Přeskočit na obsah

Ivan Štampach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach
Ivan Odilo Štampach v roce 2011
Ivan Odilo Štampach v roce 2011
Narození18. února 1946
Praha
Úmrtí10. ledna 2026 (ve věku 79 let)
Praha
Povoláníkněz, vysokoškolský pedagog, religionista a teolog
Alma materUniverzita Komenského Bratislava, Pedagogická fakulta v Trnavě
Tématakatolická církev, starokatolická církev, řád řeholních kanovníků, teologie a religionistika
Politická příslušnostSociální demokracie
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Odilo Štampach (též Ivan O. Štampach; 18. února 1946 Praha[1] – 10. ledna 2026 tamtéž[2]) byl český religionista, teolog a vysokoškolský pedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý člen Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[3] Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky,[4] poté [kdy?] zde působil jako externí vyučující, od roku 1997 působil také na IES v Praze.[5]

Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a později vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal řeholní jméno Odilo. Od července 1999 působil jako duchovní v pražské farnosti Starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002,[6] poté už jako duchovní nepůsobil v žádné církvi, i když se nadále hlásil ke křesťanství.

Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči.[7]

Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku. V mládí projevoval zájem o pravoslavnou tradici a anonymně přispěl i do některých misijních publikací.[8] V Trenčíně 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.

V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 – 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (uchován v Libri Prohibiti Jiřího Gruntoráda). Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská).

V letech 1978 až 1983 Štampach tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem.[9] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.

Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).

V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[10] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[11] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.

28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[12] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[13] Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[14][15]

V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.[16] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[17] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímal i jako religionista.

Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: byl předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[18] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.[19][20]

Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.

Po přemístění Literárních novin jejich šéfredaktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.

Zemřel 10. ledna 2026 v Praze.[2]

Odborné a názorové zaměření

[editovat | editovat zdroj]

Religionistika

[editovat | editovat zdroj]

Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektoval především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dával přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnoval i metodologii religionistiky jako oboru. Sledoval mimo jiné témata:

Filosofie

[editovat | editovat zdroj]

Klonil se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápal myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty četl ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňoval a studoval tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sledoval s kritickým zájmem též zejména tyto stoupence perennialismu: Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnoval i politickým tématům. Hlásil se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti nebyl v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásil se k žité široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sledoval linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakob Böhme a Louis Claude de St.Martin)[chybí zdroj] a byl spřízněn rovněž s antroposofií.[zdroj?][21]

Věnoval osobní zájem buddhismu.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
  • 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
  • 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
  • 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
  • 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
  • 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
  • 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
  • 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
  • 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
  • 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
  • 2008 – Přehled religionistiky
  • 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 14. 9. 2021]
  2. 1 2 vlu. Zemřel religionista Ivan Štampach. Spojoval křesťanství s otevřeností a dialogem. Christnet [online]. 2026-01-10 [cit. 2026-01-10]. Dostupné online.
  3. ↑ Stanovisko Křesťansko-sociální platformy ČSSD k výrokům Mirka Topolánka. www.cssd.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-31.
  4. ↑ Archivovaná kopie. religionistika.upce.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-26.
  5. ↑ Archivovaná kopie. www.iespraha.cz [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-26.
  6. ↑ Archivovaná kopie. www.ascendant.webgarden.name [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-27.
  7. ↑ Ivan O. Štampach / rozhovor, Téma, ročník 2, číslo 2, 2004, Boris Cvek [nedostupný zdroj]
  8. ↑ SUŠER, Jan; SCHLICHTSOVÁ, Jitka. Na novou stezku ducha! Za Ivanem O. Štampachem (18. 2. 1946 – 10. 1. 2026). Náboženský infoservis [online]. 2026-01-12 [cit. 2026-01-12]. Dostupné online.
  9. ↑ VAŇÁČ, Martin. Kardinál Joachim Meisner odchází. Getsemany. Prosinec 2013, roč. 2013, čís. 12. Dostupné online.
  10. ↑ Milan Tesař: Časopis AD a polarizace v církvi (ChristNet.cz, 19. 9. 2001)
  11. ↑ Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 1/2000
  12. ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem; ChristNet 26. 3. 2004
  13. ↑ Akta Arcibiskupství pražského; Oznámení provinciála České dominikánské provincie ohledně situace P. Štampacha č. j. 3675/99
  14. ↑ Tomáš Skácel: „Jsem stále katolík“, rozhovor s I. O. Štampachem (Christnet.eu, 3. 3. 2000)
  15. ↑ Dušan Hejbal: Štampach byl i starokatolíkem, christnet.cz, 26. 3. 2004
  16. ↑ Jan Jandourek: Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze Archivováno 17. 12. 2007 na Wayback Machine. (rozhovor se Štampachem, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004; kopie na natia.cz)
  17. ↑ BADAL, Milan Norbert. Církev a svobodní zednáři. Christnet.eu [online]. 2003-12-17 [cit. 2026-01-12]. Dostupné online.
  18. ↑ Křesťansko-sociální platforma ČSSD, Iniciativa pro sociální a náboženský dialog: Zakládající členové. www.sonapa.cz [online]. [cit. 2012-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-15.
  19. ↑ Společnost se škrtnout nedá. www.halonoviny.cz [online]. [cit. 2011-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-23.
  20. ↑ ProAlt – iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ
  21. ↑ CVEK, Boris. Docent Štampach inspirující O beletrii, a úpadku křesťanství. citarny.com [online]. 2025-08-27 [cit. 2026-01-11]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Štampach&oldid=25650194“