Olga Fastrová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Olga Fastrová
Olga Fastrová
Narození 10. ledna 1876
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 8. srpna 1965 (ve věku 89 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatelka, učitelka, překladatelka a novinářka
Manžel(ka)
Děti
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Olga Fastrová, rozená Cikhartová (10. ledna 1876, Praha[1]8. srpna 1965, Praha), byla první česká profesionální novinářka, učitelka, překladatelka, spisovatelka a stálá redaktorka listu Národní politika.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se a vyrůstala (s mladším bratrem Oskarem)[p 1] v Praze, v rodině poštovního oficiála Františka Cikharta [p 2] a Marie, rozené Bártové [p 3]

V letech 1886–1892 bydleli v Táboře, kde Olga chodila do dívčí školy a také do místního hudebního ústavu A. Čejky. Mimo to také navštěvovala rodinu dr. Karla Nedbala jako žačka jeho dcer Elišky a Luisy – učitelek hry na klavír; znala se také s o dva roky starším Oskarem Nedbalem. Zde také vznikl její zájem o divadlo a sportování (zejména plavání a bruslení).

Po předčasné smrti otce a po dokončení měšťanské školy se Olga s matkou a bratrem odstěhovali zpět do Prahy. Důvodem bylo Olžino plánované studium na učitelském ústavu, v té době jediné škole, kde mohly dívky získat úplné vzdělání zakončené maturitou (kromě pražského dívčího gymnázia Minerva). Pražský učitelský ústav absolvovala (1892–1896) a po maturitě-získání vysvědčení způsobilosti k vyučování na obecných školách v jazyce českém okamžitě nastoupila jako literní učitelka na obecné škole v Rokycanech, po půl roce (aby byla blíže své matce) přestoupila jako prozatímní podučitelka do obecné školy v Modřanech u Prahy. Zde v létě 1898 ukončila školní rok a v říjnu 1898 se provdala za spisovatele a dramatika Ottu Fastera a své zaměstnání učitelky musela podle tehdejších zákonů kvůli sňatku opustit, protože učitelky nesměly být vdané. V manželství se jí narodily tři dcery – v roce 1899 Jarmila, v roce 1901 Olga a o dva roky později 1903 Ludmila.

Když v roce 1906 zemřela ve věku 57 let její matka Marie Cikhartová a hned za rok nato (v 35 letech) manžel Otto Faster [p 4] , zůstala jako vdova na péči o rodinu sama. Překládala texty, redigovala ženský časopis a tím získávala nutné finanční prostředky pro rodinu. A v roce 1910 našla bezpečné finanční zajištění jako stálá redaktorka Národní politiky, největšího deníku té doby. Kromě psaní byla i jinak činná; např. v letech 1919–1921 vyučovala společenské chování v Městských ženských kurzech na Vinohradech. V prosinci 1936 odešla z redakce Národní politiky do důchodu. První česká profesionální novinářka zemřela po kratší nemoci ve věku devětaosmdesáti let 8. srpna 1965.

Nová profese: redaktorka a novinářka[editovat | editovat zdroj]

Ihned po sňatku začala pomáhat s prací na tvorbě časopisu Thalia, který Faster sám financoval Obstarávala administraci, psala adresy, pořizovala zápisy. Ale také upozorňovala, že je Thalia „příliš passivní“, tedy prodělečná a tak 1. února 1899 vyšlo její poslední číslo. Otto Fastrovi se podařilo vyjednat vydávání nového divadelního časopisu – čtrnáctideníku Divadelní listy a první číslo vyšlo již 5. prosince 1899. Do redigování nového časopisu se aktivně zapojila i Olga Fastrová a v březnu roku 1900 se v něm objevil její vůbec první vydaný článek. Kritika Gilbertových Psanců. Divadelní listy pak vycházely do roku 1904, ale v létě téhož roku se na Fastrovou obrátila spisovatelka Vlasta Pittnerová s nabídkou redigování nově vznikajícího čtrnáctideníku pro ženy, který měl nést jméno Vesna. Byla to příležitost uplatnit zkušenosti, získané při vydávání Divadelních listů, návrh přijala a vydavateli časopisu Karlu Vačlenovi mladšímu navrhla i podtitul Vesny: „čtrnáctidenník ku zábavě a poučení českých žen“ . Kromě poezie a prózy původní i přeložené byly součástí Vesny i zprávy o ženském hnutí, samostatné referáty o nejrůznějších ženských tématech, galerie žen se zajímavými osudy, portréty žen, které uspěly v zahraničí. Vesna upozorňovala na novinky v literatuře a divadle a také v hudbě a výtvarném umění. Redigování Vesny se Olga Fastrová věnovala pět let – až do roku 1909.

