Kostel svaté Ludmily (Vinohrady)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svaté Ludmily
Kostel svaté Ludmily
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Kostel svaté Ludmily
Kostel svaté Ludmily
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie Česká církevní provincie
Diecéze Arcidiecéze pražská
Vikariát Třetí pražský vikariát
Farnost Římskokatolická farnost u kostela svaté Ludmily Praha-Vinohrady
Status Kostel
Architektonický popis
Architekt Josef Mocker
Stavební sloh Novogotika
Typ stavby kaple
Výstavba 18881892
Specifikace
Stavební materiál kámen, zdivo
Odkazy
Kód památky 40211/1-1308 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svaté Ludmily je katolický kostel na náměstí Míru v pražských Vinohradech v městské části Praha 2, typická neogotická památka postavená koncem 19. století. Postaven byl na počest svaté kněžny Ludmily.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Interiér kostela
Kostel sv. Ludmily během festivalu Signal

Po zboření přísl. části pražských novoměstských hradeb ve 3. a 4. čtvrtině 19. st. , podle územního plánu rychle rostla moderní pražská čtvrť Vinohrady z činžovních domů. Původně náležela k farnosti sv. Mikuláše ve Vršovicích a kromě dvou kaplí neměla vlastní chrám. Byly to kaple Sv. Rodiny nad Nuselskými schody[1] a kaple sv. Václava sester boromejek při opatrovně sirotků z roku 1876. Když roku 1881 počet vinohradských obyvatel přesáhl 15 000 [2], začalo se uvažovat o výstavbě vlastního kostela a vytvoření nové farnosti.

Projekt inicioval vinohradský purkmistr Václav Vlček a oficiálně byla nová farnost registrována k 1. listopadu 1884. O jeho uskutečnění se staral ženský Spolek sv. Ludmily (původně sv. Elišky), který založila purkmistrova manželka Eliška.

Kostel byl postaven v letech 18881892 podle plánů architekta Josefa Mockera, kterého na stavbě zastupoval František Mikš (1852–1924).[3] Na jeho výzdobě se podíleli slavní umělci té doby. K farnosti sv. Ludmily byla brzy přifařena také mariánská kaple v budově Zemské porodnice na Karlově, zrušená komunisty v polovině 50.let 20. století a obnovená po roce 1990.

Od roku 1974 byl kostel nejdříve kvůli výstavbě metra a později kvůli rekonstrukci na dlouhou dobu uzavřen. Poté byla otevřena provizorně část jedné lodi, aby mohly probíhat bohoslužby aspoň v improvizovaném prostředí. Slavnostní bohoslužbou, slouženou kardinálem Miloslavem Vlkem, v roce 1992 byla stavba znovu otevřena celá.

Od roku 2013 je na kostel každoročně v rámci festivalu Signal promítán videomapping. Koná se několik dní v říjnu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail rozety na portále kostela

Kostel sv. Ludmily je cihlová trojlodní bazilika s příčnou lodí ve tvaru kříže. Dvě štíhlé hranolové šedesátimetrové věže v západním průčelí tvoří dominantu nejen náměstí Míru, ale celé Jugoslávské ulice. V každé věži jsou 2 zvony. Na bohaté malířské a sochařské výzdobě se podílely dvě desítky slavných výtvarníků té doby.

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Tympanon nad středním vstupním portálem vyzdobil reliéfem Krista mezi sv. Ludmilou a sv. Václavem sochař Josef Václav Myslbek. Elektrické svítilny na schodiště dodal František Křižík.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Sochy apoštolů ve štítech lodí vytvořili sochaři Antonín Procházka, František Hergesel, Ludvík Šimek a Bernard Otto Seeling. Procházka se Štěpánem Zálešákem později navrhli a provedli také secesní boční oltáře, dřevořezby dodal Jan Kastner. Nástěnné dekorativní malby provedl Jan Jobst. Barevnost interiéru je způsobena především světlem, které proniká barevnými vitrážemi. Ty byly vytvořeny podle orig. kartonů malířů Františeka Sequense, Adolfa Liebschera, Františka Urbana a Františka Ženíška. Architekt Josef Zika navrhl kazatelnu, její sochařskou výzdobu provedl Antonín Procházka[4].

