V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.

František Šimáček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Šimáček
František Šimáček
František Šimáček

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1872[pozn. 1] – 1873

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1873[pozn. 1] – 1879
Stranická příslušnost
Členství Národní str.

Narození 2. prosince 1834
Kostelec nad Labem
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. května 1885 (ve věku 50 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Národnost Češi
Příbuzní Josef Šimáček[1] (sourozenec)
Alma mater pražská polytechnika
Profese spisovatel a novinář
Commons Kategorie František Šimáček
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manželka Ludmila Šimáčková
manželka Marie Šimáčková
bratr Josef Šimáček
synovec Matěj Anastasia Šimáček
Knihtiskárna Františka Šimáčka při Jeruzalémské ulici v Praze (nakreslil český malíř a ilustrátor Josef Mukařovský)
Pamětní deska Františka Šimáčka v Jeruzalémské ulici

František Šimáček (2. prosince 1834 Kostelec nad Labem[2]5. května 1885 Praha) byl český novinář, nakladatel, spoluzakladatel Živnostenské banky a propagátor svépomocných spolků. Psal také pod pseudonymem Vojtěch Bělák.[3]

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval v Praze pražskou polytechniku a učitelský ústav.[4] V roce 1855 uveřejnil své první články v časopisech Zlaté klasy a Pražské noviny.[3] Roku 1857 založil časopis Posel z Prahy. Vycházel desetkrát ročně a formálně jako kniha, nikoliv noviny, aby nebylo nutné žádat o úřední povolení. V době končícího Bachova absolutismu to byl důležitý český politický list, srovnávaný svým kulturním významem s o rok mladším almanachem Máj (1858).[5][6] V souladu se Sladkovského heslem „Spolčujme se“ věnoval velký prostor propagaci svépomocných spolků a družstev. Po vzoru poctivých pionýrů Rochdalských v Anglii 1843 a Schulze-Delitzsche v Německu pobízel čtenáře k organizování záložen, které by poskytovaly půjčky (zálohy) malým živnostníkům.[5] Později zaměřil svou pozornost také na podporu škol, především odborných, které jsou předpokladem pro rozvoj řemesel a hospodářství.[7]

Publicistika a Posel z Prahy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1860 došlo k částečnému politickému uvolnění a Šimáček požádal o povolení k vydávání Posla z Prahy jako novin. To ale nedostal, a tak v roce 1861 nastoupil do redakce Národních listů.[7] Podílel se na vydání prvního čísla tohoto později nejvýznamnějšího českého deníku, které vyšlo 1. ledna 1861.[8] Jako redaktor byl kvůli článkům několikrát pokutován i vězněn. V roce 1864 konečně dostal povolení vydávat vlastní list, Národ,[7] který byl zamýšlen coby konkurence k Národním listům, na rozdíl od nichž měl vyjadřovat oficiální stanoviska předáků českého národního hnutí Palackého a Riegra.[4][9] Vedení listu se mu ale nedařilo, po dvou letech jej pro velké finanční ztráty zastavil.

Roku 1863 znovu začal vydávat Posla z Prahy, tentokrát jako týdeník s přílohami Spojenými silami (která informovala o organizování českých záložen) a Národní hospodář. V roce 1868 se účastnil založení první české Živnostenské banky jako člen její komise pro vypracování stanov.[10] Podnikání propagoval také vlastním příkladem a časopiseckými statěmi, které vydal souborně ve spisu Cesta ku zámožnosti pro jednotlivce i celý národ: sbírka národohospodářských listů a úvah psaných za heslem "Vlastní silou!"(1881). Jeho první manželkou byla Ludmila Barbora Křížková (1844-1879), jedna z dcer sládka Křížka od Halánků. Svatba se konala 26. října 1863 v kostele sv. Jiljí. Roku 1864 se narodil první syn Jaroslav, roku 1865 Ludmila vstoupila do Náprstkova Amerického klubu dám, podle jeho návodu si založila obchod na prodej šicích strojů[11], v roce 1866 se narodil druhý syn Bohuslav. Brzy po té již Ludmila v klubu přednášela a své přednášky také vydala tiskem.[12]

Tiskárna a nakladatelství[editovat | editovat zdroj]