Využila také své jazykové znalosti, především francouzštiny a němčiny a různé překlady tvořily v letech 1906–1910 převážnou část rodinných příjmů. Zároveň začala publikovat své věci; první článek v denním tisku otiskla Národní politika 7. 8. 1906 (příspěvek o osudu císařovny Eugenie, manželky posledního francouzského císaře Napoleona III.), další článek otiskl Národní obzor 15. prosince 1906 v rubrice Ženský svět (fejeton „Co jest emancipace žen“) a její první módní referát vyšel pod titulkem „Modní přehled“ 3. března 1907.

Kariéra novinářky[editovat | editovat zdroj]

V začátcích své kariéry se stala nejprve první módní referentkou a proslavily ji především módní sloupky, psané pod jménem Yvonna. Nespokojila se jen s popisem nejnovějších módních trendů a s praktickými radami, ale ukazovalo se, že měla za cíl i české dámy vzdělávat Ve společnosti začátku 20. století bylo zvykem oddělení mužských a ženských sfér vlivu a tak nevoli mezi novináři vzbuzovalo především zařazení ryze ženské rubriky do seriózních deníků. Kriticky posměšné články na Yvonninu adresu vyvolávaly i její některé konkrétní sloupky (např. dva z léta 1910, týkajících se mužských zlozvyků v oblékání). Přestože byla častěji terčem takové nepříjemné pozornosti (často také z ironického pera Jaroslava Haška, popularita Yvonny stoupala a Olga Fastrová se těšila i všeobecné známosti zejména v Praze.

Po tříleté pravidelné spolupráci s Národní politikou (NP) ji list v roce 1910 jako módní referentku zaměstnal na plný úvazek a tím se podle dostupných údajů Olga Fastrová ve svých 34 letech stala první ženou v Čechách zaměstnanou v redakci deníku na plný úvazek. Od dubna 1910 se „Ženská hlídka“ v nedělním vydání NP stala skutečnou pravidelnou přílohou. Pokrokovější i určitým způsobem rezervovaný přístup k ženské otázce byl u Olgy Fastrové patrný celá léta psaní do Ženské hlídky; souhlasila s ženským hnutím zejména v oblastech, s nimiž měla zkušenost a k problematice většinou přistupovala se „zdravým selským rozumem“ ¨V redakci NP pracovala plných sedmadvacet let, ale také se mezitím věnovala i redigování jiných ženských časopisů – např.: beletristické přílohy časopisu Nová pařížská móda (1908–1918), v roce 1919 časopisu Móda a vkus, prvního moderního českého módního časopisu a také České domácnosti (do 1923).

Fejetonistka[editovat | editovat zdroj]

K náplni psaní patřily i fejetony, které podepisovala vlastním jménem. Zabývala se v nich nejen aktuálním děním, událostmi doma i v zahraničí, kulturními novinkami nebo výročími významných žen, ale často čerpala ze svého cestování. Ve fejetonech se zmiňuje například o pobytu v Belgii, o módě v Paříži, o návštěvě Istanbulu, Bělehradu, Benátek a Terstu. Typická pro všechny cestopisné fejetony Olgy Fastrové je emotivnost, popis prostředí a také neopomněla zmínit, zda a kolik Čechů kde žije a jakými jazyky krajané hovoří.

