Amalie Kožmínová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Amalie Kožmínová
Narození 11. července 1876
Plzeň
Úmrtí 24. dubna 1951 (ve věku 74 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Amalie Kožmínová roz. Cimrhanzlová, pseudonymem Jiří V. Prokop (11. července 1876 Plzeň24. dubna 1951 Praha) byla česká etnografka.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 11. července 1876 v Plzni v rodině Tomáše Cimrhanzla, profesora na tamějším gymnáziu. Absolvovala měšťanskou a poté vyšší dívčí školu a po ní soukromé studium na učitelském ústavu. Po vykonání zkoušky na učitelském ústavu v Příbrami v roce 1911 se stala učitelkou ručních prací na měšťanských školách. Získala vlastní koncesi jako odborná učitelka šití šatů a kreslení střihů a zároveň i tovaryšský výuční list opravňující vyučovat na živnostenských školách. Našla si místo na pokračovací škole v Plzni, kde se svými svěřenkyněmi šila šaty až do roku 1918. Z tohoto skromného základu pak vzešlo její pozdější etnografické dílo.[1]

Provdala se za poštovního ředitele Kožmína a měli spolu syny Václava, Jiřího a Prokopa. Tím se objasňuje pseudonym Jiří V. Prokop, pod kterým později vydala své beletristické spisy. Brzy ovdověla. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla ministerstvem školství a národní osvěty vyslána na Slovensko, aby tam vedla kurs pro výcvik učitelek ručních prací. V této činnosti byla velmi úspěšná a díky tomu byla ustanovena inspektorkou ručních prací na Podkarpatské Rusi přivtělené k Československu a zároveň byla pověřena průzkumem národopisně zachovalých tamních míst. Posléze byla vyzvána k organizaci a vedení státních kurzů lidové výšivky v oblasti Verchoviny. Její působení zde se opět setkalo s úspěchem. Výšivky vzniklé pod jejím vedením se staly základem I. národopisné výstavky na Podkarpatské Rusi a po přenesení do Prahy byly vystaveny v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tam také poprvé přednášela o Podkarpatské Rusi.[1]

Během svého pobytu na Podkarpatské Rusi se zajímala nejen o folklor jejích obyvatel, ale i o kulturní a hospodářský život této země. Jako jedna z prvních žen použila fotografování k dokumentaci těžkého každodenního života i slavnostních chvil lidí v té krásné, ale do značné míry exotické a tehdy i ne zcela bezpečné zemi. Výsledkem byla vynikající monografie „Podkarpatská Rus. Práce a život lidu po stránce kulturní, hospodářské a národopisné“ vydaná v roce 1922. Obsahovala 125 stran velkého formátu s množstvím kreseb a fotografií a navíc přílohu s desítkami nádherných barevných zobrazení ornamentů lidových krojů a výšivek. Etnografy je toto pionýrské a respekt budící dílo vysoce ceněno. V roce 2007 došlo v Užhorodě k jeho reedici.[2][3]

Předtím v roce 1921 vydala s etnografkou Renátou Tyršovou (dcerou Jindřicha Fűgnera a ženou Miroslava Tyrše, zakladatelů Sokola) monografii „Svéráz v zemích česko-slovenských. Čechy“ (272 stran).[4] Později jí Ministerstvo školství a národní osvěty udělilo mimořádné stipendium k dalšímu studiu národopisu jižních Čech, jehož výsledkem byla výpravná divadelní vesnická hra se zpěvy a tanci „Konopická“ o jihočeské lidové oslavě ukončení sklizně lnu a textilního konopí. Hra byla v jižních Čechách vícekrát provozována a v roce 1932 se dočkala i knižního vydání s obsáhlým dodatkem o pěstování a zpracování lnu za starodávna pomocí kolovratu a přeslice, o výdělku tkalců atd. Uvedla tam však i texty řady polozapomenutých lidových písní a doprovodila je slovy: „Památce všech autorek starodávných písniček, tanců a obyčejů selských, jimiž vnesly etiku a poezii do svého života zasvěceného práci a rodině – a jimiž stvořily i rys naší poezie národní“. V jižních Čechách, tj. v rodišti svého otce Žíchovci či v nedalekých Strunkovicích nad Blanicí často pobývala v letních měsících.[1]

O často již polozapomenutých lidových zvycích a umění našich předků publikovala i mnoho článků v denním tisku, za svůj život proslovila ve školách i pro veřejnost téměř pět set přednášek a šířila tak vědomí o národní identitě, kultuře a historii.[1]

Ze zcela jiné oblasti, avšak rovněž úspěšné byly spisy „Zlatá kniha českých hospodyněk“[1] a „Praktická kniha domácnosti“. Byla však autorkou i řady beletristických knih uveřejněných pod zmíněným pseudonymem Jiří V. Prokop. Jsou to „Naši kluci“ (1912, dvě vydání) o příbězích dětí, „Domů, na Vánoce“ (oceněná spolkem spisovatelů Svatobor jako nejlepší spis pro mládež vydaný v letech 1932–1933), „Tvrdý život“ a „Z domova na frontu“ o životě v jižních Čechách, „Zatoulané štěstí“ (tři vydání), „Zápas s láskou“ a „Olenina láska“ inspirovaná Podkarpatskou Rusí.[5][6]

Poslední údobí svého života strávila v ústraní a po dlouhé nemoci zemřela v Praze 24. dubna 1951.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f BLÜMLOVÁ, Dagmar. Spisovatelku inspiroval jih Čech. Mladá fronta Dnes - Jihočeské vydání (příloha Jižní Čechy Dnes). 30.7.2001, roč. 12/175, s. D/6. 
  2. EASA2006. nomadit.co.uk [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Podkarpatská Rus - práce a život lidu * Amalie Kožmínová - Karpatia.cz. www.karpatia.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-08. (česky) 
  4. Svéráz v zemích česko-slovenských - Renata Tyršová | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. 
  5. Amalie Kožmínová knihy | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online. 
  6. Kožmínová, Amalie Cimrhanzlová 1876 [online]. [cit. 2018-03-07]. Dostupné online.