Silvestr Braito

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Silvestr Maria Braito
Narození 14. června 1898
Ruse (Rusčuk), Bulharsko
Úmrtí 25. září 1962
Praha, Československá socialistická republika
Znám jako teolog
Nábož. vyznání katolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ThDr. Silvestr Maria Braito (14. června 1898, Ruse (Rusčuk), Bulharsko25. září 1962, Praha) byl katolický kněz, dominikán, teolog, básník, literární kritik a publicista, překladatel, zakladatel a šéfredaktor filosoficko-teologické revue Na hlubinu. V roce 1950 byl zatčen a v rámci monstrprocesu Machalka a spol. s představiteli řádů odsouzen k 15 letům těžkého žaláře. Věznění, mučení a odpírání potřebné léčby mu těžce poškodilo zdraví, těžce nemocen byl v roce 1960 propuštěn a o dva roky později zemřel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Silvestr Maria Braito se narodil 14. června 1898 v bulharském Ruse (Rusčuku), při křtu 23. června téhož roku dostal jméno Josef. Jeho rané dětství je zahaleno mlhou nejasností, víme jen tolik, že svého otce Francisca Mayera, železničního inženýra, vůbec neznal a jeho maminka Clementina di Braito, vídeňská zpěvačka italského původu, zemřela za tragických okolností v jeho útlém věku. Malého Josefa Braita se ujala rodina Merhautova, se kterou se chlapec roku 1900 dostává do Čech.

Po smrti pana Merhauta roku 1907 odchází Josef, prostřednictvím dominikánského převora P. Odila Pospíšila, do sirotčince sester dominikánek v Praze „U Pražského Jezulátka“. Od nich se po dvou letech dostává do dominikánského juvenátu, kde je mu poskytována zdarma strava a bydlení po dobu gymnaziálních studií, která absolvoval na císařsko královském Akademickém gymnáziu v Praze (19091915).

Josef Braito se 31. 12. (na svátek svatého Silvestra) roku 1915 stává členem dominikánské rodiny vstupem do řádu, ve kterém přijímá (podle patrona daného dne) řeholní jméno Silvestr. Po absolvování dvouletého studia filosofie v Olomouci skládá roku 1919 věčné sliby, načež je pro své nadání vybrán ke studiu na nejslavnějším řádovém učilišti: Angelicu v Římě. Z Říma se roku 1922 Silvestr Braito vrací do Prahy, kde v klášteře svatého Jiljí přistupuje 10. září téhož roku k jáhenskému a o týden později ke kněžskému svěcení. Mezi léty 19221925 je pro svůj výjimečný talent poslán na studia do belgického Le Saulchoiru – duchovního centra francouzských dominikánů, kde se mimo jiné seznamuje s hnutím směřujícím k duchovní obnově katolického života ve francouzsky mluvících zemích.

Od roku 1925 do roku 1945[editovat | editovat zdroj]

Právě belgická studia přivedla Silvestra Braita k myšlence založit v Československu novou revue zaměřenou (v duchu dominikánské spirituality) na propojení intelektu s duchovním životem. Tento nový časopis dostal podle citátu z Lukášova evangelia (Lk 5, 4) název Na hlubinu. Vznik nové revue se setkal s vřelým přijetím, což znamenalo zelenou další vydavatelské činnosti dominikánského řádu: ať už se jednalo o časopisy Výhledy, Vítězové či Filosofickou revue nebo o založení nakladatelství Krystal, stál za těmito aktivitami více či méně Silvestr Braito. Nicméně otcové řádu dominikánů jsou povoláni především ke kazatelské činnosti, proto i otec Silvestr viděl centrum svého misijního a pastoračního úsilí právě zde. Své posluchače si získával neformální bezprostředností, ve které dokázal přijatelně předávat hluboké teologické pravdy a aplikovat je do každodenního života.