Období I. světové války značně ovlivnilo i její texty, především fejetony. Byl v nich silně osobní tón, kterému se dosud spíše vyhýbala. Čtyři roky trvalo, než se mohla veřejně v tisku zmínit o osobní zkušeností s perzekucí v roce 1915. Byla zatčena a odvedena do vězení trestního soudu na Karlově náměstí. Horlivý setník – auditor vojenského soudu ji udal, že 3. května 1915 v Praze v restauraci Obecního domu – při hraní rakouské hymny prý dostatečně rychle nevstala a také potom opustila restauraci dřív, než hudba dohrála Radeckého marš a tím prý vnesla rušivý tón do atmosféry. Třetí den její vazby bylo řízení zastaveno a vdova, matka tří dětí, Olga Fastrová byla propouštěna [p 5] na svobodu.

Po roce 1918[editovat | editovat zdroj]

Znovu začala psát pro ženy, nejen módní sloupky, ale fejetony pro titulní stranu Národní politiky a např. v prosinci 1918 věnovala svůj článek úspěchu ženského hnutí: vstupu žen na všechny čs.vysoké školy (za monarchie ženy studovaly na UK-filozofii, medicínu a farmacii) a do politiky-Revolučního národního shromáždění. Výrazně se vymykal tematické skladbě ostatních textů Fastrové jeden z jejích fejetonů – kritika komunistických myšlenek [p 6] popsaných až do absurdní roviny pohledu na komunismus.

Z průkopnice uznávanou novinářkou[editovat | editovat zdroj]

Ve dvacátých letech 20. století se již těšila společenskému uznání a svou práci pro Národní politiku doplňovala dalšími aktivitami.Ve třicátých letech se v jejích textech začala často objevovat témata související s hospodářskou krizí a negativními dopady na život českých žen, například propouštění vdaných žen z úřadů. Její jméno zaznělo i v českém parlamentu. Diskutující se dovolával článku [p 7] Olgy Fastrové, který nedávno napsala v "Národní politice" v rubrice "Kapitoly pro ženy" v souvislosti s finanční situací a hospodaření v zemi.

Jako novinářka se také dočkala uznání nejen veřejnosti, ale i svých kolegů – články o první české profesionální žurnalistce a jejích začátcích vycházely v ženských časopisech nebo víkendových přílohách novin, a když roku 1936 slavila Olga Fastrová šedesátiny, objevily se blahopřejné nebo biografické příspěvky nejméně ve třech desítkách novin a časopisů. I když ve své dlouhé kariéře nebyla novinářskou nebo intelektuální špičkou, která by se zajímala o proniknutí do hloubky problémů a zabývala se jejich příčinami a souvislostmi, úctyhodným množstvím publikovaných článků byla Olga Fastrová po celý život novinářkou dobrou a řemeslně zdatnou. Také i vedení samostatné rubriky bylo určitým úspěchem vzhledem k tomu, že ve dvacátých letech minulého století ženy své místo mezi novináři teprve hledaly. V poválečných letech Olga Fastrová již pravidelně nepsala pro noviny, ale přesto byla v roce 1947 přijata do Českého svazu novinářů a byla vedena v seznamu řádných členů se všemi výhodami [p 8] . Byla již členkou Syndikátu československých novinářů, do kterého vstoupila krátce po jeho založení v roce 1926.

Spisovatelka[editovat | editovat zdroj]

Její první rozsáhlejší beletristická práce s názvem Román naivky – vycházela v roce 1903 na pokračování v Divadelních listech. V roce 1907 dokončila svůj první román – Fata Morgana. Děj se odehrává v malém jihočeském městě (pravděpodobně v Táboře z dob Olžina dětství) a některé postavy odkazují k osobám spojeným s jejím životem (např. doktor Binder, otec dvou z pětice hrdinek, připomíná dr. Karla Nedbala a mladý houslový virtuos Otto Binder zase skladatele Oskara Nedbala). Olga Fastrová později často popisovala v dalších románech Táborsko, většinou jako protiklad k velkoměstské Praze.

