Milada Horáková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Milada Horáková
Vazební fotografie Milady Horákové (z roku 1949)
Vazební fotografie Milady Horákové
(z roku 1949)

Poslankyně Ústavodárného Národního shromáždění
Ve funkci:
18. června 1946 – 10. března 1948

Poslankyně Prozatímního Národního shromáždění
Ve funkci:
28. října 1945 – 18. června 1946
Stranická příslušnost
Členství Československá strana národně socialistická

Narození 25. prosince 1901
Rakousko-Uhersko Královské Vinohrady
Úmrtí 27. června 1950 (ve věku 48 let)
Československo Praha
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Národnost česká
Choť Bohuslav Horák
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Profese politička a odboj
Náboženství Českobratrská církev evangelická
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třída, in memoriam (1991)
Řád bílého dvojkříže SVK Rad Bieleho Dvojkriza 1 triedy BAR.svg I. třída, in memoriam (2020)
Webová stránka http://www.miladahorakova.cz/cs/
Commons Kategorie Milada Horáková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 Královské Vinohrady[1]27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, národní demokratická socialistka[2][3] a feministka.[4] V 50. letech 20. století se stala obětí justiční vraždy během komunistických politických procesů za vykonstruované spiknutívelezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.

Již během studií práv na vysoké škole se Horáková zasazovala za ženská práva v Ženské národní radě. V roce 1929 vstoupila do strany národních socialistů a začala pracovat na pražském magistrátu, kde se věnovala sociálním otázkám. Během nacistické okupace byla aktivní v antifašistickém odboji, za což byla později tvrdě vyslýchána gestapem a mezi lety 1940 a 1945 vězněna. Po konci druhé světové války vstoupila do znovu obnovené národně socialistické strany a stala se poslankyní Národního shromáždění. Byla kritičkou nedemokratických tendencí komunistické strany, za což byla sledována StB a později v roce 1950 i zatčena v rámci vykonstruovaného politického procesu. Během něho byla odsouzena k trestu smrti a popravena.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Narodila se na Královských Vinohradech (dnes Praha 2Vinohrady) v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence, a tedy protirakouským postojům, a Anny, rozené Velíškové. Rodina na Vinohradech neměla domovské právo, příslušela do Bělče nad Orlicí.[5] Milada měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra (provdaná Tůmová), o kterou se Milada po předčasné smrti matky starala.[6]

Po roce 1989 se do povědomí veřejnosti dostala pověst, že Milada Horáková byla ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska v roce 1918 vyloučena, a to za účast na protiválečné prvomájové demonstraci, která byla středoškolákům zakázaná. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Novější zdokumentované zjištění však říká, že gymnázium vyměnila dobrovolně. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce se rozhodla pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926.

V roce 1923 těžce onemocněla rodině osudovou spálou, díky svému mládí však nemoci nepodlehla a přežila.

Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.

První republika[editovat | editovat zdroj]

Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupila i se svými rodiči od římsko-katolické církve k Českobratrské církvi evangelické.[7]

V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.

Od roku 1929 byla členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS), ačkoli těžiště její činnosti byla nestranická Ženská národní rada (ŽNR). Připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Horáková usilovala především o uplatnění žen v pracovním procesu, ale věnovala se i otázce jeho skloubení s rodinným životem. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku, na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen.[8][9]

Milada Horáková a Alois Štůla (druhý zleva) doprovázejí britského ministra zdravotnictví v Masarykových domovech, 1937

Jako socialistka byla také aktivní v otázkách solidarity, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení.[9][10] Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Této činnosti se věnovala i profesionálně. Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu pod někdejšího vedoucího Petra Zenkla, později se stala nejmladší vedoucí odboru pro mládež.

Cestovala za účelem rozšíření obzorů do Anglie, FrancieSSSR, zvládala angličtinu, francouzštinu a němčinu.[7]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Františka Plamínková, která byla pro Miladu Horákovou velkým vzorem, byla popravena na Kobyliské střelnici 30. června 1942

V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši, a Horáková proto musela odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale po Mnichovské dohodě v roce 1938 i českým uprchlíkům z pohraničí ČSR. Po roce 1939 se zapojila do antifašistické odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu.

Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, ne však za aktivity v odboji, ale za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší.[11] Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnostiTerezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v AichachuMnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), odkud ji osvobodila americká armáda.[12]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, opět vstoupila do vedení znovu obnovené ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.

Obnovila také ŽNR, a to pod názvem Rada československých žen (RČŽ), kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta (jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR.

V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Zemi české a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která byla již od konce války ovládána právě komunisty.

Vládní krize a komunistický převrat[editovat | editovat zdroj]

V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS dne 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr za ČSNS.

Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru. Druhého dne však byla Horáková vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila.

Následně byla Milada Horáková vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce proklamativně i z těch, kde členkou nebyla. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunistů se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jejich jednání, shodou okolností právě v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu kolem ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky Petrem ZenklemHubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále veřejně vystupovala proti komunistické vládě. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.

Horáková se dostala do hledáčku jako vhodná kandidátka pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o odvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.

Vyšetřování a proces[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Proces se skupinou Milady Horákové.

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda.[13] Kromě procesu se skupinou Milady Horákové bylo již v listopadu 1949 zatčeno na 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Osm dní trvající proces měl svůj přesně vynucený scénář, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.

„Lidová rezoluce“ reagující na proces

Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta první den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci).[pozn 1][14][15]

Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové proběhly poslední řeči všech odsouzených, která byla médiím cenzurována. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.[16]

V té době, 16. června 1950 v časných ranních hodinách, byla na Pankráci vykonána poprava studenta přírodovědecké a právnické fakulty Univerzity Karlovy Veleslava Wahla za propagaci Masarykových myšlenek. Ten byl zatčen dva týdny před Miladou Horákovou dne 12. září 1949.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Einsteinův telegram žádající omilostnění odsouzených
Symbolický hrob M. Horákové na čestném pohřebišti na Ďáblickém hřbitově v Praze

Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože i mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, se snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal.[17]

Ve dnech 24.–27. června 1950 napsala Milada Horáková v cele smrti deset dopisů, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po sametové revoluci v roce 1989.[18] Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy dne 27. 6. 1950 ve 02.30 hodin ráno. V něm mimo jiné prohlásila:

Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.

Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 05.35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Jejím katem byl mistr popravčí Vladimír Trunda.[19] Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením bez klasické oprátky.[20] Odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy. Horáková se udusila po téměř patnácti minutách od zahájení popravy.[21]

Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nebyly pohřbeny a dosud nebyly nalezeny. Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek odpůrců režimu patrně proto, aby se pohřeb nemohl změnit v protirežimní manifestaci. V šedesátých letech, kdy už bylo uren ve skladu příliš, byly rozvezeny po menších počtech na různé hřbitovy.[22] Některé urny byly úmyslně zničeny (např. Václav Švéda, Zbyněk Janata ze skupiny bratří Mašínů).[zdroj?]

Její vražda vyvolala velký mezinárodní ohlas.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…
— Poslední slova M. Horákové[23]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Manžel Ing. Bohuslav Horák se po úniku ze zatčení dva měsíce skrýval v okruhu své evangelické církve. Protože žít v ilegalitě bylo velmi rizikové, 1. prosince 1949 se mu podařilo uniknout do Západního Německa, kde žil v táboře Valka. Roku 1951 získal povolení k vystěhování se do USA, a to i přes komplikaci v podobě faktu, že ještě před emigrací podal přihlášku do KSČ. Ve Spojených státech nakonec v roce 1976 zemřel.[24]

Dcera Jana (později provdaná Kánská)[25] byla vychována na přání matky u sestry Věry, příjmením Králové-Tůmové. Nemohla však studovat, v roce 1968 ovšem dostala vystěhovalecké vízum a odjela za otcem do USA. Sestra Milady Horákové Věra se po roce 1989 aktivně podílela na činnosti Masarykova demokratického hnutí, od jehož předsednictva pro ni převzala Čestnou medaili TGM za věrnost jeho odkazu až do poslední chvíle svého života.

