Krematorium Strašnice
| Krematorium Strašnice | |
 pohled z Vinohradské třídy |
|
| Základní informace | |
|---|---|
| Sloh | konstruktivismus |
| Architekt | Alois Mezera |
| Výstavba | 1931 – 1935 |
| Stavitel | hlavní město Praha |
| Současný majitel | Pohřební ústav hl. m. Prahy |
| Poloha | |
| Adresa | Vinohradská 214, Praha 10-Vinohrady,  Česko |
| Souřadnice | 50°4′35″ s. š., 14°29′5″ v. d. |
| Další informace | |
| Kód památky | 40765/1-1670 |
| Web | www.pohrustav.cz/krematorium-strasnice.html |
 multimediální obsah na Commons |
|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Krematorium Strašnice bylo otevřeno roku 1932[1] na pražských Vinohradech a svou rozlohou je největší v Evropě.[2] Skládá se z velké obřadní síně a dodatečně přistavěné malé obřadní síně (vpravo od velké obřadní síně). Je obklopeno Vinohradským hřbitovem.
Krematorium Strašnice je kulturní památkou.[3] Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov, Vršovice.
Obsah
Provozovatel[editovat | editovat zdroj]
Krematorium je ve vlastnictví hlavního města Prahy a provozováno Pohřebním ústavem hl. m. Prahy. Má vlastní Urnový háj.
Pamětní deska[editovat | editovat zdroj]
V předsálí hlavní obřadní síně je pamětní deska s tímto textem: Postaveno v letech 1929–1931 nákladem Pohřebního ústavu hlavního města Prahy, když byl prvním presidentem Československé republiky T. G. Masaryk a prvním primátorem hlav. města Prahy JUDr. Karel Baxa. V dozorčí radě Pohřebního ústavu hlav. města Prahy v čas ukončení stavby byli předseda Jan Černý, členové Karel Gabriel, Vladimír Káš, Václav Pašek, Kazimír Sierkies a ředitel Karel Hoffmann. Projekt vypracoval architekt Alois Mezera, stavbu vedl stavitel Tomáš Amena.
Krematorium v období nesvobody[editovat | editovat zdroj]
V období nacistické i komunistické totality byly v krematoriu spalovány tisíce obětí vykonstruovaných procesů, tajných poprav a policejních mučení. Tehdejší ředitel krematoria František Suchý společně se svým synem vedli tajný seznam spálených těl, informovali také o úmrtí osob příbuzné. Popel obětí měli za úkol sypat do kompostu, ale ve skutečnosti ostatky schovával. Během 2. světové války bylo v tzv. třetí noční směně zpopelněno kolem 2200 osob. Po únoru 1948 se do krematoria začala opět přivážet těla popravených. Urny se ukládaly anonymně do společného pohřebiště, příbuzní nesměli být přítomni obřadu ani převzít urnu. František Suchý sám měl v ruce urnu Milady Horákové.[4][5]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Krematorium Strašnice [online]. Pohřební ústav hl. města Prahy, 2010, [cit. 2013-02-24]. Dostupné online.
- ↑ Pohřební ústav hlavního města Prahy patří mezi rodinné stříbro, idnes.cz
- ↑ Monumnet.npu.cz, [cit. 2011-06-18]. Dostupné online.
- ↑ Post Bellum - František Suchý
- ↑ Riskoval život, tajně zapisoval jména obětí nacistů. Teď o tom promluvil
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století: ideové, stavební a typologické proměny. 1. vyd. Praha: Artefactum, 2013. 182 s. Epigraphica & sepulcralia. Monographica; 2. ISBN 978-80-86890-51-7. S. 101 - 105.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Fotografie z krematoria Strašnice
- Foto: V zákulisí krematoria Strašnice
- Krematorium na webu Slavné stavby