Roku 1879 Šimáček založil tiskárnu a nakladatelství, pro něž v klasicistním domě čp. 1283/II v Jeruzalémské ulici na Novém Městě pražském dal v letech 1879-1880 přistavět dvorní křídlo a jeho syn ještě přistavěl sklad štočků[13]. V nakladatelství vydal například Hrady a zámky české Augusta Sedláčka, Studničkův Zeměpis, Sebrané spisy Václava Beneše Třebízského, knižní edici Kabinetní bibliotheka a další významná díla odborné literatury, beletrie a poezie, soustavně například spisy Zeyerovy nebo Vrchlického.[7] V posledních dvou letech života vydával časopis Světozor.[14] V 80. letech převzal nakladatelství a knihtiskárnu s otcovým jménem mladší syn Bohuslav (1866–1945), roku 1900 se nakladatelství spojilo do firmy Šimáček & Šolc.[15] Knihtiskárna se roku 1900 stala součástí České grafické unie.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Angažoval se i v politice, byť kvůli tehdejšímu českému bojkotu zákonodárných sborů prakticky do parlamentního života nezasáhl. V letech 1872–1873 zasedal na Českém zemském sněmu.[4] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal i mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí, obvod Karlín, Brandýs nad Labem ad. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil. Jeho mandát tak byl prohlášen za zaniklý z důvodu absence.[16] Podobně pasivně reagoval na svůj mandát v zemském sněmu.[4]

V době rostoucích rozporů mezi staročechy a mladočechy se snažil razit střední cestu mezi oběma politickými tábory a po jistý čas dokonce uvažoval o založení třetí strany.[4]

František Šimáček byl ceněn pro své vlastenectví, které projevoval snahou o rozvoj vzdělání a hospodářství, i když za života měl i množství názorových odpůrců. Za základ štěstí národa pokládal hmotný blahobyt, kterého lze dosáhnout jen poctivou prací s podnikáním. Nebyl řečníkem a veřejným vystoupením se spíše vyhýbal; dával vždy přednost písemnému projevu, někdy i ke své škodě.[7] Kromě rozvoje záložen stál i u vzniku pojišťovny Praha a českého vinařského spolku.[3]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Zemřel po krátké plicní nemoci,[14] týden po smrti své druhé manželky Marie Šimáčkové.[17]

Na jeho smrt reagoval jeho synovec a šéfredaktor Světozoru Matěj Anastasia Šimáček básní Za Františkem Šimáčkem.[18]

Citát[editovat | editovat zdroj]

  • „Kdo vám namluviti chce, že můžete zbohatnouti jinak nežli spořivostí a prací, toho vyžeňte z příbytku svého, totě travič“ (původně od Benjamina Franklina)[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b V rámci politiky pasivní rezistence mandát nepřebral.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. kolektiv autorů: Ottův slovník naučný.
  2. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Kostelec nad Labem
  3. a b c František Šimáček. Humoristické listy. 5. 1885, roč. 27, čís. 19, s. 150. Dostupné online. 
  4. a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 12. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Šimáček, František; Ps. Vojtěch Bělák (1834-1885), Journalist und Verleger, s. 271. (německy) 
  5. a b DURDÍK, Josef. Vzpomínka na Fr. Šimáčka. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 22, s. 338 - 339. Dostupné online. 
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 128. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  7. a b c d e f DURDÍK, Josef. Vzpomínka na Fr. Šimáčka (dokončení). Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 23, s. 354 - 355. Dostupné online. 
  8. Česká společnost 1848–1918. 162
  9. Česká společnost 1848–1918. 179
  10. Slovník národohospodářský, sociální a politický, III., 1932, s. 537
  11. Jaroslav Prokeš: Dějiny Prahy, Praha 1948, s. 248
  12. Jana Burešová, Božena Kopičková, Milena Lenderová a Eduard Maur (eds.): Žena v českých zemích od středověku do 20. století. NLN Praha 2009, s. 10, 334
  13. Růžena Baťková a kolektiv autorů: Umělecké památky Prahy 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1998, s.611
  14. a b Frant. Šimáček. Zlatá Praha. 5. 1885, roč. 2, čís. 21, s. 291. Dostupné online. 
  15. Knihovna Národního muzea: Knihtiskárna F. Šimáček (Praha, Česko). [cit. 2017-09-29] Dostupné z WWW Archivováno 29. 9. 2017 na Wayback Machine.
  16. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období
  17. ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, ŠIMÁČEK, Jaroslav, ŠIMÁČEK, Bohuslav. František Šimáček. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 21, s. 335. Dostupné online. 
  18. ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia. Za Františkem Šimáčkem. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 22, s. 338. Dostupné online. 

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MUCHKA, Pavel, Mgr.. František Šimáček (1834-1885), novinář a nakladatel. , 2015 [cit. 2017-09-29]. Diplomová práce. Filozofická fakulta, Ústav českých dějin (21-UCD). Vedoucí práce doc. PhDr. Magdaléna Pokorná, CSc. Dostupné online.
  • Slovník národohospodářský, sociální a politický. III. díl, [M-Ž]. Praha 1932, s. 536-537
  • Růžena Baťková a kolektiv autorů: Umělecké památky Prahy 2, Nové Město a Vyšehrad. Academia Praha 1998, s. 611

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]