Varhany[editovat | editovat zdroj]

Varhany byly dokončeny pět let po dostavbě kostela sv. Ludmily v roce 1898. Tvůrcem varhan byl Emanuel Štěpán Petr (1853-1930). Varhany v kostele sv. Ludmily mají opusové číslo 117. Stojí na hlavním kůru v bohatě vyřezávané dubové skříni v novogotickém stylu a absolutně korespondují s ostatním interiérem. Není vyloučeno, že na návrhu skříně se podílel architekt kostela Josef Mocker. V prospektu (v pohledové části) stojí původní cínové píšťaly, které unikly válečné rekvizici drahých kovů v roce 1917. Traktura je mechanická s Barkerovou pákou.

I. Manuál C–f3

1. Principal 16'
2. Principal 8'
3. Fléta harm. 8'
4. Kryt 8'
5. Roh lesní 8'
6. Viola alta 8'
7. Kvinta 51/3'
8. Oktáva 4'
9. Fléta harm. 4'
10. Roh lesní 4'
11. Kornet 4x 4'
12. Mixtura 4-6x 22/3'
13. Cimbal 3x 2'
14. Trompéta 8'
II. Manuál C–f3
15. Bordun 16'
16. Principal 8'
17. Fléta 8'
18. Kvintadena 8'
19. Gamba 8'
20. Salicional 8'
21. Oktáva 4'
22. Fléta 4'
23. Houslovka 4'
24. Oktáva 2'
25. Mixtura 4x 22/3'
26. Klarinet 8'
III. Manuál C–f3
(v žaluziích)
27. Kryt jemný 16'
28. Principal housl. 8'
29. Fléta jemná 8'
30. Aeolina 8'
31. Vox coelestis 8'
32. Oktáva 4'
33. Fléta jemná 4'
34. Pikola 2'
35. Mixtura 2x 22/3'
36. Vox humana 8'
Pedál C–d1
37. Principal 16'
38. Subbas 16'
39. Violone 16'
40. Salicetbas 16'
41. Kvinta 102/3'
42. Oktavbas 8'
43. Kryt 8'
44. Violončel 8'
45. Salicet 8'
46. Pozoun 16'
  • Šlapky (zleva do prava): II/I, III/II, I/P, II/P, Volná kombinace, Pleno II., Crescendo válec, Žaluzie III. Man., Pleno I., Tutti, Piano, Mezzoforte, Forte.

Z textu, předneseného při slavnostním koncertu po restaurování varhan ze dne 7.10.2018, vytvořeném diecézním organologem Štěpánem Svobodou:

Prestižní zakázkou byl pověřen varhanářský podnik Emanuela Štěpána Petra ze sousedního Žižkova, který patřil vedle smíchovského závodu Heinricha Schiffnera k největším a renomovaným varhanářským firmám v našich zemích. Varhanář Petr, rodák z východočeského Opočna, si po vyučení a získání zkušeností mj. prací u zahraničních firem zařídil dílnu v r. 1882 na předměstí Prahy v Karlíně. Ctižádostivost a podnikatelský duch mu spolu s nesporným uměleckým nadáním a jasnou uměleckou představou o zvuku svých nástrojů přinesl nejen úspěch v podobě řady významných zakázek po celé habsbursko-uherské monarchii, ale i četná ocenění a vyznamenání na poli podnikatelském i společenském.