Silvestr Braito však navzdory svým bohatým publikačním a kazatelským aktivitám neopomíjí ani studia, a tak se roku 1930 vrací z Angelica v Římě s doktorátem teologie a trvale se usidluje v Olomouci, kde působí až do roku 1950 jako vyučující fundamentální teologie. V této pracovně nejplodnější periodě svého života tak otec Silvestr píše, káže, rediguje, překládá (životopisci hovoří, že kromě češtiny velmi dobře ovládal sedm jazyků: na gymnáziu se naučil latinsky, řecky a německy, v Římě italsky, v Belgii francouzsky a později se sám učil anglicky a rusky), vyučuje, neustále cestuje a zároveň se i odborně rozvíjí. Takto činorodé aktivity samozřejmě nemohl zvládat bez týmu oddaných spolupracovníků, kteří mnohdy byli i jeho přáteli; mezi ty nejbližší patřil především jeho řádový bratr, Reginald Dacík, dále, rovněž dominikán, Metoděj Habáň, z nejzvučnějších jmen můžeme následně zmínit Jaroslava Durycha, Jakuba Demla, Josefa Matochu, budoucího olomouckého arcibiskupa a Jana Čepa.

Uzavření vysokých škol v Protektorátu Čechy a Morava 17. listopadu 1939 se týkalo i olomoucké teologické fakulty, kde otec Braito vyučoval. Činnost kněžského semináře se však brzy podařilo obnovit za podmínky, že v něm nebude vyučovat nebo se na jeho vedení nějak podílet žádný z dřívějších vyučujících. Bylo tedy třeba nalézt nového ředitele semináře, tím se až do letního semestru roku 1945 stává otec Silvestr.

Od roku 1945 do smrti roku 1962[editovat | editovat zdroj]

Intermezzo 1945–1948[editovat | editovat zdroj]

V krátkém intermezzu mezi oběma diktaturami dvacátého století se v katolické církvi v Československu objevuje snaha navázat na úspěšné předválečné úsilí o prohloubení duchovního života; v této souvislosti hrál významnou úlohu i otec Silvestr. Tyto činnosti však byly labutí písní snahy o náboženskou obrodu u nás. Již brzy měla česká a moravská církev ukázat, že je spíše církví mučedníků než církví kazatelů a učenců. Dialog, o který se katolická církev jménem svých biskupů snažila, se tváří v tvář stupňujícímu komunistickému násilí postupně ukazuje jako beznadějný. Roku 1948 slaví otec Braito své padesáté narozeniny, k této příležitosti mu přejí téměř všichni čeští a moravští biskupové. V téže době se také stává provinčním ředitelem třetího řádu svatého Dominika, čítajícího v naší zemi přibližně 3 000 členů v téměř 100 místních sdruženích.

Totalitní teror 1948–1960[editovat | editovat zdroj]

23. března 1948 je olomouckým arcibiskupem jmenován Josef Matocha, ten si vybírá jako svého zpovědníka právě otce Silvestra. Nicméně postupné utužování totalitního režimu přivede nejprve do internace otce arcibiskupa, ke kterému je pod záminkou zpovědi 16. března 1950 přiveden otec Silvestr, který je však na místě zatčen.

„Otec Braito odešel [z kláštera] a dlouho se nevracel. Dacík a všichni olomoučtí otcové dominikáni byli zneklidněni. Braito se již do večera nevrátil. Nevrátil se ani druhý den. Dacík potom již déle nečekal a odjel do Prahy. Po Braitově zatčení byla provedena policejní prohlídka jeho cely. Když příslušníci bezpečnosti míjeli Dacíkovu celu a četli si jeho vizitku na dveřích, prohodil jeden z nich: „Ten je už také zralý.“[1]

Z Olomouce je otec Braito odvezen do věznice v Praze-Ruzyni, kde absolvuje první (šestnáctihodinový) výslech. Z Ruzyně pak míří na Pankrác, kde čeká čtrnáct dní na soudní přelíčení. Proces Machalka a spol. s představiteli řádů byl prvním monstrprocesem v českých moderních dějinách, stal se prvním krokem snahy o diskreditaci církevních řádů, jejímž cílem byla likvidace řeholního života na území Československa a v konečném důsledku katolické církve vůbec.