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Během svého života byla silně ovlivněna myšlenkami T. G. Masaryka a později i Edvarda Beneše. Vyznávala demokratické, liberální a socialistické ideály rovnosti a svobody, naopak se stavěla proti všem formám totality.[10] V rámci boje za ženská práva ji výrazně ovlivnila Františka Plamínková, s níž již během studií na vysoké škole spolupracovala ve feministické Ženské národní radě.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Připomenutí 70 let od popravy M. Horákové v rámci kampaně Milada 70 spolku Dekomunizace. Praha, 2020

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990.

„Nechci, aby se dnes z mojí sestry dělala nějaká světice. Byla normální, zdravě myslící člověk. Někdy dovedla být velmi přísná. Její muž sám sebe dobrovolně postavil na druhou kolej, velmi si ji vážil,“ uvedla sestra Milady Horákové Věra Tůmová v roce 1990 v rozhovoru pro časopis Mladý svět.[26]

Dne 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě.[27]

V den 21. prosince 2010 udělil prezident Václav Klaus Brožové-Polednové milost. Její udělení bylo vysvětleno tím, že prezident „přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu.“[28][29]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu.

V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem zločinů komunismu Medaile svobody.

Dvacátého šestého října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.

Dne 2. ledna 2020 udělila slovenská prezidentka Zuzana Čaputová Řád bílého dvojkříže I. třídy JUDr. Miladě Horákové in memoriam za mimořádné zásluhy o Slovenskou republiku, rozvoj a ochranu demokracie, lidských práv a svobod.

Památníky[editovat | editovat zdroj]