V době, kdy získal zakázku na svatoludmilské varhany, měl Petr za sebou realizaci více než stovky nových nástrojů od malých jednomanuálových, určených pro vesnické kostelíky, až po velké třímanuálové varhany pro plzeňský chrám sv. Bartoloměje a stál na vrcholu svých tvůrčích sil. Do monumentální pseudogotické varhanní skříně zabírající celou šíři kruchty, navržené a zhotovené podle předlohy vypracované stavitelem chrámu Josefem Mockerem, vestavěl Petr třímanuálový nástroj o celkovém počtu 46 rejstříků jako svůj opus č. 117. I když Petr na konci 19. století experimentoval s různými typy traktur a vzdušnic a řadu svých vynálezů si nechal patentovat, uplatnil u zdejšího nástroje osvědčené a léty prověřené kuželkové vzdušnice vlastní konstrukce ve spojení s mechanickou hrací i rejstříkovou trakturou s vloženými Barkerovými aparáty. Velkoryse disponovaný nástroj dal vyniknout výjimečné schopnosti mistra Petra jedinečně barevně odlišit jednotlivé rejstříky a vtisknout nástroji nepřebernou paletu zvukového bohatství. Kolaudace nástroje 3. října 1898 a následné koncertní uvedení varhan do provozu bylo velkou společenskou událostí.

První větší oprava velkého nástroje se uskutečnila na podzim r. 1934, kdy zde pracovala kutnohorská firma Josefa Melzera, která nástroj vyčistila, opravila závady vyskytnuvší se zejména na traktuře a nástroj „nově intonovala“. Po druhé světové válce byl nástroj udržován varhanáři z pražského družstva Igra. Od roku 1974 byl chrám na dlouhou dobu uzavřen, nejprve z důvodu a pod záminkou výstavby metra, posléze kvůli jeho rekonstrukci. Během vlekoucích se stavebních a restaurátorských prací v 80. letech 20. století došlo v důsledku trestuhodné nedbalosti dělníků k poškození varhanního stroje. Při následné opravě varhan krnovským závodem Rieger-Kloss bylo včasným zásahem tehdejšího diecézního organologa Ing. Marka Čihaře naštěstí zabráněno navrženému „zlepšení“ varhan a „odstranění některých nedostatků“, které by znamenaly jeho zásadní zvukovou přestavbu. Nástroj tak byl krnovskou firmou v letech 1990-1994 opraven bez plánovaných dispozičních a konstrukčních změn, těžce poškozené části byly rekonstruovány dle vzoru Petrových varhan v Praze-Karlíně.

Povšechná, nedůsledně provedená oprava se však nedotkla některých užíváním opotřebovaných částí téměř 100 let starého nástroje. Nástroj tak i nadále vykazoval chronické závady tónových ventilů vzdušnic a Barkerových aparátů i nadměrné vůle v traktuře a vyžadoval velice častou a pracnou regulaci.

Díky úsilí tehdejšího varhaníka MgA. Pavla Černého a jím iniciovaného Občanského sdružení pro obnovu varhan u sv. Ludmily se podařilo dostat otázku restaurování varhan do širšího povědomí odborné i laické veřejnosti a shromáždit ve veřejné sbírce prostředky na zahájení obnovy nástroje.

Ve výběrovém řízení uskutečněném na podzim r. 2013 zvítězila firma Organa, která započala s restaurováním měchové soustavy, Barkerových aparátů a píšťalového fondu. Pro nedostatek finančních prostředků a pro pochybnosti ohledně způsobu a rozsahu restaurátorského zásahu byly práce v r. 2014 přerušeny. Díky velkorysému daru manželů Rosariových a za podpory Ministerstva kultury bylo možné po dvou letech pokračovat v načatém díle. Náročné restaurátorské práce byly svěřeny renomované Varhanářské dílně Kánský-Brachtl, která v průběhu následujících dvou a půl let plně rehabilitovala velký romantický Petrův nástroj po technické i zvukové stránce. Velké varhany v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech jsou spolu s nástrojem v Praze-Karlíně posledními dochovanými třímanuálovými mechanickými nástroji jednoho z nejvýznamnějších českých varhanářů romantické epochy. Královský nástroj zní po zdařilém restaurování v chrámu s vynikající akustikou majestátně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých, sv. 28, politický okres vinohradský. Praha 1908, s. 159-160
  2. J. Ekert, Posvátná místa král.h.města Prahy, díl II., Praha 1884, s. 303-304
  3. Votivní Chrám Páně sv. Ludmily na Král. Vinohradech. Zlatá Praha. 6. 10. 1893, s. 564. Dostupné online. 
  4. Emanuel Poche, Prahou krok za krokem. 3. vyd., Praha 1985, s. 342.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]