31. března 1950 zasedlo na lavici obžalovaných (de facto však již odsouzených) deset mužů, devět z nich patřilo k předním představitelům mužského řeholního života v českých zemích: Augustin Machalka – opat premonstrátského kláštera v Nové Říši, Bohumil Vít Tajovský – opat premonstrátského kláštera v Želivě, František Šilhan – provinciál české provincie jezuitů, Adolf Kajpr – jezuita, František Mikulášek – jezuita, Jan Evangelista Urban – františkán, Josef Silvestr Braito – dominikán, Ivan Mastiliak – redemptorista, Jan Blesík – redemptorista; desátý, premonstrát Stanislav Barták, byl do procesu zařazen pro svou ochotu vypovídat podle předem stanoveného scénáře.[2]

Již 4. dubna byli všichni obvinění shledáni vinnými, a to kromě Bartáka z velezrady a kromě Mikuláška z vyzvědačství, pro otce Braita původně rozsudek znamenal patnáct let vězení, která strávil v několika ústavech: Mírov, Valdice, Leopoldov, odkud je povolán do Prahy, kde odmítá nabídku učit na problematické bohoslovecké fakultě v Litoměřicích:

„Dali mu den na rozmyšlenou. „Bylo to strašný,“ líčil Braito své pocity. „Na jediném slově záleželo, zda půjdu zítra domů, nebo strávím další roky v kriminále. Prosil jsem Ducha svatého o moudrost a sílu. Když přišli: ‚Tak jak? Ano nebo ne?‘ Řekl jsem: ‚Ne.‘ Odešli a já padl na kolena a zpíval: Te Deum laudamus!“[3]

Pak následuje opět vězení ve Valdicích, Pankrác, zase Valdice, Mírov, odkud je na měsíc hospitalizován ve vězeňské nemocnici v Brně, kde je pro vysoký krevní tlak a srdeční nemoc, která nakonec přivodí i jeho smrt, uznán práce neschopným, potom je opět převezen na Mírov, posledním místem, kde strávil svá vězeňská léta je Leopoldov.

Vězněm na svobodě 1960–1962[editovat | editovat zdroj]

Po amnestii 10. května 1960 se otec Braito vrací o den později z leopoldovského vězení do Prahy; s podlomeným zdravím, zcela nezajištěn, bez vlastního bytu, s pouhými 190 Kčs měsíčního důchodu. Díky starostlivé péči přátel se však otec Braito postupně vrací do „normálního“ života. Stejně jako v dobách před zatčením, ani teď neumí odpočívat a šetřit se. Intenzivně pracoval na přípravě druhého vydání svého díla o církvi, což bylo téma, které intenzivně reflektoval během desetiletého pobytu ve vězení. Krátce před smrtí dokončil životopis svatého Dominika. 24. září 1962 otec Braito slaví své čtyřicáté výročí kněžské primice, nikdo z přítomných netušil, že to bude jeho polední mše svatá. Silvestr Braito zemřel 25. září 1962 v Praze. Přátelé, u nichž bydlel, ho nalezli mrtvého, jak klečí u postele. Příčinou úmrtí bylo selhání srdce.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Základy (1931, 3. vydání 1947)
  • Ježíš Kristus: Postní konference ve velechrámu sv. Víta v Praze 1931 (1931)
  • Život (1932)
  • Církev: Myšlenky a doklady (1933)
  • Za příkladem svého velekněze (1934)
  • Kristus je náš život (1935)
  • Kristus spása světa (s R. Dacíkem) (1935)
  • Sv. Filip Neri. Apoštol mládeže a reformátor Říma, Olomouc, Krystal 1937.
  • Příručka pro studentské exercicie (1941)
  • Modlitba svatého růžence a růžencové bratrstvo (1942)
  • Nevezmeš jména Božího nadarmo (1942)
  • Církev. Studie apologeticko-dogmatická (1946)
  • Podstata křesťanství. Živé synovství Boží (1947)
  • Svaté obrázky z Itálie (1948)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Z. KAŠIČKA, Otec Braito: životopis olomouckého dominikána 1898-1962, s.31.
  2. V. VAŠKO, Neumlčená II, s. 134n.
  3. V. VAŠKO, Ne vším jsem byl rád: Vlastní životopis, s. 221.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]