  • Výstavba pomníku Milady Horákové ve Sněmovní ulici byla pod záštitou tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana zahájena 22. října 2015. Slavnostní odhalení proběhlo 16. listopadu 2015 za účasti MUDr. Martina Jana Stránského, předsedy správní rady Nadačního fondu Stránský a iniciátora projektu, starostou Městské části Praha 1 Oldřichem Lomeckým, náměstkyní ministra kultury PhDr. Annou Matouškovou, předsedou poroty architektonicko-výtvarné Soutěže o pomník dr. Milady Horákové PhDr. Jaromírem Zeminou. Slavnostního odhalení se za krajany z USA zúčastnila i dcera Milady Horákové Jana Kánská. Na výstavbu pomníku přispěla především veřejnost sbírkou na transparetním účtu, část financí poskytli i američtí krajané. Finančně realizaci pomníku podpořil i matematik a sociální inovátor Karel Janeček. „Hledáme znovu svou identitu a v této souvislosti nabývá symbol dr. Milady Horákové, která se nebála hrdě hlásit k národní svobodě a bojovala se stejným nasazením proti nacismu i proti komunismu, na důležitosti,“ uvedl MUDr. Martin Jan Stránský a dodal: „Proto bude Milada Horáková stát právě ve Sněmovní ulici jako připomínka pravého češství všem politikům, kteří nemalou měrou rozhodují o našem osudu.“
  • Dne 12. června 1995 byla na budově základní školy na ulici Obránců míru v Kopřivnici za přítomnosti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, a ministrů spravedlnosti a obrany ČR odhalena pamětní deska. Škola byla při této příležitosti přejmenována na „Základní školu dr. Milady Horákové“. Ve vstupní hale školy bylo vytvořeno pamětní místo, jehož součástí je reliéf s portrétem Milady Horákové, který je dílem sochařky Jaroslavy Lukešové.[30]
  • Dne 24. června 1995 byl v parčíku u Ploučnice na Smetanově nábřeží v České Lípě odhalen pomník JUDr. Miladě Horákové a park byl zároveň přejmenován na počest popravené české političky. Pomník tvoří dvoumetrový žulový podstavec, na němž je umístěna busta Milady Horákové. Součástí pomníku, který je dílem sochařky Jaroslavy Lukešové, je pamětní deska, umístěná poblíž v trávě. Tři dny po odhalení, v noci z 27. na 28. června 1995, byla poškozena jak deska pomníku, tak i deska s nápisem „Park dr. Milady Horákové“. Následky tohoto vandalského činu, jemuž byla přisouzena politická motivace, byly posléze opraveny.[31]
  • Od roku 2000 je na hřbitově na Vyšehradě vně severní lodi baziliky sv. Petra a Pavla symbolický hrob (kenotaf) Milady Horákové s bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové, modrošedým náhrobkem a pamětní deskou, věnovanou všem obětem totalitních režimů. Celý památník navrhl sochař Karel Hořínek. Busta byla původně bronzová, po jejím odcizení v lednu 2006 zde byla později umístěna jen její kopie z pozlacené pryskyřice.
  • V červnu roku 2000 byl před budovou na adrese Vrchlického 12 nedaleko teplického Úřadu práce a nádraží Teplice v Čechách v Ústeckém kraji odhalen památník, který je dílem sochařky Jaroslavy Lukešové a architekta Milana Míška. Pomník se skládá ze dvou vertikálních břeven a jednoho kratšího příčného břevna, v jehož středu je umístěn portrét profilu tváře Milady Horákové.[32]
  • Na Pětikostelním náměstí v Praze (50°5′24,36″ s. š., 14°24′14,77″ v. d.) stojí řečnický pult podobný tomu, za kterým se Milada Horáková hájila během soudního procesu. Na mikrofonu sedí skřivánek, jenž má podle autora pomníku Josefa Faltuse symbolicky připomínat samotnou Horákovou. Ta se v něj změnila a odlétá za svobodou.[37] Památník doprovází slova napsaná v jejím posledním dopise z vězení, přeložená do čtyř světových jazyků. K jeho odhalení došlo 16. listopadu 2015 za přítomnosti dcery Jany Kánské.
  • Na paměť doktorky Milady Horákové byla jejím jménem pojmenována i základní škola Na Planině 13 v Praze 4, kde v současné době sídlí i Klub dr. Milady Horákové. Dále pak je po ní pojmenována i základní škola v ulici Milady Horákové v Hradci Králové.
  • Pamětní deska se symbolickým reliéfem[38] na budově vinořské fary připomíná protikomunistický odboj. Je věnována Miladě Horákové, Vojtovi Benešovi, Vojtěchu Jandečkovi, Josefu Nestávalovi, Zdeňku Peškovi a řádovým kněžím. Deska byla odhalena 24. října 2002 a nachází se vpravo od vchodu do farního úřadu ve Vinoři na adrese: Vinořské náměstí 16, 190 17 Praha 9. (50°08′35″ s. š., 14°34′48″ v. d.) Výše jmenovaní bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran (Horáková a Nestával za národní socialisty a zároveň byli i členy národněsocialistické „politické šestky“[39]; Beneš a Peška za sociální demokraty; Jandečka za stranu lidovou) se zde sešli dne 25. září 1948, aby projednali otázku možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran. Jediný závěr, ke kterému dospěli, bylo konstatování, že každá strana bude i nadále vyvíjet politickou činnost samostatně a vzájemné informování bude probíhat v individuální rovině. Tato vinořská schůzka byla jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby v procesu, v němž byli komunistickým režimem odsouzeni: Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška. (Vojtěch Jandečka byl zatčen a souzen se skupinou funkcionářů spolku Orel. Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 do exilu.) Řádový dům salesiánů Dona Bosca ve Vinoři byl zlikvidován komunistickým režimem (v noci ze 13. na 14. dubna 1950) v rámci tzv. Akce K spolu s dalšími kláštery a mužskými řeholními řády.[40]
  • Pamětní busta absolventky Univerzity Karlovy dr. Horákové je v přízemí Karolina.

Ulice[editovat | editovat zdroj]

Ulice či náměstí Milady Horákové se nachází ve více českých městech.

