Josef Mocker

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Mocker

Josef Mocker
Narození 22. listopadu 1835
Cítoliby
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 16. ledna 1899 (ve věku 63 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Vyšehradský hřbitov
Vzdělání pražská Vysoká škola technická,
Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání architekt
Ocenění Pro Ecclesia et Pontifice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Mocker (22. listopadu 1835, Cítoliby[1]16. ledna 1899[2][3], Praha) byl český architekt a restaurátor pocházející z německy mluvící rodiny[p 1].

Byl členem České akademie věd a umění, projektoval novostavby a podílel se na mnoha dostavbách a obnovách významných chrámů a hradů. Patřil k nejvýznamnějším představitelům neogotiky, ale zároveň představoval jednoho z nejkontroverznějších architektů, neboť byl příznivcem puristického přístupu v restaurování památek. K jeho přednostem patřilo zpracování kvalitní dokumentace ke každé restaurované stavbě. Jeho restaurátorské práce ovšem již jeho současníci často kritizovali pro odklon od původního charakteru staveb. Ze svých zkušeností Josef Mocker sepsal několik publikací o problematice restaurování památek. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[4]od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině Josefa Mockera (1804–1868[5]), sedláka v Cítolibech a jeho ženy Kateřiny (1808–1873[6]), rozené Cywka.[1] Již od mládí projevoval umělecké nadání. Aby si zdokonalil němčinu, pobýval po skončení obecné školy, od svých čtrnácti let, u svého strýce v Lovosicích. Kde se seznámil s malířem Vojtěchem Berkem, který rozpoznal chlapcovy schopnosti a navedl ho na studijní dráhu. V roce 1850 začal studovat reálné gymnázium v Litoměřicích, po jeho absolvování pokračoval na pražské Vysoké škole technické v oboru stavitelství a studium zakončil na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Byl žákem slavných architektů jako Eduarda van der Nülla, Augusta Sicardsburga, nebo Friedricha von Schmidta a pro své výborné studijní výsledky byl vyznamenán Hagenmüllerovou cenou.

První projekt, na němž se podílel, byla rekonstrukce vídeňského dómu sv. Štěpána (1864–1869), ještě pod vedením profesora Schmidta. Ten měl na svého studenta velký vliv, nadchl jej pro sakrální stavitelství a zároveň mu umožnil rychle nabýt cenné zkušenosti a dobré renomé, když ho jmenoval stavbyvedoucím při dostavbě katedrální věže. Mladý architekt jeho důvěru nezklamal a oba později spolupracovali na mnoha dalších dílech, mimo jiné opravě při Karlštejna. Během roku 1865 absolvoval studijní cestu po Rakouském mocnářství, při níž pro řadu stavebních památek vytvořil technickou kresbou základy dokumentace, které byly později souborně vydány pod hlavičkou Wiener Bauhütte[7]. Již z této doby pochází čtyři pohledové kresby, které patří k nejstarší části podkladů pro opravu Karlštejna.

V roce 1869 se vrátil do Čech a byl zaměstnán ve stavební kanceláři hraběte Františka Antonína Thuna v Děčíně. Současně působil jako učitel stavitelství a kreslení na hospodářské škole v Libverdě. Vedl stavbu novogotické kostela sv. Jana Nepomuckého a Thunovské hrobky v Chrástu a vily Waldstein (první jeho samostatné dílo) v Horním Žlebu, navrhl plány pro novou budovu gymnázia v Litoměřicích a zabýval se též plány na rekonstrukci kostelů sv. Bartoloměje v Kolíně a sv. Mikuláše v Lounech.

