Borotín (okres Tábor)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Borotín
Borotín od jihu
Borotín od jihu
Vlajka obce Borotín
vlajka
Lokalita
Status městys
LAU (obec) CZ0317 552101
Kraj (NUTS 3) Jihočeský (CZ031)
Okres (LAU 1) Tábor (CZ0317)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Tábor
Historická země Čechy
Katastrální výměra 26,25 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 679 (2019)[1]
Nadmořská výška 520 m n. m.
PSČ 391 35
Zákl. sídelní jednotky 9
Části obce 11
Katastrální území 4
Adresa úřadu městyse Borotín 57
391 35 Borotín u Tábora
Starosta Ing. Antonín Brož
Oficiální web: www.borotin.cz
Email: starosta@borotin.cz
Borotín
Borotín
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borotín (německy Borotin) je městys se zříceninou hradu v okrese TáborJihočeském kraji, necelých jedenáct kilometrů severně od Tábora. Žije v něm 679[1] obyvatel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem obce byl rod zemanů Vítkovců, kteří se původně psali z Borotína a později z Landštejna. Někdy kolem roku 1356 postavil vladyka Mikuláš z Borotína (též v některých pramenech uváděn jako Mikuláš Borota), na místě tvrz. Jeho vnuk, Vítek z Landštejna, přestavěl tvrz na gotický hrad. Jeho potomci, Jan z Landštejna a Heřman z Landštejna, se stali stoupenci učení Jana Husa. Přičiněním tohoto šlechtického rodu byla ves Borotín s mohutným a opevněným hradem od roku 1422 baštou husitů. Heřman byl na pražském sněmu v roce 1423 zvolen do sboru zemských správců. V roce 1426 se stal jeho nástupce Mikuláš z Landštejn jedním z vedoucích husitských hejtmanů, ale roku 1434 přešel do katolického tábora. Za tuto údajnou zradu oblehlo hrad husitské vojsko pod vedením Prokopa Holého. Vesnici Borotín husité vydrancovali, pobořili a vypálili.

V držení obce a hradu Borotín se vystřídala celá řada šlechtických rodů: Jan Malovec z Pacova (1446), Kateřina Malovcová z Pacova (1488), Oldřich Malovec z Pacova (1556), Pavel Malovec z Pacova (1602), Kryštof Vojkovský z Milhostic (1613), Adam Šťastný z Milhostic (1618), Polyxena z Lobkovic (1623) a Jan Nádherný z Borutína (1829).

Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.[2]

Odboj za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1938 se utvořila ilegální organizace Hrot, po jejím prozrazení vstoupila do odbojové skupiny Hergat Bojas, jež byla zařazena do 3. roty I. partyzánského praporu Timošenkova. V roce 1941 se z iniciativy mlynáře Václava Houšky z Borotína utvořila partyzánská brigáda Táborité Svazu partyzánských oddílů za Prahu: tajemník zásobovacího úřadu Oldřich Karban, domkář František Korouš, kovář Antonín Šmejkal a mlynář Antonín Jinda z Borotína, později přistoupil lesní František Vyčichl, truhlářský pomocník Karel Hronek, listonoš Josef Smažík, povozník Emil Jindrák (* 28. ledna 1904) z Borotína čp. 49,[3] domkář František Hán a listonoš František Jouza z Kamenné Lhoty. Dne 18. května 1945 převzal od velitele Josefa Hojdara rozpuštěnou partyzánskou skupinu „Táborité” Vladimír Hobza, který 23. května 1945 odjel s asi 200 muži do oblasti Českých Velenic, kde také okamžitě zahájil odsun německého obyvatelstva.[4]

