Ivan Štampach
| doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach | |
|---|---|
Ivan Odilo Štampach v roce 2011 | |
| Narození | 18. února 1946 Praha |
| Úmrtí | 10. ledna 2026 (ve věku 79 let) Praha |
| Povolání | kněz, vysokoškolský pedagog, religionista a teolog |
| Alma mater | Univerzita Komenského Bratislava, Pedagogická fakulta v Trnavě |
| Témata | katolická církev, starokatolická církev, řád řeholních kanovníků, teologie a religionistika |
| Politická příslušnost | Sociální demokracie |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ivan Odilo Štampach (též Ivan O. Štampach; 18. února 1946 Praha[1] – 10. ledna 2026 tamtéž[2]) byl český religionista, teolog a vysokoškolský pedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý člen Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[3] Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky,[4] poté [kdy?] zde působil jako externí vyučující, od roku 1997 působil také na IES v Praze.[5]
Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a později vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal řeholní jméno Odilo. Od července 1999 působil jako duchovní v pražské farnosti Starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002,[6] poté už jako duchovní nepůsobil v žádné církvi, i když se nadále hlásil ke křesťanství.
Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči.[7]
Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku. V mládí projevoval zájem o pravoslavnou tradici a anonymně přispěl i do některých misijních publikací.[8] V Trenčíně 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.
V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 – 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (uchován v Libri Prohibiti Jiřího Gruntoráda). Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská).
V letech 1978 až 1983 Štampach tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem.[9] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).
V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[10] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[11] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.
28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[12] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[13] Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[14][15]
V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.[16] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[17] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímal i jako religionista.
Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: byl předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[18] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.[19][20]
Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.
Po přemístění Literárních novin jejich šéfredaktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.
Zemřel 10. ledna 2026 v Praze.[2]
Odborné a názorové zaměření
[editovat | editovat zdroj]Religionistika
[editovat | editovat zdroj]Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektoval především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dával přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnoval i metodologii religionistiky jako oboru. Sledoval mimo jiné témata:
- vztah spirituality a institucionalizovaného náboženství
- dialog mezi náboženstvím a profánní kulturou (filosofií, uměním, politikou, vědami)
- vztah religionostiky, filosofie a teologie
- nová religiozita
- mezináboženské vztahy (hlubinný ekumenismus, sdílená náboženská identita, interspiritualita, intrareligiózní dialog)
- náboženské autority včetně náboženského sektářství
- vnitrokřesťanský ekumenismus
- alternativní křesťanství
- metodologie religionistiky, například definice náboženství, třídění náboženských fenoménů
Filosofie
[editovat | editovat zdroj]Klonil se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápal myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty četl ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňoval a studoval tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sledoval s kritickým zájmem též zejména tyto stoupence perennialismu: Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnoval i politickým tématům. Hlásil se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti nebyl v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásil se k žité široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sledoval linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakob Böhme a Louis Claude de St.Martin)[chybí zdroj] a byl spřízněn rovněž s antroposofií.[zdroj?][21]
Věnoval osobní zájem buddhismu.
Bibliografie
[editovat | editovat zdroj]- 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
- 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
- 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
- 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
- 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
- 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
- 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
- 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
- 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
- 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
- 2008 – Přehled religionistiky
- 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 14. 9. 2021]
- 1 2 vlu. Zemřel religionista Ivan Štampach. Spojoval křesťanství s otevřeností a dialogem. Christnet [online]. 2026-01-10 [cit. 2026-01-10]. Dostupné online.
- ↑ Stanovisko Křesťansko-sociální platformy ČSSD k výrokům Mirka Topolánka. www.cssd.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-31.
- ↑ Archivovaná kopie. religionistika.upce.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-26.
- ↑ Archivovaná kopie. www.iespraha.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-26.
- ↑ Archivovaná kopie. www.ascendant.webgarden.name [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-27.