V roce 1872 hrabě Thun přivedl Josefa Mockera do Prahy, kde se od 17. května 1873 stává stavitelem svatovítské huti a namísto zemřelého Josefa Krannera pracuje na dostavbě svatovítské katedrály. Oproti plánu svého předchůdce provedl regotizaci celé stavby a přidal chrámu dvojici věží, čímž mu vtiskl požadovanou monumentalitu a zbavil ho dojmu nehotovosti a roztříštěnosti. Mockerova dostavba spojila práci předchozích stavitelů a vnesla do celku katedrály tolik potřebnou jednotu, čímž se konečně podařilo proměnit polostředověké torzo do dnešní podoby. Ani on se však dokončení katedrály nedožil, po jeho smrti se prací ujal Kamil Hilbert.

Přestože dostavba katedrály je považována za hlavní dílo Josefa Mockera, významně se zasloužil o rekonstrukce a dostavby i řady dalších historických památek na celém území Čech. Vzhledem k jejich vysokému počtu, představují Mockerovy novostavby jen malou část jeho díla. Josef Mocker byl stavitel mimořádně pracovitý, svědomitý a mnohostranně zaměřený. Kromě své specializace (středověká gotická a novogotická architektura), se zabýval i projekty běžných obytných a hospodářských budov, ale to především na začátku své profesní dráhy. Podobně jako jiní sakrální architekti 19. století se staral i o návrhy uměleckého inventáře (oltáře, lavice, bohoslužebné náčiní, vitráže, liturgické textilie apod.), které měly dotvářet celkový dojem historizujícího interiéru. Jeho opravám vždy předcházel zevrubný průzkum a pečlivé zpracování dokumentace, kdy ke každé stavbě vypracovával kolem stovky plánů. Ve své době byl považován za kvalitního a pečlivého restaurátora, což dokládá i řada vyznamenání, která během života obdržel. Z nejvýznamnějších jmenujme dvě ocenění Akademie výtvarných umění ve Vídni, titul C.k. vrchní stavitelský rada (1897), císařský Řád železné koruny nebo papežský Řád sv. Řehoře Velikého (1888), oba spojené s povýšením do rytířského stavu[3].

Josef Mocker zemřel 16. ledna 1899 po dlouhé nemoci na chronické selhání ledvin, pohřben byl 19. ledna na Vyšehradském hřbitově. Ve svatovítské katedrále je nad jeho bustou do kamene vytesán následující text:

Josef Mocker, narozený 22. listopadu 1833 Citolibech u Loun, činný od r. 1864 do 1869 ve stavební huti vídeňské, ujal se roku 1872 díla na dómě pražském. Položiv 1. října roku 1873 základní kámen k novostavbě, dovršil 15. října roku 1892 dle vlastního návrhu západní věže. Zvednuv pak ještě roku 1898 střechu nad střední lodi, jejíž zdi přivedl k rovnosti, skonal 15. ledna roku 1899
— Kamenná deska nad bustou J. Mockera ve Svatovítském chrámu

Rodina a osobní život[editovat | editovat zdroj]

Mockerové byli původem selská, německy mluvící rodina z Nechranic[1]. Architekt Josef Mocker, který pocházel už z druhé generace vyrůstají v prostředí převážně česky mluvících Cítolib, se cítil být především Rakušanem. V poměrně vypjaté atmosféře nacionálních rozepří konce 19. století to znamenalo, že si vysloužil kritiku jak z řad českých Němců, tak Čechů. Mnozí Němci jeho chování označovali za pročeské, mnozí Češi ho zase odsuzovali pro jeho přílišnou příchylnost k církevním a aristokratickým kruhům. Z důvodů národnostních třenic mu ústecká, německá městská rada dokonce neumožnila dostavět kostel Nanebevzetí Panny Marie, na němž 15 let pracoval.[8]

Josefa Mocker měl sestru Karolínu a dva bratry. Mladší bratr, Adolf Mocker (30.8 1841 – 11.6 1915) zastával pozici stavebního inženýra schwarzenberské kanceláře v Třeboni.[9] Starší bratr František Mocker (10.8 1830 – 18.3 1873) sloužil jako nadporučík 36. pěšího pluku.[10]