Ve skutečnosti vyšel její první román již 1905. Šlo o románový přepis divadelní hry V pavučinách, jejímž autorem byl její manžel. Tento titul není v žádném soupise jejího díla uváděn, protože jako autor románu byl uvedený Otto Faster. Okolo roku 1922 se vzdala svého snu o úspěchu spisovatelském a vydala již jen tři knihy a dvě publikace naučného charakteru. Druhého vydání se dočkaly pouze tři romány. Její jméno je zahrnuto v Lexikonu české literatury (vyd. 1985), heslo zmiňuje její manželství s Ottou Fastrem, práci v Národní politice i prvenství mezi ženami, které v redakci deníku našly stálé zaměstnání. Jako spisovatelka románů s ženskou tematikou je také uvedena v Přehledných dějinách literatury české (autor Arne Novak)

Z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Román naivky – 1903 (na pokračování)
  • V pavučinách – 1905 (přepis divad. hry)
  • Fata Morgana – 1908 (román)
  • Pro dobré jméno – 1910 (román)
  • Kalendář nových pařížských mód Listu paní a dívek českých 1911 (slovesná část)
  • Jiřinčiny trampoty a jiné povídky – (?)
  • Márinka Zemanová – 1913 (román);
  • Pozdě – 1913 (román)
  • Tři mládenci – 1916 (sbírka povídek)
  • Zlatá rybka – 1916 (sbírka povídek)
  • Zdenino štěstí – 1918 (román), 2. vyd. 1923
  • Gospar Niko a jiné povídky – 1920 (sbírka povídek)
  • Útulný domov – 1922 (příručka o zařízení bytu)
  • Co se sluší a nesluší – 1921 (příručka o společenském chování)
  • Zlatý kroužek – 1922 (román)
  • Okovy – 1923 (román) napsaný již 1918 na pokračování a otištěn v časopise [p 9]
  • Poručík Buchar – 1927 (sbírka povídek)
  • Překlady
  • Maurice Leblanc: Arsene Lupin proti Herlocku Sholmesovi,(nakl. Josef R. Vilímek, Praha) 1908.
  • Maurice Leblanc: Arsene Lupin, lupič-gentleman,. (nakl. Josef R. Vilímek, Praha) 1908
  • Abel Hermant: Kariéra-Román ze života dvorního a vyslaneckého (Hynek, po 1920)
  • Guillaume Apollinaire: Sedící žena (La femme assise) Praha, Agentura Tip Š 1991
  • André Maurois: Život Benjamina Disraeliho (La Vie de Disraëli) vyd.Topičova edice, Praha 1947; Praha, Prostor 1997)
  • Alexandre Bisson a Fabrice Carré: Pan ředitel (Komedie)
  • Adolf L'Arronge: Dcery pana Zajíčka (Hra pro lid)
  • Edmont About: Vrah (komedie)
  • Georges Courteline: Boabouroche (Komedie)
  • Herman S. Mosenthal: Debora (Lidová hra)
  • Edmont About: Vrah (komedie)
  • Georges Courteline: Boabouroche (Komedie)
  • Herman S. Mosenthal: Debora (Lidová hra)
  • Henry Murger: Notářova přísaha (Komedie)
  • Georges Ohnet: Hraběnka Sara (Hra)
  • Victorien Sardou a Emile de Najaci: Cypriencu (Komedie)
  • Alexandre Bisson: Kontrolor spacích vagónů (Fraška)
    • -"- Nebožtik Toapine (Komedie)
    • -"- Zázraky magnetismu (Fraška)
  • Fabrice Cardo a Bisson Alexandre: Pan ředitel (Komedie)
  • Adolphe Lecierq a Bisson Alexandre: Žárlivá (Komedie)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RODOKMEN- roč.III. č.-31. 12. 1949 Časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. Nakladatel: Vydavatelské družstvo Rodokmen v Praze, str.103-104
