Amalie Kožmínová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Amalie Kožmínová
Narození 11. července 1876
Plzeň
Úmrtí 24. dubna 1951 (ve věku 74 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Amalie Kožmínová roz. Cimrhanzlová, pseudonymem Jiří V. Prokop (11. července 1876 Plzeň[1]24. dubna 1951 Praha) byla česká etnografka.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 11. července 1876 v Plzni v rodině Tomáše Cimrhanzla, profesora na tamějším gymnáziu. Absolvovala měšťanskou a poté vyšší dívčí školu a po ní soukromé studium na učitelském ústavu. Po vykonání zkoušky na učitelském ústavu v Příbrami v roce 1911 se stala učitelkou ručních prací na měšťanských školách. Získala vlastní koncesi jako odborná učitelka šití šatů a kreslení střihů a zároveň i tovaryšský výuční list opravňující vyučovat na živnostenských školách. Našla si místo na pokračovací škole v Plzni, kde se svými svěřenkyněmi šila šaty až do roku 1918. Z tohoto skromného základu pak vzešlo její pozdější etnografické dílo.[2]

Provdala se za poštovního úředníka Františka Kožmína (byl to syn Jana Kožmína, politicky činného rolníka v Nechvalicích)[3][4] a měli spolu syny Jiřího (1902-??),[5] Václava (1903-1911)[6] a Prokopa (1904-??).[7] Tím se objasňuje pseudonym Jiří V. Prokop, pod kterým později vydala své beletristické spisy. Roku 1911 se s manželem rozvedli.[4] Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla ministerstvem školství a národní osvěty vyslána na Slovensko, aby tam vedla kurs pro výcvik učitelek ručních prací. V této činnosti byla velmi úspěšná a díky tomu byla ustanovena inspektorkou ručních prací na Podkarpatské Rusi přivtělené k Československu a zároveň byla pověřena průzkumem národopisně zachovalých tamních míst. Posléze byla vyzvána k organizaci a vedení státních kurzů lidové výšivky v oblasti Verchoviny. Její působení zde se opět setkalo s úspěchem. Výšivky vzniklé pod jejím vedením se staly základem I. národopisné výstavky na Podkarpatské Rusi a po přenesení do Prahy byly vystaveny v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tam také poprvé přednášela o Podkarpatské Rusi.[2]

Během svého pobytu na Podkarpatské Rusi se zajímala nejen o folklor jejích obyvatel, ale i o kulturní a hospodářský život této země. Jako jedna z prvních žen použila fotografování k dokumentaci těžkého každodenního života i slavnostních chvil lidí v té krásné, ale do značné míry exotické a tehdy i ne zcela bezpečné zemi. Výsledkem byla vynikající monografie „Podkarpatská Rus. Práce a život lidu po stránce kulturní, hospodářské a národopisné“ vydaná v roce 1922. Obsahovala 125 stran velkého formátu s množstvím kreseb a fotografií a navíc přílohu s desítkami nádherných barevných zobrazení ornamentů lidových krojů a výšivek. Etnografy je toto pionýrské a respekt budící dílo vysoce ceněno. V roce 2007 došlo v Užhorodě k jeho reedici.[8][9]

Předtím v roce 1921 vydala s etnografkou Renátou Tyršovou (dcerou Jindřicha Fügnera a ženou Miroslava Tyrše, zakladatelů Sokola) monografii „Svéráz v zemích česko-slovenských. Čechy“ (272 stran).[10] Později jí Ministerstvo školství a národní osvěty udělilo mimořádné stipendium k dalšímu studiu národopisu jižních Čech, jehož výsledkem byla výpravná divadelní vesnická hra se zpěvy a tanci „Konopická“ o jihočeské lidové oslavě ukončení sklizně lnu a textilního konopí. Hra byla v jižních Čechách vícekrát provozována a v roce 1932 se dočkala i knižního vydání s obsáhlým dodatkem o pěstování a zpracování lnu za starodávna pomocí kolovratu a přeslice, o výdělku tkalců atd. Uvedla tam však i texty řady polozapomenutých lidových písní a doprovodila je slovy: „Památce všech autorek starodávných písniček, tanců a obyčejů selských, jimiž vnesly etiku a poezii do svého života zasvěceného práci a rodině – a jimiž stvořily i rys naší poezie národní“. V jižních Čechách, tj. v rodišti svého otce Žíchovci či v nedalekých Strunkovicích nad Blanicí často pobývala v letních měsících.[2]

O často již polozapomenutých lidových zvycích a umění našich předků publikovala i mnoho článků v denním tisku, za svůj život proslovila ve školách i pro veřejnost téměř pět set přednášek a šířila tak vědomí o národní identitě, kultuře a historii.[2]

Ze zcela jiné oblasti, avšak rovněž úspěšné byly spisy „Zlatá kniha českých hospodyněk“[2] a „Praktická kniha domácnosti“. Byla však autorkou i řady beletristických knih uveřejněných pod zmíněným pseudonymem Jiří V. Prokop. Jsou to „Naši kluci“ (1912, dvě vydání) o příbězích dětí, „Domů, na Vánoce“ (oceněná spolkem spisovatelů Svatobor jako nejlepší spis pro mládež vydaný v letech 1932–1933), „Tvrdý život“ a „Z domova na frontu“ o životě v jižních Čechách, „Zatoulané štěstí“ (tři vydání), „Zápas s láskou“ a „Olenina láska“ inspirovaná Podkarpatskou Rusí.[11][12]

Poslední údobí svého života strávila v ústraní a po dlouhé nemoci zemřela v Praze 24. dubna 1951.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SOA Plzeň, Matrika narozených Plzeň 060, s. 146. Dostupné online.
  2. a b c d e f BLÜMLOVÁ, Dagmar. Spisovatelku inspiroval jih Čech. Mladá fronta Dnes - Jihočeské vydání (příloha Jižní Čechy Dnes). 30.7.2001, roč. 12/175, s. D/6. 
  3. SOA Plzeň, Matrika oddaných Plzeň 093, s. 165. Dostupné online.
  4. a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných na Smíchově, sign. SM 016, s. 192. Dostupné online.
  5. Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených na Smíchově, sign. SM N31, s. 254. Dostupné online.
  6. Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených na Smíchově, sign. SM N31, s. 428. Dostupné online.
  7. Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených na Smíchově, sign. SM N32, s. 160. Dostupné online.
  8. EASA2006. nomadit.co.uk [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Podkarpatská Rus - práce a život lidu * Amalie Kožmínová - Karpatia.cz. www.karpatia.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-08. (česky) 
  10. Svéráz v zemích česko-slovenských - Renata Tyršová | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. 
  11. Amalie Kožmínová knihy | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. 
  12. Kožmínová, Amalie Cimrhanzlová 1876 [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online.