Mockerova manželka Františka (4.10 1863 – 14.2 1941) pocházela ze starého rodu Teisingerů, který přišel do Prahy ze Štýrska v roce 1736. Teisingerové vlastnili v Karlíně stavební parcely tzv. zahrady. Ve svém domě, na místě dnešního Masarykova nádraží v Dlážděné ulici, provozovali Teisingerové od roku 1819 divadlo. [11] Manželé Mockerovi se vzali 23.2 1884, bydleli v budově Starého proboštství na Pražském hradě a měli spolu dvě dcery Josefinu (1885), Annu (1891) a syna JUDr. Františka Mockera (1889).[12][9]

O osobním životě Josefa Mockera existuje jen málo informací. Při stém výročí architektova narození vyšla série ostře kritických článků profesora Zdeňka Wirtha, vdova Františka pod jejich vlivem údajně zničila část osobní korespondence. Z pozůstalosti představující původní studie a plány, cestovní skicáky, akvarely z cest po Itálii a celou obsáhlou knihovnu se dochovaly jen zlomky.[9]

Restaurace a dostavby[editovat | editovat zdroj]

Praha[editovat | editovat zdroj]

Kamil Hilbert a Josef Mocker na průčelí Katedrály svatého Víta

mimo Prahu[editovat | editovat zdroj]

Novostavby[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení díla[editovat | editovat zdroj]

Josef Mocker zachránil několik desítek historických objektů, které byly v havarijním stavu. Ostrou kritiku své restaurátorské práce, která naplno vyvstala až po jeho smrti (zato však přetrvávala mnoho desetiletí), si vysloužil svým puristickým přístupem. Purismus se běžně uplatňoval v historizující architektuře a při obnově historických památek v 19. století. Vyznačoval se přísným lpěním na tzv. „čistém slohu“, které se projevoval odstraňováním veškerých pozdějších úprav. Opravy tak sice zachraňovaly památky před rozpadem, ale ve snaze vrátit středověké architektuře její původní slohově čistou podobu ji zbavovaly renesančních a barokních doplňků, a tak nenávratně poškozovaly kontinuální historickou autenticitu.

Podle Dr. Bořivoje Nechvátala mnohé Mockerovy plány a skicáře naznačují, že architekt se snažil zachovat značné množství stavebních článků z doby gotiky, jako např. u Prašné brány, které pozdější studium nesprávně považovalo za novodobé.[zdroj?]

Ocenění díla[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Sám se nepovažoval za Němce ani Čecha, ale za Rakušana. Při svých pracech nevycházel z nacionalistických, ale odborných principů. Viz níže Rodina a osobní život.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Matriční záznam o narození a křtu
  2. Kronika, in Zlatá Praha, roč. XVI (1899), čísl. 11, str. 130, 132, vyd. 20. 1. 1899
  3. a b Matriční záznam o úmrtí (s povoláním a tituly)
  4. WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha : Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné online. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249-265. (česky)  
  5. Matriční záznam o úmrtí a věku
  6. Matriční záznam o úmrtí a věku
  7. Archiv pražského hradu, Skicáře dómských architektů
  8. Historici už vědí, proč architekt Mocker opustil stavbu kostela v Ústí. iDNES.cz [online]. 2017-05-21 [cit. 2017-06-02]. Dostupné online.  
  9. a b c Osobní pozůstalost Dr. Adolfina Knechtlová
  10. Matriční záznam o úmrtí
  11. Amatérské divadlo: Teisinger Václav
  12. Policejní přihlášky, Praha, Mocker Josef 1835
  13. Zprávy památkové péče 2/2001, s. 28
  14. http://www.usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/12-prestavba-kostela-nanebevzeti-panny-marie
  15. http://www.zvole.info/kultura/historie.shtml

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. HAINCOVÁ, Jitka. JOSEF MOCKER [online]. [cit. 2017-08-13]. Dostupné online.