Akce K

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o likvidaci klášterů. O stejnojmenné akci na likvidaci „kulaků“ pojednává článek Kolektivizace v Československu.

Akce K je název pro nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950. Akci předcházel proces Machalka a spol. s představiteli řádů, který měl celou akci ideologicky odůvodnit před veřejností.

Během akce bylo v Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků, fakticky byl zabaven movitý i nemovitý majetek řeholí (u nemovitého majetku k tomu formálně došlo až později). Důsledkem celé akce byly mimo jiné obrovské škody na kulturním dědictví národa – mnohé klášterní stavby, které představovaly unikátní architektonické památky, byly vydány na pospas chátrání či dokonce cíleně ničeny, zmizela řada vzácných tisků a byl rozkraden cenný movitý majetek, jako starobylý nábytek a podobně.

Krátce po ní následovala podobně koncipovaná, ale mnohem pozvolnější Akce Ř, která byla namířena proti ženským řádům. Akce B, která měla vést k formální likvidaci všech řádů, se už z větší části neuskutečnila. Pro první noc, během které byly přepadeny a zlikvidovány kláštery, se vžilo též pojmenování Bartolomějská noc (řeholníků).[1] [2] [3]


Příprava akce[editovat | editovat zdroj]

První konkrétní úvahy o zabrání klášterů a potlačení řádů se objevily na nejvyšší úrovni v dubnu 1949, kdy s nimi přišli církevní pracovníci Akčních výborů Národní fronty. ÚV KSČ schválil hrubé obrysy akce na svém zasedání 22. srpna téhož roku a 20. ledna 1950 byla schválena konkrétní podoba akce. Dále se už jen pracovalo s jejím časovým plánem, původní mnohaetapový harmonogram se nakonec změnil na dvouetapový, aby řeholníci neměli čas na útěk nebo ukrytí klášterního majetku a aby veřejnost nedostala příležitost k protestu.

Předehra – Monstrproces proti představitelům řádů[editovat | editovat zdroj]

Bohumil Vít Tajovský (1995)
Související informace naleznete také v článku Proces Machalka a spol..

Aby byla brutální akce nějak odůvodněna, bylo rozhodnuto, že řády a jejich představení musejí být v očích veřejnosti zdiskreditováni a obviněni z činů proti republice a dalších ničemností. V rámci diskreditační kampaně bylo rozhodnuto, že bude uspořádán monstrproces s významnými představiteli řádů. Předseda Státního úřadu pro věci církevní Alexej Čepička osobně vybral sedm čelních představitelů řeholí (plus několik náhradníků, kdyby to u některých náhodou nevyšlo). Během února a března 1950 byli pozatýkáni elitní představitelé řádů:

K nim byli přidáni dříve zatčení v lednu 1949 Vít Tajovský (premonstrát, opat Želivského kláštera) a v září 1949 Jan Anastáz Opasek (benediktin, opat Břevnovského kláštera).

Zatčení byli za pomoci mučení, drog a vydírání přinuceni sepsat doznání k protistátní činnosti a počátkem dubna byli v operetním vystoupení před soudem odsouzeni k těžkým trestům. Kromě několika málo podvržených důkazů (zbraně, které StB umístila do Želivského kláštera, kde je poté slavně nalezla) vycházel rozsudek pouze z přiznání dotyčných a často dokonce i z jejich zjevných dezinterpretací. Soud se odmítl zabývat námitkami obžalovaných, že byli k přiznání donuceni za pomoci nezákonných prostředků, a jejich státem přidělení obhájci se (s výjimkou Dr. Turečkové) omezili na žádosti o mírné tresty. Ty se pohybovaly od doživotí po 9 let těžkého žaláře (pouze Stanislav Barták, který byl do procesu zařazen spíše jako svědek než obžalovaný, dostal dva roky, mj. za povolnost, s níž „svědčil“ proti ostatním).

Průběh vlastní akce[editovat | editovat zdroj]

Akci předcházela pečlivá příprava, jejíž součástí bylo nucené dosazení státních zmocněnců do klášterů. Ti měli dohlížet na dění v klášteře a získat informace, které by ji usnadnily a zajistily její hladký průběh. V tomto ohledu byla velká pozornost věnována hlavně salesiánským a jezuitským internátům.