Film[editovat | editovat zdroj]

Druhého listopadu 2017 byl do českých kin uveden dlouho připravovaný životopisný a historický film o Miladě Horákové s názvem Milada. Ten získal dva České lvy, za kostýmy a masky. Hlavní roli ztvárnila izraelská herečka Ayelet Zurerová.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Následný vykonstruovaný monstrproces byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov), kteří měli zkušenosti z podobných politických procesů v Sovětském svazu. Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených scénářů v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako už předtím gestapu, zlomit nepodařilo. Přítomnost sovětských poradců potvrzuje vedoucí skupiny vyšetřovatelů StB v Ruzyni Milan Moučka: „Ano, pracoval jsem s nimi, ale neznám ani jedno jediné jméno.“ Rozpovídal se o tom, jak oni byli jeho učitelé, jak vedli vyšetřovatele při výsleších tzv. skupiny Horákové. I když – připomíná – sovětští poradci nebyli přímo přítomni u výslechu, ale on, Moučka, jim pouze nosil protokoly a oni je opravovali a určovali taktiku, jak dál.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Jiří Kocian: Ve službách demokracie, humanismu a socialismu. Deník Referendum [online]. [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  3. Kampaň dělá z Horákové barvotiskovou hrdinku proti zlu. Je třeba ukazovat komplexnost její osoby, říká historik. Radio Wave [online]. 2020-06-26 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. (česky) 
  4. HORÁKOVÁ, Milada. Jak jsem se stala feministkou?. Ženská národní rada. Únor 1940. 
  5. Údaje v zápisu o zatčení
  6. Tereza Černá: Milada Horáková Archivováno 7. 10. 2008 na Wayback Machine, referát, České reálné gymnázium. 10. září 2003
  7. a b Marie Tykalová: JUDr. Milada Horáková, Valka.cz. 24. listopadu 2006
  8. Feministkou se člověk rodí. O Miladě Horákové, jak ji neznáte. : Fórum 50 %. padesatprocent.cz [online]. [cit. 2020-06-25]. Dostupné online. 
  9. a b Milada Horáková: Nepracovat jen pro sebe samu. Plus [online]. 2020-06-05 [cit. 2020-06-25]. Dostupné online. (česky) 
  10. a b Ivan Štampach: Socialistka Milada Horáková. Deník Referendum [online]. [cit. 2020-06-25]. Dostupné online. 
  11. Jiří Kocián, Petr Koura, Jan Němeček, Vladimír Kučera: Mašínové in historie.cs, ČT24. 2. dubna 2008
  12. VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem, 2013. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta
  13. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 151, 164 - 167, 199
  14. Nesmírné opovržení našeho lidu stíhá zrádce. Rudé právo. 9. 6. 1950, s. 5. Dostupné online. 
  15. Jiří Radotínský - Rozsudek, který otřásl světem, Pressfoto 1990, ISBN 80-7046-045-8
  16. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | RudePravo/1950/6/9/3.png. archiv.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2017-02-26]. Dostupné online. (česky) 
  17. NÁROŽNÁ, Vanda. Před 60 lety zemřel komunistický tyran Klement Gottwald. Poslal na smrt nevinné. iHNED.cz [online]. 2013-03-13 [cit. 2019-04-21]. Dostupné online. 
  18. SMETANA, Pavel. Buď věrný až na smrt [online]. [cit. 2020-05-25]. S. 8–19. Dostupné online. 
  19. Horáková umírala čtvrt hodiny, zjistili historici. iDNES.cz [online]. 2005-06-29 [cit. 2017-01-19]. Dostupné online. 
  20. GAZDÍK, Jan; NAVARA, Luděk. Horáková umírala čtvrt hodiny, zjistili historici. iDNES.cz [online]. 2005-06-29 [cit. 2014-12-23]. Dostupné online. 
  21. MF DNES, gag, san. Milada Horáková umírala čtvrt hodiny, zjistili historici. iDNES.cz [online]. 2005-06-29 [cit. 2019-04-21]. Dostupné online. 
  22. Dokument České televize Těla nevydávat, M. Janáč, Z. Dvořáková, M. Vadas; vysíláno 27. 6. 2011 a 1. 7. 2011
  23. KAPLAN, Karel; PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001. ISBN 978-80-7364-049-1. S. 69. 
  24. Manžel Milady Horákové uprchl jako dřevorubec. iDNES.cz [online]. 2006-10-25 [cit. 2017-02-26]. Dostupné online. 
