zahradou, Švýcárna čp. 97 a zahradní pavilon čp. 242, později byly zahrnuty společně pod jedno rejstříkové číslo.[8] Většina svahovité části zahrady je také od roku 1988 součástí přírodní památky Petřín.

Socha Herkula v dolním jezírku Kinského zahrady
  • Karpatský chrám sv. archanděla Michaela z 2. poloviny 17. století, přenesen v roce 1929, v horní části zahrady
  • Letohrádek Kinských
  • Pomník Hany Kvapilové od Jana Štursy z roku 1913 umístěn zde v roce 1914, pod ním je pietně uložena urna s hereččiným popelem, v blízkosti letohrádku.
  • Dřevěná moravská zvonice z Dolních Bojanovic, v blízkosti letohrádku
  • Barokní socha Herkula z konce 17. století byla do dolního jezírka přenesena z malostranské Kampy v roce 1939.
  • Boží muka - vícenásobné sloupové sluneční hodiny z roku 1686. Do Kinského zahrady byla přenesena z prostoru okraje smíchovského nádraží a Nádražní ulice v Praze na Smíchově na začátku dvacátého století.[9]. Na hranolovité obdélné patce je osazen vysoký dřík zakončený čtyřbokou hlavicí s křížem. Hlavice je zdobena reliéfní figurální výzdobou a nápisy. Každý z reliéfu jednak představuje svaté a Krista, zároveň sloužil jako sluneční hodiny. Zachovány a obnoveny jsou jen tři ukazatele slunečních hodin. U reliéfu Krista na kříži je jím kopí v Kristově hrudi (rozsah slunečních hodin: 4 - 12 - 2), u sv. Rocha poutnická hůl (rozsah hodin 10 - 12 - 8) u sv. Šebestiána šíp v hrudi (rozsah hodin 4 - 8). U sv. Rozálie se ukazatel času nedochoval, pravděpodobně jím byl stvol lilie (rozsah hodin 4 - 8). Jelikož jsou svatí Rozálie, Roch a Šebestián patroni proti nakažlivým nemocem, především moru, jedná se o tzv. morový sloup vytvořený na zakázku Jiřího Jana Raismana, tehdejšího staroměstského radního[10] a majitele usedlosti Reismonka na Žižkově, u které byl původně morový sloup postaven. Roku 1895 jej přenesli do staročeské vesnice v Národopisné výstavě konané ve Stromovce, po jejím skončení byl přemístěn na Smíchov.[11]
  • Bronzová socha lachtana od Jana Laudy umístěná do horního jezírka roku 1953.
  • socha mladého nahého děvčete zvaná Čtrnáctiletá od Karla Dvořáka stála u dolního vchodu do zahrady, před památným platanem. V prosinci 1993 byla socha v hodnotě 750 000 Kč odcizena a odprodána do starožitnictví za 35 000 Kč, policie však sochu vypátrala a dnes je socha uložena v depozitáři Galerie hl. m. Prahy, přičemž se údajně uvažuje o zhotovení kopie pro umístění v parku.[2]
Praha, Smíchov, Kinského zahrada, jezírko

V zahradě jsou dvě dětská hřiště: jedno při dolním vstupu u náměstí Kinských, a druhé, využívající svažitosti terénu k umístění několika řad klouzaček, v horní části nad školou pro hluchoněmé. Do areálu je zakázán vjezd jízdních kol a od roku 2016 i segwayů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j Kinského zahrada, Portál hlavního města Prahy
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Malé dějiny Smíchova a Košíř. 6. 7. 2007, zh
  3. Oheň zničil domek v centru Prahy, iDnes.cz, 26. 2. 2002
  4. a b c d Petřín hyzdí ruina restaurace, iDnes.cz, 6. 5. 2002, MF Dnes, Bibiana Beňová
  5. a b c Kinského zahrada, Praha neznámá
  6. a b c d Z restaurace v zahradě Kinských zbyly jen trosky, iDnes.cz, 13. 4. 2001, MF DNES , Radek Kedroň, Martina Klapalová
  7. Nový domek v zahradě Kinských vadí památkářům, iDnes.cz, 25. 3. 2001, Martina Klapalová
  8. Kinského zahrada – Záznam v databázi Monumnet [online]. Národní památkový ústav, 2003–2014 [cit. 2012-03-04]. Dostupné online. 
  9. Ruth, František: Kronika královské Prahy a obcí Sousedních díl V (Purkyňova ulice – Žofín), Praha, 1904, s. 1041 V knize je umístění muk popsáno takto: "za nádražím u silnice před Červenou zahradou". Přibližné souřadnice tehdejší polohy: 50°3'31.466"N, 14°24'34.323"E
  10. - text a fotografie na webu praga-magica.blog.cz)
  11. Karel Procházka: Památky žižkovské. [Část] 1. Praha: nákl. vlast., 1924. 30 s., 1 l. S. 20-24. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • B. Pacáková-Hošťálková a kolektiv: Zahrady a parky v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha, ISSN 80-7277-279-1. 2004. S. 301–304.
  • B. Pacáková-Hošťálková a kolektiv: Pražské zahrady a parky. Praha, ISSN 80-902910-0-7. 2000. S. 246–250.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]