Jarmil Krecar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jarmil Krecar
KrecarJarmil1923.jpg
Narození 9. února 1884
Vraný
Úmrtí 9. září 1959 (ve věku 75 let)
Praha
Povolání spisovatel a básník
Stát ČeskoČesko Česko
Rodiče Antonín Krecar
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jarmil Krecar, též Jarmil Krecar z Růžokvětu, původně pokřtěn Jaromír, (9. únor 1884, Vraný u Peruce – 9. září 1959, Praha), byl český dekadentní básník, spisovatel, překladatel, dramatikkritik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině slanského gymnaziálního profesora češtiny, němčiny, latiny a řečtiny Antonína Krecara (1851–1914) a jeho ženy Julie rozené Jiráskové. V letech 18941902 studoval slanské gymnázium. Ve vyšších ročnících začíná přispívat do studentských časopisů a poprvé použil pseudonym Jarmil, který potom používal až do smrti. Ovlivněn četbou časopisů Moderní revue, Volné směryNový Kult se nadchl pro dekadenci.

Po maturitě v roce 1902 začal studovat češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze. Doma ve Slaném se stýkal se Slanskou bohémou, do které patřili i Arthur BreiskyOtakar Pertold. V roce 1904 odjel do Paříže, kde studoval na Sorboně a dále na École des hautes études. U vojenského odvodu v roce 1906 byl uznán neschopným vojenské služby.

Na universitě se seznámil s Karlem Hugo Hilarem, se kterým seznámil i svého přítele Arthura Breiski. Několik let pak spolupracovali na vydávání Moderní bibliotéky, kterou vydával do roku 1914 František Adámek.

Ve školním roce 1906/1908 začal učit jako suplent, v roce 1908 složil závěrečné zkoušky z francouzštiny a němčiny. V roce 1910 byl uznán způsobilým k výuce češtiny a francouzštiny na středních školách. Ve školním roce 1910/1911 nastoupil na reálné gymnázium v Litomyšli. Zde mimo jiné ovlivnil i Josefa Portmana. Také se zde seznámil se svou budoucí manželkou Klementýnou Laubovou (1895-1965), dcerou litomyšlského lékárníka. Následující školní rok nastoupil jako suplent na reálku v Ječné ulici v Praze a současně na reálku na Vinohradech.

V roce 1913 byl donucen si vzít za ženu svou bývalou žačku Klementýnu Laubovou (sňatek byl 1. února 1913). Za její věno si zakoupili dům na Vinohradech. Klementa se podílela na překladu Povídek z přírody Julese Renarda a Dámské knížky Felixe Poppenberga. Klementa Krecarová vstoupila i do dějin českého sochařství, neboť stála modelem příteli svého manžela, Janu Štursovi pro jeho sochu Dar nebes a země (1918). Po roce 1924 měl Krecar několik milenek a manželství přestalo fungovat. Klementa jej v roce 1927 opustila, rozvedeni ale nebyli nikdy.

V roce 1916 se seznámil s Ludvíkem Bradáčem a záhy se stal poradcem edice Vybrané knihy a redaktorem bibliofilského časopisu Knihomil, který byl v roce 1921 přejmenován na Knihomol a vycházel do roku 1927. V roce 1917 se seznámil s Jiřím Karáskem ze Lvovic a stal se záhy členem družiny okolo časopisu Moderní revue (zanikl v roce 1925). V průběhu první světové války se seznámil s V. H. Brunnerem. Ten se stal jeho blízkým přítelem a rovněž mu vymaloval jeho vinohradský byt. Po Krecarově smrti byly tyto malby zničeny. Jeho přítelem byl rovněž malíř Vratislav Nechleba, který je autorem Krecarova portrétu.

V roce 1918 byl jmenován profesorem na 2. reálce na Vinohradech. Rok nato byl přeložen do Kutné Hory, kam ale odmítl nastoupit. Krátce pracoval jako úředník ministerstva zahraničí a od roku 1922 pracoval jako knihovník v knihovně Národního muzea, kterou tehdy vedl Čeněk Zíbrt. Zde pracoval až do roku 1939 a vytěžil zde množství literárně historických zajímavostí a kuriozit, které zpracovával ve svých knihách ze 30. let.

Po krachu Bradáčova nakladatelství vedl bibliofilskou edici Zodiak pro vydavatelství Svatopluka Klíra. V roce 1929 začal pracovat jako redaktor kulturní rubriky pravicových bulvárních novin Polední list. Po studentských demonstracích v listopadu 1939 byl zatčen a měsíc vězněn na Pankráci. Po propuštění z vazby bylo jeho místo v knihovně Národního muzea obsazeno a v roce 1942 byl poslán do předčasné penze.

