Marie Laudová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marie Laudová - Hořicová
Marie Laudová (1894)
Narození 16. srpna 1869
Mladá Boleslav
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. října 1931 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Laudová, provdaná Hořicová (16. srpna 1869, Mladá Boleslav [1] [2]20. října 1931, Praha) byla česká herečka.

Rodina, mládí[editovat | editovat zdroj]

Její matka brzy ovdověla a vedla pak sama malý obchod s výrobou mýdla a toiletních potřeb. Po přestěhování do Prahy se matka podruhé provdala. Do rodiny tak přibyla Marii nevlastní sestra Anna. Dívky se učily šít šaty a klobouky. Již v obecné škole budila Marie pozornost učitelů živou deklamací, jasnou výslovností a příjemně zvučným hlasem. [3]

Jako sedmnáctiletá byla provdaná za dvacetišestiletého záložního nadporučíka – novináře Ignáta Hořicu, ovládajícího sedm jazyků, pozdějšího redaktora plzeňského časopisu Český západ. Marie byla po sňatku v domácnosti a šila šaty a klobouky. Rok po svatbě se jim narodilo dítě.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Divadelní činnost začala v karlínském ochotnickém spolku Pokrok jako patnáctiletá. Po přestěhování s manželem ze Slaného do Plzně vystupovala zde s místními ochotníky. V roce 1889 po přestěhování do Prahy studovala u Josefa Šmahy a působila krátce ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Do Národního divadla byla angažována v roce 1890 a působila zde až do roku 1915, kdy byla nucena po úraze zanechat aktivní činnosti.

Spolupracovala často s mimopražskými scénami (Plzeň, Brno, Olomouc) a s ochotníky. Vystupovala rovněž v zahraničí (Lvov 1897, Záhřeb 1899, Bělehrad 1901, Petrohrad 1903). [4]

Pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

V letech 19161931 byla profesorkou pražské Státní konzervatoře hudby, kde vyučovala deklamaci a mimiku na operním oddělení (1916–1919) a po založení dramatického oddělení přešla tam v roce 1919 jako první profesorka a vyučovala zde deklamaci a studium rolí [5]. V roce 1925 založila fond na podporu chudých studentů, v roce 1927 zpracovala pro ministerstvo školství návrh na reformu studia herectví.

K jejím žákům patřili např. Otomar Korbelář, Jiřina Štěpničková, Aloisie Voznicová a další.

Novinářská činnost[editovat | editovat zdroj]

Po svatbě ve Slaném a po přestěhování do Plzně pomáhala manželovi s novinářskou prací – prováděla korektury, psala lokálky a později i větší články (oblastní noviny ve Slaném a v Plzni). V době manželova vojenského cvičení redigovala noviny za něj. Také mu pomáhala s překlady z francouzštiny a němčiny a sama psala odborné texty i beletrii pod pseudonymem Štika. [6]

K novinařině se vrátila i po odchodu z Národního divadla. Publikovala v novinách a časopisech Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika a Lumír,[7] je autorkou publikací z oboru společenské a umělecké výchovy, autorkou publikace Společenský rádce.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

V závěru života utrpěla opakovaně těžký úraz kyčle. Zemřela v Praze 20. října 1931 a je pochována na pražském Vyšehradském hřbitově.

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matrika narozených obce Mladá Boleslav uvádí datum narození 10. července 1869
  3. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 226
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 274
  5. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 140, 141, 225, 502
  6. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 227
  7. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 273

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 15, ISBN 80-7023-118-1
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 89, 90, 140–2, 147, 149, 188, 224–230, 245, 282, 283, 285, 286, 460, 462–3, 502
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 18981930, Orbis, Praha, 1959, str. 217
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 147
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 64, 66, 102, 115, 121–2, 167, 185, 204, 211–2, 215, 220, 221, 241, 302, 305, 316, 330, 335, 352
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 83, 86, 178, 287, 299
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 321, 424, 543.
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 48, 50, 55–6, 67, 114, 126, 219, 239, 270
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 273–4
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 142
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 38
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 28–9, 31, 36, 165, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 19
  • Jindřich Vodák. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 120–131.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]