Augustin Machalka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho opatská milost
P. Augustin Antonín Machalka, OPraem.
opat novoříšský
Církev římskokatolická
Uveden do úřadu 30. prosince 1945
Předchůdce Pavel Jan Souček
Nástupce Bernard František Palka
Znak Znak
Zasvěcený život
Institut premonstráti
Opatská benedikce z rukou Stanislava Zely (1945)
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození 14. září 1906
Místo narození Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 3. ledna 1996
(ve věku 89 let)
Místo úmrtí Česká republikaČeská republika Česká republika
Některá data mohou pocházet z datové položky.

P. Augustin Antonín Machalka, OPraem. (14. září 19063. ledna 1996[1]) byl římskokatolický kněz, opat premonstrátského kláštera v Nové Říši. Už za druhé světové války byl tři roky vězněn v nacistických koncentračních táborech.[2] V roce 1950 byl označen za vedoucího skupiny řeholníků, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu Machalka a spol., prvním z procesů vedených komunistickou stranou s cílem zdiskreditovat církevní řády a zdůvodnit následující Akci K.

Opatem kláštera v Nové říši[editovat | editovat zdroj]

Machalka byl uveden do úřadu opata kláštera v Nové Říši 30. prosince 1945. Opatskou benedikci obdržel z rukou olomouckého světícího biskupa Stanislava Zely.[3] Do této funkce nastoupil poté, co jeho předchůdce Pavel Souček zahynul v Osvětimi.[2]

Vykonstruovaný proces Machalka a spol.[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Proces Machalka a spol..

Počátkem roku 1950 byl Machalka zatčen spolu s dalšími devíti čelnými představiteli mužských řeholních řádů. V následujícím monstrprocesu s představiteli řádů, který je vinil z vlastizrádné činnosti ve prospěch Vatikánu, byl Machalkovi coby údajnému vedoucímu celé skupiny navržen trest smrti. Nakonec byl odsouzen ke 25 letům vězení.[4] Propuštěn byl po 10 letech díky amnestii v roce 1960.

Mužem, který při procesu dostal nejnižší – dvouletý – trest, byl Machalkův provizor Stanislav Barták. Podle někdejšího opata Želivského kláštera Bohumila Víta Tajovského komunisté Bartákovi slibovali, že když jim všechno podepíše, pustí ho a stane se opatem místo Machalky. „Když pak přišel do vězení, vědělo se o něm, že vypovídal proti panu opatovi, a nikdo s ním nechtěl mluvit. ‚Tys zradil pana opata!‘ vyčítali jsme mu. On se však hájil, že se prý dozvěděl, že všichni budeme popraveni, a tak se chtěl zachránit, aby o té hrůze mohl vydat svědectví.“[4]

Věznění[editovat | editovat zdroj]

Odsouzené režim nechával přemísťovat mezi různými věznicemi, Machalka se dostal mj. do Valdic. Zde se na cele sešel právě s Tajovským a také Janem Anastázem Opaskem. V té době byl Machalka podle svědectví Opaska „tak nervově nemocen, že měl i obtíže… hlásit bachařům počet vězňů na cele“.[5]

Machalka zde byl zařazen do čety, která stavěla nové budovy. Díky tomu se občas dostal i mimo areál věznice. Poté roku 1955 pracoval, opět ve společnosti Tajovského a také provinciála jezuitů Františka Šilhana, ve výrobní hale, kde se kompletovaly součástky do zbraní pro Zbrojovku v Uherském Hradišti. „Práci pro Zbrojovku ale nakonec stejně zrušili, když asi po roce zjistili, že naše zbraně nebyly funkční, protože jsme úmyslně dělali všechny možné chyby,“ říká o tomto období Tajovský.[4] Později tedy drali peří, pracovali na zahradě, lepili pytlíky nebo látali špinavé a zapáchající pytle na mouku. Pro tyto činnosti byly stanoveny normy – pokud je vězňové neplnili, dostávali méně jídla, nesměli psát dopisy nebo museli na samotku.

Machalka prošel v této době také Leopoldovem, kde sdílel celu např. s Václavem Vaškem. „Celu… obývalo osmdesát, možná i více kněží. Mezi nimi několik biskupů, opatů, provinciálů, monsignorů, kanovníků, profesorů, příslušníků všech možných řádů a kongregací,“ popisuje Vaško.[4]

Po propuštění[editovat | editovat zdroj]

Po amnestii v roce 1960 byl Machalka ještě internován u sester v Radvanově u Mladé Vožice, kde se setkal např. s arcibiskupem Beranem, biskupy Trochtou a Zelou a opět také s provinciálem Šilhanem.

V létě 1968 se dostal na generální kapitulu do rakouského kláštera ve Wiltenu na předměstí Innsbrucku. Spolu s Vítem Tajovským zůstali v zahraničí ještě asi půl roku a jezdili společně po klášterech. „V Rakousku, Německu a dalších zemích jsme pociťovali obrovskou volnost,“ říká Tajovský k cestám uskutečným po mnoha letech věznění a nesvobody.[4]

Opat Machalka se dožil obnovení řeholního života v novoříšském klášteře, žil však již mimo klášter v péči řeholních sester. Zemřel v roce 1996.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://tisk.cirkev.cz/archiv-udalosti/historicky-kalendar/z-historickeho-kalendare-na-leden-2011/
  2. a b VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. Praha : Zvon, 1990. ISBN 80-7113-035-4.  
  3. CHALUPOVÁ, Petra: Katolická církev v českých zemích v letech 1945–1948, dipl. práce, Brno 2008
  4. a b c d e TAJOVSKÝ, Bohumil Vít. Člověk musí hořeti. Praha : Torst, 2001. ISBN 80-7215-126-6.  
  5. OPASEK, Jan Anastáz: Předmluva ke knize TAJOVSKÝ, Bohumil Vít: Člověk musí hořeti, Praha : Torst 2001, ISBN 80-7215-126-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Opat novoříšský
Předchůdce:
Pavel Jan Souček
19451996
Augustin Machalka
Nástupce:
Bernard František Palka
(prior de regimine)