V druhé polovině padesátých let se jeho zdravotní stav zhoršil a 9. září 1959 zemřel ve věku 75 let. Jeho přání, aby se z jeho bytu stalo muzeum, bylo komisí Ministerstva školství a kultury zamítnuto. Brunnerovy malby byly zabíleny, Krecarova knihovna a sbírka umění byla částečně rozkradena a zbytek byl rozptýlen do různých institucí. Jeho literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze [1].

Vedle toho, že byl jedním z posledních zastánců dekadence v Praze, byl též znám pro svůj dandysmus a výstřední záliby.[zdroj?]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pseudonymy[editovat | editovat zdroj]

Jarmil Krecar, Jarmil Krecar z Růžokvětu, Jarmila Dušková, Zdeněk Woldan

Již své publikace ve studentském časopisu začal podepisovat křestním jménem Jarmil namísto původního Jaromír. Od roku 1905 do roku 1915 používal i šlechtický přídomek Jarmil Krecar z Růžokvětu na základě údajného příbuzenského vztahu se Zachariášem Klecarem z Růžokvětu (1646-1693).

Básně[editovat | editovat zdroj]

Krecarovy dekadentní básnické sbírky byly kritikou zcela odmítnuty jako prázdné opakování dekadentních schémat.

Dramata[editovat | editovat zdroj]

  • Ilseino srdce, psáno 1907, vydáno Praha : Ludvík Bradáč, 1917
  • U zelené žáby, Praha : Ludvík Bradáč, 1925

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Legenda o sestře Valerianě, Praha : Ludvík Bradáč, 1920

Eseje a kritiky[editovat | editovat zdroj]

  • Hana Kvapilová, Praha : Ludvík Bradáč, 1917 – medailon herečky
  • Sňaté masky, Praha : Ludvík Bradáč, 1917 – divadelní stati z let 1910-1912
  • Glosy do cizích knih, Praha : Ludvík Bradáč, 1924 – soubor předmluv do knih Moderní bibliotéky – zahraniční autoři
  • Počet z víry a pochyb : kritické stati z doby převratu, Praha : Ludvík Bradáč, 1924 – kritiky z Moderní revue – domácí autoři
  • Řemeslo a umění v knize, Praha : Arthur Novák, 1927
  • Pan V. H. B. Umělec a kamarád, Praha : Štěpán Jež, 1928 – knížka, věnovaná příteli V. H. Brunnerovi
  • Večer s Hollarem, Praha : Jaroslav Picka, 1930 - povídka

Ve svých knihách ze třicátých let se věnoval bulvárnímu zpracování různých literárně historických kuriozit, které se mu podařilo objevit v archivu Národního muzea.

  • Hledání včerejšího dne, Praha : Zdeněk Jeřábek, 1936
  • Nejnovější zprávy z minulého století, Praha : Zdeněk Jeřábek, 1937
  • Z křižovatky nad Vltavou, Praha : Zdeněk Jeřábek, 1938
  • Quodlibet z let letoucích, Praha, Soukromý tisk, 1939

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Svými překlady z francouzštiny a z angličtiny pro Moderní bibliotéku si záhy získal dobrou pověst. Do roku 1924 přeložil řadu knih francouzských a anglických autorů. Po ukončení vydávání Moderní bibliotéky Františka Adámka v roce 1914 překládal pro Bohumila Bradáče. Vedle toho je i autorem předmluv k těmto i jiným knihám. Tyto předmluvy byly shrnuty do knihy Glosy do cizích knih (1924).

Další práce[editovat | editovat zdroj]

Dále uspořádal následující tituly:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Osobní fond v Památníku národního písemnictví v Praze

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUBÁT, Petr. "Poslední paladýn" české dekadence Jarmil Krecar z Růžokvětu : Erotika, stylizace a inspirace v jeho životě a díle. České Budějovice: JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH. Filozofická fakulta, 2007. Dostupné online. 
  • SOLDAN, Fedor. heslo Krecar Jarmil. In: Ottova encyklopedie nové doby. Litomyšl a Praha: Paseka a Argo, 1930, fotoreprint 1998. ISBN 80-7185-159-0.
  • DUPAČOVÁ, Gabriela. Jarmil Krecar a česká knižní kultura : diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1994. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]