První etapa akce K (K1) byla uskutečněna 8 dní po ukončení výše zmíněných monstrprocesů, tj. v noci z 13. na 14. dubna. Během akce ozbrojení příslušníci StB, SNB a lidových milic obsadili okolo půlnoci kláštery a řeholní zařízení 7 nejpočetnějších řeholí v Československu, přinutili mnichy vstát a vzít si něco málo osobních věcí a odvezli je do speciálních koncentračních táborů pro mnichy (obvykle se jednalo o tzv. internační, koncentrační či soustřeďovací kláštery). Druhá etapa (K2) byla provedena v noci z 27. na 28. téhož měsíce a zlikvidovala prakticky vše, co zbývalo. Výsledkem akce byla likvidace drtivé většiny klášterů a klášterních zařízení, výjimku představovala salesiánská zařízení formálně vedená pod Charitou (patrně z důvodu administrativního přehlédnutí) a zdravotní zařízení milosrdných bratří, která byla ušetřena jednak z propagandistických důvodů (řád byl násilně rozpuštěn nacisty krátce po vzniku Protektorátu), jednak proto, že stát neměl dostatek odborného personálu, který by je nahradil. I všechna tato zařízení byla později v průběhu 50. let zrušena. Celkem bylo v celém Československu během akce K internováno 2376 řeholníků a zlikvidováno 219 řeholních domů, v Českých zemích šlo o 1240 řeholníků a 144 domů. Uniklo jen několik málo jednotlivců, kteří se nějaký čas skrývali a pak byli buďto dopadeni nebo prchli za hranice.

Samotná přepadení klášterů proběhla většinou hladce. V některých případech sice došlo ke střetu s místními obyvateli, kteří se pokusili příslušníkům v odvedení mnichů zabránit, nakonec se však podařilo buďto obyvatele zastrašit, nebo věc vyřešil odkladem akce na některou z pozdějších hodin nebo příštích nocí. Pokud se potíže objevily, dělo se tak převážně na Slovensku, kde došlo také k jediným skutečně vážným střetům. Šlo především o přepadení kláštera v obci Spišský Štvrtok, kde byl k rozehnání srocujících se obyvatel použit slzný plyn, a zejména nepokoje v okolí soustřeďovacího tábora Podolinec, kde StB použila nejprve výstražné výstřely a posléze i bajonety a ostrou střelbu proti davu, který se pokusil osvobodit vězněné řeholníky.

Důsledky a návaznosti[editovat | editovat zdroj]

Zabrané kláštery byly dány do péče státu a jejich movitý majetek rozdán různým institucím (např. Národní knihovna a další státní archivy a knihovny, které tak získaly přes 1 a čtvrt miliónů knih, včetně velmi vzácných svazků), muzea a další instituce podobného zaměření získaly přes 2000 obrazů a uměleckých předmětů. Během akce však byla též řada vzácných knih, rukopisů a uměleckých děl zničena nebo rozkradena osobami starajícími se o převzetí, zajištění a převoz majetku klášterů. Řadu klášterních budov patřících ke skvostům stavební architektury nechal poté komunistický stát zchátrat nebo přizpůsobil k „užitečným“ účelům (z některých se staly dokonce kravíny či armádní ubytovny). Zabavením veškerých úspor a hotovosti řádů získal stát také nemalé finanční prostředky.

Řeholníci byli nezákonně vězněni v internačních táborech, kde vykonávali nucené práce a podrobovali se výchovným politickým školením. Někteří byli postupně přesouvání buďto do vězení, nebo k PTP. Část jejich řádů byla státem formálně rozpuštěna, což však jejich členové většinou odmítli akceptovat. Nijak zvlášť úspěšná nebyla ani nucená politická školení, která měla obrátit řeholníky k marxismu-leninismu a dobrovolnému vzdání se řeholního života, byť někteří (převážně mladí) řeholníci se do civilního života vrátili.