- ↑ Ivan O. Štampach / rozhovor, Téma, ročník 2, číslo 2, 2004, Boris Cvek [nedostupný zdroj]
- ↑ SUŠER, Jan; SCHLICHTSOVÁ, Jitka. Na novou stezku ducha! Za Ivanem O. Štampachem (18. 2. 1946 – 10. 1. 2026). Náboženský infoservis [online]. 2026-01-12 [cit. 2026-01-12]. Dostupné online.
- ↑ VAŇÁČ, Martin. Kardinál Joachim Meisner odchází. Getsemany. Prosinec 2013, roč. 2013, čís. 12. Dostupné online.
- ↑ Milan Tesař: Časopis AD a polarizace v církvi (ChristNet.cz, 19. 9. 2001)
- ↑ Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 1/2000
- ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem; ChristNet 26. 3. 2004
- ↑ Akta Arcibiskupství pražského; Oznámení provinciála České dominikánské provincie ohledně situace P. Štampacha č. j. 3675/99
- ↑ Tomáš Skácel: „Jsem stále katolík“, rozhovor s I. O. Štampachem (Christnet.eu, 3. 3. 2000)
- ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem, christnet.cz, 26. 3. 2004
- ↑ Jan Jandourek: Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze Archivováno 17. 12. 2007 na Wayback Machine. (rozhovor se Štampachem, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004; kopie na natia.cz)
- ↑ BADAL, Milan Norbert. Církev a svobodní zednáři. Christnet.eu [online]. 2003-12-17 [cit. 2026-01-12]. Dostupné online.
- ↑ Křesťansko-sociální platforma ČSSD, Iniciativa pro sociální a náboženský dialog: Zakládající členové. www.sonapa.cz [online]. [cit. 2012-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-15.
- ↑ Společnost se škrtnout nedá. www.halonoviny.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-23.
- ↑ ProAlt – iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ
- ↑ CVEK, Boris. Docent Štampach inspirující O beletrii, a úpadku křesťanství. citarny.com [online]. 2025-08-27 [cit. 2026-01-11]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 152.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 704.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 301.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Odilo Štampach na Wikimedia Commons
Osoba Ivan Štampach ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Štampach
- Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
- Ivan Odilo Štampach – osobní stránka (blog)
- doc. Ivan Štampach (Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Katedra religionistiky a filosofie)
- články Ivana Štampacha Archivováno 14. 6. 2006 na Wayback Machine. (Literární noviny)
- články Ivana Štampacha (Britské listy)
- články Ivana Štampacha (Deník Referendum)
- Jan Grzegorczyk: Kościół w czasach barwnej szarości (rozhovor s prof. Tomaszem Węcławskim, polsky) na Mateusz.pl, placená verze
- Ilona Manolevská: Nepropadám beznaději: Rozhovor s religionistou I. O. Štampachem (Regenerace, 3/2003)
- Český rozhlas radiožurnál, Eva Hůlková: Doteky víry: Religionista Ivan Štampach rozhovor, audio, 31. 5. 2008
- Ivan Odilo Štampach na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
- Ivan Štampach v rozhlasovém pořadu Pro a proti o papeži Františkovi
- Příspěvky v pořadu Ranní Slovo Českého rozhlasu
- Čeští religionisté
- Docenti
- Čeští dominikáni
- Čeští římskokatoličtí duchovní
- Čeští starokatoličtí duchovní
- Pedagogové na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy
- Pedagogové na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy
- Pedagogové na Univerzitě Pardubice
- Absolventi Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
- Političtí vězni komunistického režimu v Československu
- Čeští svobodní zednáři
- Lidé exkomunikovaní římskokatolickou církví
- Členové SOCDEM
- Strana zelených
- Narození v roce 1946
- Narození 18. února
- Narození v Praze
- Úmrtí v roce 2026
- Úmrtí 10. ledna
- Úmrtí v Praze 4