Bazilika svatého Petra a Pavla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bazilika svatého Petra a Pavla
Pevnost Vyšehrad.jpg

Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě

Místo
stát Česko
zeměpisné souřadnice 50°3′51,88″ s. š., 14°25′5,35″ v. d.
Základní informace
náboženství křesťanství
církev Římskokatolická
provincie česká
diecéze pražská
vikariát III. pražský vikariát
farnost Římskokatolická farnost u kostela svatého Petra a Pavla Praha-Vyšehrad
status basilica minor
Architektonický popis
stavební sloh gotika, novogotika
výstavba 14. až 19. století
Specifikace
Odkazy
oficiální web www.kkvys.cz/bazilika-sv-petra-a-pavla
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bazilika svatého Petra a PavlaPraze na Vyšehradě je významná církevní a kulturní památka; při kostele byla už v době jeho vzniku založena kolegiátní kapitula.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zdejší chrám založil český král Vratislav II. v letech 1070–1080, stalo se tak v souvislosti se založením vyšehradské kapituly. V té době se jednalo o trojlodní baziliku vystavěnou v románském slohu. Poprvé přestavěna a rozšířena byla v roce 1129 v době vlády knížete Soběslava I. V roce 1249 byla budova těžce poškozena požárem, posléze pak byla goticky obnovena. V roce 1369 došlo v době panování císaře Karla IV. k výstavbě nového chrámu.

V letech 1576 až 1576 byl chrám opět přestavěn, tentokrát v renesančním slohu, v letech 1707–1729 zde proběhla další přestavba barokní. Poslední přestavba do současné podoby pak v novogotickém stylu proběhla v letech 1885–1903, kdy chrám dostal kromě své málo obvyklé vnitřní secesní výzdoby také své dvě charakteristické, 58 metrů vysoké věže, které dnes tvoří jednu z výrazných dominant hlavního města Prahy. V letech 1981–1987 byl chrám generálně zrekonstruován a opraven a proběhl zde i archeologický průzkum. V roce 2003 byl chrám povýšen papežem Janem Pavlem II. na baziliku minor.

Hřbitov[editovat | editovat zdroj]

Od středověku existovaly na území Vyšehradu čtyři zjištěné hřbitovy - u rotundy svatého Martina, u baziliky svatého Vavřince, u kostela Stětí svatého Jana Křtitele a u baziliky svatého Petra a Pavla, který sloužil nejdéle. Za josefínských reforem nebyl zrušen, protože byl dostatečně vzdálen od města (přes 500 kroků) a dostal tak roku 1785 výnosem úřadu zvláštní povolení.

Hřbitov byl rozdělen na několik částí. Kněží, jeptišky a vyšších duchovní hodnostáři byli pohřbíváni v západní části v devíti samostatných sekcích. Později zde nalezly poslední odpočinek sestry školské a nemocniční. Tato část u vchodu na západní straně, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky), se dochovala a má samostatné oddělení. Východní část měli vyhrazenu jezuité. Nejstarší místo hřbitova je ohrazeno barokní mříží a jsou zde pohřbeni ošetřovatelé malomocných a nakažených morem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Svazek II. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. 539, xiii s., [1] s. obr. příl. Podíl údů na rok 1884 / Dědictví sv. Jana Nepomuckého; Čís. 71. S. 243 – 284. Dostupné online.
  • KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]