Na akce K a R měla navazovat Akce B, která měla i formálně definitivně zlikvidovat veškeré řeholní řády na území Československa, ovšem smrt Stalina a Gottwalda vedla nejprve k jejímu odložení a posléze zrušení, neboť byla shledána příliš nápadnou a propagandisticky těžko obhajitelnou.

I tak lze říci, že v rámci Československa byla činnost řady řádů v podstatě zastavena, nebo alespoň silně ochromena. Pro církev byla těžkou ranou, protože úder zasáhl a paralyzoval její duchovní elitu a zásadně jí zkomplikoval pastorační, publikační a vzdělávací činnost.

Právní rámec akce[editovat | editovat zdroj]

Akce K byla naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech. „Majetkové převody“ zpětně „pololegalizovala“ vyhláška č. 351/1950 Ú.l. Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, převádějící správu řeholního majetku „nesloužícího řeholním účelům“ na státem řízený náboženský fond. Je pochopitelné, že kláštery násilně zbavené svých řeholníků spadaly přesně do této kategorie.

Seznam hlavních internačních táborů[editovat | editovat zdroj]

České země[editovat | editovat zdroj]

Jako centralizační a internační střediska byly vybrány zejména kláštery ve vylidněném pohraničí a řídce obydlených oblastech. K protestům místního obyvatelstva i z tohoto důvodu nedocházelo.

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od českých zemí se zde ukázalo věznění mnichů a řeholníků jako problematické. V blízkosti internačních klášterů bydlelo více lidí, kteří zpočátku projevovali silný zájem o osud mnichů a řeholníků a rozhořčení nad postupem státních orgánů. Došlo k několika demonstracím a střetům mezi obyvatelstvem a ostrahou internačních zařízení, tábor Pezinok dokonce byl po opakovaných rozsáhlých nepokojích přemístěn.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOLOUCH, František. Likvidace řeholí v Československu – Bartolomějská noc. In: Moderní dějiny [online]. Publikováno 25. 9. 2014, aktualizováno 25. 9. 2014 06:11, [cit. 17. 8. 2016]. Přístup z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/likvidace-reholi-v-ceskoslovensku-bartolomejska-noc
  2. ŠILHAVÁ, Jana. Bartolomějská noc českých klášterů. Naše rodina [online]. 2010, roč. 42, č. 16, s. 12–13. [Cit. 17. 8. 2016] Dostupné z: http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=900
  3. BLAHA, František. Bartolomějská noc řeholníků – Akce K. In: Salesiáni Dona Boska [online]. 7. dubna 2010, [cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z: http://www.sdb.cz/novinkysdb/archiv-clanku/bartolomejska-noc-reholniku-akce-k

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOREC, Chryzostom Ján. Od barbarskej noci. Bratislava: Lúč, 1990. ISBN 80-7114-000-7. (slovensky)
  • KRATOCHVÍL, Antonín. Žaluji. [Díl] 3. Cestou k Sionu. Haarlem: CCC, 1977. 406 s. Edice Studium, sv. 27.
  • PETRÍK, Vincent. Posledná vila. Cambridge, Ont.: Dobrá kniha, 1990. ISBN 0919865518. (slovensky)
  • TRETERA, Jiří Rajmund. Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950. In: Stát a církev v roce 1950 : sborník příspěvků z konference pořádané Českou křesťanskou akademií, Ústavem pro soudobé dějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášteře v Praze. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 30–31. Edice Historia ecclesiastica, sv. 4. ISBN 80-85959-71-2.
  • VAŠKO, Václav. Neumlčená : kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. [Sv.] 2. Praha: Zvon, 1990. ISBN 80-7113-035-4.
  • VLČEK, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004, ISBN 80-7266-179-5.
  • VLČEK, Vojtěch. Perzekuce mužských řeholí 1948–1950. In: Stát a církev v roce 1950 : sborník příspěvků z konference pořádané Českou křesťanskou akademií, Ústavem pro soudobé dějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášteře v Praze. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 50–67. Edice Historia ecclesiastica, sv. 4. ISBN 80-85959-71-2.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]