Sestra Emila Jindráka, Božena Jindráková (26. září 1909 – 26. dubna 1945), provdaná Steidlová, bytem v Praze, Ječná ulice čp. 21,[5][6] pomáhala uprchlíkům z Borotína a byla za tuto činnost v měsíci únoru 1945 zatčena a dne 26. dubna 1945 na Pankráci bez rozsudku popravena, byla poslední obětí popravčí sekery v Praze. František Steidl, manžel Steidlové, byl v Praze zatčen a odsouzen na tři roky do žaláře a po skončení války propuštěn. Emil Jindrák z Borotína byl hledán gestapem, uprchl, skrýval se v Praze a později v Borotíně až do konce války. Květnové boje, kterých se v Borotíně po dlouhém ukrývání zúčastnili Emanuel Votruba, Emil Jindrák a Antonín Jinda, proběhly bez citelných ztrát.[7] Boženě Jindrákové byla na rodném domě čp. 49 v Borotíně zasazena pamětní deska.[8]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Borotíně (okres Tábor).

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Pramáti rodu Borotínů (Berta Vítkovcová z Borotína) se těžce prohřešila proti cti rodu (byla nymfomankou) a následkem toho jí stihla krutá kletba: Po své smrti musela nahá bloudit hradem a jeho okolím tak dlouho, dokud nevymře její poslední potomek. Světoznámý rakouský divadelní dramatik, Franz Grillparzer (1791–1872), použil tuto legendu pro svoji divadelní inscenaci ve Vídni pod názvem Pramáti (Die Ahnfrau). Vítkovcové z Landštejna (předtím „z Borotína“) vymírají Mikulášem z Landštejna (v legendě a v divadelní inscenaci vystupuje jako „Jaromír z Borotína“ – tedy osoba historicky neexistující). Tento poslední člen rodu byl 1460 omylem zavražděn v lese nedaleko Bejšova. Legenda končí slovy: „Teprve nyní smrtí posledního Borotína byla kletba z pramáti sňata, takže se mohla uložit do rakve k věčnému spánku“.[9]

V Novém Kostelci měli krásný zvon. Občané Tábora jim ho záviděli a jednoho dne ho ukradli z věže a pověsili do kostela v Táboře. Zvon však v noci ulétl z kostela, ale když se snažil vrátit do své věže, špatně se zavěsil a spadl do studánky. Ráno tam žena prala prádlo a to se jí chytilo za zvon. Žena zaklela a zvon se navždy utopil.[10]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. Rozhodnutí č. 8 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obcí městy a městysi, Miloslav Vlček, 10. října 2006
  3. Historický místopis Borotína: dům č. 49 (staré číslo 10): bývalý grunt Faunkovský, v roce 1908 koupili rodiče Josef a Marie Jindrákovi. Jindrák Emil, datum narození 28 ledna 1904, čp. 49, 39135 Borotín (viz Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor: Veřejná vyhláška, V-2571/2019-3. Vyrozumění o provedeném vkladu. Vyvěšeno dne: 13. května 2019).
  4. Havlík, B.: Perzekuce a odsun Němců na jihozápadní Moravě v letech 1945 – 1946. Vlastivědný sborník vysočiny, Oddíl věd společenských, XII, 2000.
  5. Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. 
  6. Beseda zasvěcených: Vše, co Merkelová dělá, je promyšlené: „Já mám rodinnou anamnézu s tím spojenou, podělil se s přítomnými dále Jindrák, protože poslední obětí pankrácké sekery, ženská oběť, byla jistá Božena Jindráková, což byla sestra mého dědy a byla popravena 24. dubna 1945 za aktivní odpor po heydrichiádě.”. page-maintitle-short-default [online]. [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. 
  7. Muzeum České Sibiře, Josef Matějka: Borotín v odboji v letech 1939-1945. www.ceskasibir.cz [online]. [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. 
  8. Historický místopis Borotína [online]. Spolek rodáků a přátel Borotína a okolí v Praze, Praha 1946. Dostupné online. 
  9. PAVEL, Josef. Pověsti českých hradů a zámků. Díl II. Praha: Levné knihy KMa, 2000. 270 s. 
  10. ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelstvi (V. Kotrba), 1926. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jižní Čechy. Příprava vydání Karel Tříska. Svazek V. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 296 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]