  • Příbuzný Roman Cikhart , historik Táborska a genealog, vysledoval mlynářské předky rodu až k přelomu 17. a 18. století. Praděd Romana Cikharta a dědeček Olgy Cikhartové-Fastrové byli bratři.
  • Přehledné dějiny literatury české (Autor: Novák Arne,Novák V.Jan),Vydal: Atlantis, ISBN 80-7108-105-1
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G.. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 
  • PhDr. Eva Uhrová: České ženy známé a neznámé; Vyd.1. – 2008; ISBN 978-80-254-3002-6
  • Mgr. Veronika Skálová: Olga Fastrová (1876-1965) Životopis české novinářky (Masarykova univerzita, Brno 2008)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Oskar Cikhart se narodil 15. 5. 1877 v Praze, zaměstnanec pošty, později se stal poštovním ředitelem v Praze; oženil se s Boženou Pátkovou a měli děti – Jiřího a Žofii.
  2. František Cikhart (6.10.1833 v Košíně čp.17 – 24.2.1892 v Táboře) pocházel ze známé a velmi rozvětvené jihočeské mlynářské rodiny. (Borotín, Košín, Chotoviny). Jeho otec byl Josef Cikhart (nar.1784 v Košíně) a Kateřina, roz. Kadeřávková (nar.1789 v Dráchově). František se vyučil kovářem, po odvodu na vojnu odešel do Itálie, složil důstojnickou zkoušku a jako aktivní důstojník se zúčastnil válek s Itálií (1859), s Pruskem (1866) a dlouho žil v Rivě na Gardském jezeře a v Pule. Jako vysloužilec dostal místo ve státní civilní službě.
  3. Marie Ludvika Bártová (5.3.1849 v Táboře – 1907 v Praze) byla dcerou Vincence Bárty (nar.1825) a Marie, roz.Végrové (nar.1823) . Táborský měšťan a živnostník Bárta byl majitelem řeznictví, dolů na stříbro v Horkách u Tábora (nevyplácely se a zanikly), cihelny v Čekanicích a táborského hotelu „U Jelena“, který nechal vystavět.
  4. Otto Faster (rodiče Metoděj a Josefa, roz. Bubnová) za deset let své tvorby napsal 2 romány, 8 her se zpěvy, 12 činoher a několik her přeložil. Redigoval časopisy „Thalia“a „Divadelní listy“. Popularitu si založil jak „Krásnou Lídou“ (1902), tak „Pražskými švadlenkami“ (1904), z nichž kuplet „Na Belvederu, tam v podvečeru…“ brzy zpívala celá Praha a námět hry byl i zfilmován jako fraška (němý film,1929). Dramatik, který bývá označen za tvůrce českého vaudevillu – veselé lidové hry se zpěvy, zemřel 26. června 1907 ve věku 35 let na TBC.
  5. Hrozilo jí potrestání několikaletým žalářem za „urážku mocnáře.“ O zastavení vyšetřování a propuštění se velkou měrou zasadil Antonín Licht, který tento případ později popsal v knize Válečné vzpomínky z doby persekuce. Licht pracoval jako vojenský návladní
  6. Fastrová, Olga (1919): Nad úlem, Národní politika 1919, R. 37, č. 151, s. 1.
  7. Zápis z 224. schůze Poslanecké sněmovny ČSR 6.12.1932 (příspěvek posl. Novotného)
  8. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton I, inv. č. 13
  9. Fond Olga Fastrová (přír. č. 81/83), karton III, inv. č. 400, Výstřižek Předmluva ke knižnímu vydání Okovů

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Apolináře na Novém Městě pražském

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]