Přeskočit na obsah

Knihovna (instituce)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Barokní knihovna premonstrátského kláštera v Praze na Strahově.

Knihovna (řidčeji též bibliotéka[1] nebo moderně jako mediatéka[2]) je instituce sloužící primárně ke zpřístupnění knihovních jednotek (tj. jakýchkoli samostatně evidovaných jednotek, nejen knih)[3] veřejnosti.

Knižní lístek v knize z „bibliotheky pauperum“ při AG Praha-Bubeneč (30. léta 20. století)

Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku. Za první knihovny lze považovat archívy, úložiště tehdejších písemností. Nejstarší nálezy jsou z oblastí chrámů ve starém Sumeru, kde byly uloženy hliněné destičky s klínovým písmem.[4] Mezi nejznámější starověké knihovny patří knihovna v Alexandrii, založená na sklonku antiky ve 4. století. Ve středověku knihovnickou funkci nejdříve převzaly křesťanské kláštery.

České země

[editovat | editovat zdroj]

První klášterní knihovna na území českých zemí vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století.[5], od 12. století existovala proslulá Knihovna Metropolitní kapituly pražské. V období vrcholného středověku vznikala v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl.

V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy byla založena též první světská knihovna v českých zemích. Je pravděpodobné, že svou knihovnu měly různé univerzitní koleje. Brzy je následovaly knihovny městském a farní[6], jako první je doložen Librář obecní, městská knihovna se sídlem na Staroměstské radnici v Praze.[7] Knihy byly, zejména ve středověku, v knihovnách řazeny pomocí pultovního systému, drahocenné knihy ve zvláštním regálu či výklenku přivázané řetězem za dřevěnou knižní desku k polici.

Po vynálezu knihtisku došlo na přelomu 15. a 16. století k rozšíření privátních světských knihoven, patřících panovníkovi, šlechtickým či měšťanským rodinám nebo jednotlivcům z řad humanistů (např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a další).

V době církevních reforem císaře Josefa II. na konci 18. století nastává období rušení významného množství klášterů včetně jejich knihoven, místo toho vznikají knihovny veřejné, v období národního obrození také knihovny muzejní (Knihovna Národního muzea v Praze brzy po roce 1818) a čtenářské spolky (např. Čtenářsko-pěvecký spolek Rastislav v Blansku).

Knihovny v současnosti

[editovat | editovat zdroj]
Interiér Městské knihovny v Praze

Moderní knihovny přitom svému návštěvníkovi (čtenáři) neposkytují pouze služby spojené s knihami či periodiky (novinami a časopisy neboli seriály), ale nabízejí také další datové nosiče (MC kazety, CD disky, nejnověji i čtečky elektronických knih) a přístup na internet, někdy včetně přístupu do některých placených databází (např. Městská knihovna v Praze, MKP). Tatáž knihovna (MKP) disponuje i mobilními pobočkami (bibliobusy). Na ulici stojící volně přístupné knihovničky se někdy označují jako knihobudky (na ulici stojící skříně s knihami, ptačí budka-like skříňky[8], na nádraží v rámci projektu Kniha do vlaku[9], nebo bývalé telefonní budky[10]), v současnosti (říjen 2018) je jich v Praze okolo patnácti v rámci projektu KnihoBudka a další nezávisle na tomto projektu,[11] další jsou např. v Kaplici a Chrášťanech v jižních Čechách.[12] Knihovny mohou být umístěny v různých netradičních prostorech, jako např. v ochozu bývalé bankovní dvorany (MFF UK v Praze na Malé Straně), bývalé zbrojnici (UP Olomouc), synagoze (Uherské Hradiště) nebo kině (Knihovna Kroměřížska). Moderní (novodobé) knihovny už většinou neslouží pouze jako půjčovny knih, ale jako zprostředkovatelské instituce médií a děl různého druhu a typu, pro jejich označování (ať už instituce jako celku nebo jejich dílčích částí) se proto kromě termínu knihovna užívá také dalších termínů s širším či užším významem jako např. mediatéka (zprostředkovává obrazové, zvukové a audiovizuální dokumenty), artotéka (zprostředkovává díla výtvarného umění), fonotéka (zprostředkovává zvukové dokumenty), lekotéka (zprostředkovává hry a hračky) aj.