  25. VÝBORNÁ, Lucie. Komunismus je ideologie, která se příčí lidské přirozenosti, říká dcera Milady Horákové. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2017-11-03 [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. (česky) 
  26. Nedělejte z Milady světici, přála si sestra popravené hrdinky Horákové. iDNES.cz [online]. 2020-06-27 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. 
  27. JANÁČ, Marek; JANSOVÁ, Lenka; PANUŠKA, Miroslav. Soud s Ludmilou Brožovou-Polednovou [online]. Praha: Český rozhlas, 2008-09-12 [cit. 2016-10-18]. Dostupné online. 
  28. Prezident udělil milosti na hrad.cz 21. prosince 2010
  29. VESELÁ, Lenka; PACLÍK, Jaroslav. Prokurátorka procesu s Horákovou dostala kvůli věku milost od prezidenta. iDNES.cz [online]. 2010-12-21 [cit. 2020-06-01]. Dostupné online. 
  30. Kopřivnice: Pamětní deska a reliéf Milady Horákové [online]. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. 
  31. Česká Lípa: Pomník s bustou a Park Milady Horákové [online]. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. 
  32. Teplice: Pomník Miladě Horákové [online]. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. 
  33. Pomník Milady Horákové v Praze. Konfederaci vadí dar od KSČM
  34. Praha má pomník Horákové. Političtí vězni protestovali. tyden.cz [online]. 2009-10-28 [cit. 2020-06-01]. Dostupné online. 
  35. KMH se nepodílí na zbudování pomníku na Pankráci. www.miladahorakova.cz [online]. [cit. 2009-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-08. 
  36. ČTK. Praha má další Zoubkův pomník. Tentokrát jako poctu Horákové. Lidovky.cz [online]. 2010-10-11 [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  37. Pomník Milady Horákové v Praze. www.mzv.cz [online]. [cit. 2015-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 
  38. a b SCHŮZKA PŘEDSTAVITELŮ PROTIKOMUNISTICKÉHO PODZEMÍ - Na budově fary na Vinořském náměstí 16 Praha 9 – Vinoř [online]. Pamětní desky v Praze [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. 
  39. -KJ-. Dr. Horáková Milada a spol. - politický monstrproces se členy nekomunistických stran [online]. Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. 
  40. a b Praha 9 - Pamětní deska JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím [online]. [cit. 2016-01-16]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DVOŘÁK, Miroslav; ČERNÝ, Jaroslav. Žoldnéři války: soudní proces s dr. Horákovou a spol. Praha: Mír, 1950. 
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora. To byla Milada Horáková : ve fotografiích a dokumentech. Praha : Eva-Milan Nevole, 2009. 190 s. ISBN 978-80-254-3813-8.
  • HORÁKOVÁ, Milada. Dopisy z cely smrti. Z pankrácké cely smrti 24.–27. 6. 1950.. Ústí nad Orlicí: Louč, 2000. S. 73. (česky) 
  • IVANOV, Miroslav, 1929–1999. Justiční vražda, aneb, Smrt Milady Horákové. Praha : XYZ, 2008. 338 s. ISBN 978-80-7388-035-4.
  • KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno: Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 350. (česky) 
  • KAPLAN, Karel. Druhý proces. Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008. S. 582. (česky) 
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
  • KOŠŤÁLOVÁ, Michaela. Soukromí Milady Horákové. Praha : Petrklíč, 2014. 209 s. ISBN 978-80-7229-537-1.
  • KOURA, Petr a FORMÁNKOVÁ Pavlína. Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. Historická studie a edice dokumentů.Praha : ÚSTR, 2008. 608 stran. ISBN 978-80-87211-03-8.
  • KRATOCHVIL, Antonín. Žaluji. 1. díl, Stalinská justice v Československu. Praha : Čes. expedice, 1990. 277 s. ISBN 80-900123-0-2.
  • NAVARA, Luděk; GAZDÍK, Jan. Čtyři vraždy, ale vůbec žádní vrazi. Mladá fronta DNES. 29. červen 2005, s. C6. ISSN 1210-1168. 
  • PRECLÍK, Vratislav: Vzpomínka na hrdiny třetího odboje (Heliodor Píka, Milada Horáková), in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec – září 2019, roč. XXVII. čís. 127. ISSN 1210-1648, str. 6–10
  • Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Horáková a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950. 275 s. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]