Systém knihoven se v Česku řídí knihovním zákonem č. 257/2001 Sb.,[13] který nahradil dřívější knihovní zákon z roku 1959. Skenováním a zpřístupňováním knih, u nichž už vypršela autorskoprávní ochrana, na internetu, se knihovny zabývají v rámci projektu Kramerius. Vyhledávání a orientaci v knihovnách usnadňuje knihovní katalog, který může mít formu jmennou, předmětovou, systematickou, digitalizovanou či digitální. Veřejné knihovnické a informační služby (VKIS) je standard vymezený metodickým pokynem Ministerstva kultury, který určuje, které veřejné knihovnické a informační služby mají být poskytovány knihovnami zřizovanými nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky. K 1. červnu 2016 se v Česku nacházelo 6 104 knihoven.[14]

Podle přístupnosti

[editovat | editovat zdroj]
  • soukromé (osobní, rodinné)
  • veřejné (často je však míra veřejnosti omezena, např. pouze pro registrované uživatele), zpřístupňují širokému okruhu čtenářů především beletrii a populárně-naučnou literaturu

Podle regionální působnosti

[editovat | editovat zdroj]
  • státní
  • oblastní
  • místní

Podle zaměření

[editovat | editovat zdroj]

Jedna knihovna může být zařazena ve více kategoriích (například Městská knihovna v Praze je jak knihovnou krajskou, tak knihovnou základní).

Knihovny v Česku

[editovat | editovat zdroj]

V Česku je zákony zaveden systém povinných výtisků publikací určených pro hlavní knihovny.

Systém knihoven v Česku tvoří:[15]

Významné české knihovny

[editovat | editovat zdroj]

Významné zahraniční knihovny

[editovat | editovat zdroj]
  1. Slovník spisovného jazyka českého: Bibliotéka
  2. SAKÁLOVÁ, Elena. Mediatéka. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-05-07]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002037&local_base=KTD.
  3. Knihovní řád Národní knihovny, část první, bod 2
  4. CASSON, Lionel. Libraries in the Ancient World. Yale: Yale University Press, 2002. 112 s. Dostupné online. (english) 
  5. S.R.O, Beneficio Media. Knihovny a knihy v českém středověku - Ústav práva a právní vědy. www.ustavprava.cz [online]. [cit. 2023-05-19]. Dostupné online. 
  6. Ivan Hlaváček, Knihy a knihovny ve středověku. Praha 1965
  7. Martin Musílek, Šimon od Bílého lva. Den pražského měšťana v době vymknuté z kloubů, in: Staletá Praha 32/2, 2016, s.2-27.
  8. http://www.5plus2.cz/default.aspx?n=PETPLUSDVA&d=13.06.2014&e=CA-BUDEJOVICE#strana=4
  9. Kniha do vlaku. Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky (SKIP), 2010-2018. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/akce-a-projekty/propagace-cetby-a-knihoven/kniha-do-vlaku-projekt-mestske-knihovny-mikulov-a-cd-1 Archivováno 25. 10. 2018 na Wayback Machine.
  10. http://www.prahamestoliteratury.cz/cz/aktuality/91-praha-6-ma-poulicni-knihovnu/
  11. Archivovaná kopie. knihobudka.cz [online]. [cit. 2014-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-06-05. 
  12. Archivovaná kopie. jihocesky-kraj.5plus2.cz [online]. [cit. 2014-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-17. 
  13. Knihovní zákon 257/2001 Sb. a návazné prováděcí přepisy [online]. Národní knihovna České republiky, 2018-10-08 [cit. 2019-04-09]. Dostupné online. 
  14. Evidence knihoven - mkcr.cz
  15. Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), § 3. [cit. 2023-11-10]. Dostupné online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]