Miloslav Vlk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O českém politikovi a poslanci ČNR pojednává článek Miloslav Vlk (politik).
Jeho Eminence
PhDr. Miloslav kardinál Vlk
Kardinál-kněz
35. pražský arcibiskup
10. biskup českobudějovický
23. primas český

Miloslav kardinál Vlk, 2012
Církev římskokatolická
Provincie česká
Arcidiecéze pražská
Jmenován 27. března 1991
Emeritura 13. února 2010
Předchůdce František Tomášek
Nástupce Dominik Duka
Titulární kostel Bazilika Svatého Kříže
v Jeruzalémě
Heslo Ut omnes unum sint
Aby všichni byli jedno
Znak Znak
Svěcení
Kněžské svěcení 23. června 1968
Biskupské svěcení 31. března 1990
Kardinálská kreace 26. listopadu 1994
kreoval Jan Pavel II.
Titul Kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Zúčastnil se
Osobní údaje
Země Česká republikaČeská republika Česká republika
Datum narození 17. května 1932
Místo narození Líšnice, Československo
Datum úmrtí 18. března 2017 (ve věku 84 let)
Místo úmrtí Praha, Česká republika
Pochován v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Národnost česká
Vyznání katolické
Podpis
Web www.kardinal.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miloslav kardinál Vlk (17. května 1932 Líšnice u Milevska18. března 2017[1] Praha) byl český katolický klerik a teolog, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 19901991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo znělo „Aby všichni byli jedno“. Kardinálem byl kreován dne 26. listopadu 1994.

Od roku 1991 do roku 2010 byl z titulu pražského arcibiskupa primasem českým, což je čestný titul vyjadřující přednostní postavení mezi biskupy římskokatolické církve v Čechách. Krom toho byl i předsedou nejprve Československé (19911993) a později České biskupské konference (19932000),[2] tuto funkci v roce 2000 převzal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V letech 19932001 byl Miloslav Vlk prezidentem Rady evropských biskupských konferencí.[3] Od roku 1994 byl moderátorem setkání Hnutí Fokoláre.[4]

V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi“. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracoval na obnově zdevastovaných církevních struktur a vedl boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil. Ve funkci arcibiskupa řešil například kauzu krize Katolické teologické fakulty UK, v době jeho působení jednal Vatikán s českou církví také o řešení tajně vysvěcených kněží a biskupů, z nichž někteří byli či jsou ženatí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rožmitál pod Třemšínem, kde Miloslav Vlk působil v letech 19721978

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Miloslav Vlk se narodil jako nemanželské dítě. V prvních letech života jej vychovávali kromě matky také prarodiče. Jeho matka se vdala, když mu bylo šest let. I poté mu však zůstalo její příjmení za svobodna, což u něj spolu s matčiným citovým chladem vzbuzovalo pocit, že v rodině není zcela přijat.[5][6] Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako pomocný dělník ve slévárně,[5] následně nastoupil na základní vojenskou službu.[7]

Archivní praxe[editovat | editovat zdroj]

V letech 19551960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Po absolutoriu působil v roce 1960 krátce jako okresní archivář v Třeboni, další rok pak jako samostatný archivní pracovník v Okresním archivu v Jindřichově Hradci. V letech 19611964 působil ve stejné funkci v Okresním archivu v Českých Budějovicích. Jako podnikový archivář ve Státní bance československé pracoval v letech 19861988.[8]

Vlkovou odbornou prvotinou byl ikonografický rozbor výzdoby Betlémské kaple.[9] Jeho hlavním badatelským tématem se však stal Jenský kodex.[10] Publikoval o něm několik zásadních studií.[11]

Kněz[editovat | editovat zdroj]

V roce 1964 odešel studovat na CMBF do Litoměřic. Dne 23. června 1968 byl vysvěcen na kněze[12] a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas, což pro něj bylo jednou z nejbolestnějších událostí jeho života.[5]

V letech 19781986 pracoval v Praze jako umývač oken a od roku 1986 jako archivář ve Státní bance československé, zároveň tajně vykonával kněžské povolání.

K 1. lednu 1989 mu byl vrácen státní souhlas, takže se mohl vrátit do duchovní správy, a to nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.

Biskup českobudějovický[editovat | editovat zdroj]

Biskupský znak Miloslava Vlka jako biskupa českobudějovického

Dne 14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí (od smrti biskupa Josefa Hloucha), snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce Antonín Liška.

Arcibiskup pražský[editovat | editovat zdroj]

Dne 27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. Dne 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme.

Na pozvání Václava Havla se zúčastnil oslav 10. výročí 17. listopadu v roce 1999 na pražském hradě.

Kardinál Miloslav Vlk

Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie.

V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI.

Pozval do své diecéze trapistky.[13] V lednu 2007 si založil osobní webové stránky.[14][15] V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin (kanonický věk pro rezignaci na církevní úřad) rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.[16] V lednu 2010 varoval před hrozbou islamizace Evropy.[17]

Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně parlament odhlasoval uzavření této otázky až v roce 2012 – stát vrátil majetek církvi. Obzvláště významný byl spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta, spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi Vlkovým nástupcem, nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem.[18]

Vztahy s Řádem sv. Lazara[editovat | editovat zdroj]

Miloslav Vlk s melchitským patriarchou Řehořem III.

Kardinál Vlk byl od počátku 90. let pozorným pozorovatelem činnosti znovuobnovených rytířských řádů. V roce svých 60. narozenin převzal dne 10. září 1992 záslužný velkokříž, udělený velmistrem řádu Françoisem de Cossé, vévodou z Brissacu - vyznamenání mu předal Ferdinand Menšík z Menštejna, bailli Českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského.[19]. Při této příležitosti udělil kardinál Vlk řádu své požehnání.

Dne 9. listopadu 2013 obdržel kardinál Miloslav Vlk při slavnostní investituře a bohoslužbě v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Strahovském klášteře z rukou melchitského patriarchy Řehoře III. Velkokříž sv. Lazara. Zároveň patriarcha Řehoř III. předal a svěřil Miloslavu kardinálu Vlkovi duchovní správu české jurisdikce maltsko-pařížské obedience Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, nově vzniklé v této organizační podobě v r. 2001 a paralelně působící s Řádem sv. Lazara[20][21][22] Slavnostnímu obřadu předsedal Andreas Salvador Habsbursko-Lotrinský v zastoupení velmistra maltsko-pařížské obedience Dona Carlose Geredy de Borbón, markýze de Almazán.

Emeritura[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 ho z důvodu dosažení kanonického věku vystřídal v arcibiskupském úřadu Dominik Duka. Kardinál Vlk od té doby žil jako soukromá osoba, byť se značným vlivem z titulu kardinála i z osobní autority. V této době se mimo jiné angažoval v kauze kontroverzně odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka.[23]

V rozhovoru pro Český rozhlas v dubnu 2016 uvedl, že německá kancléřka Angela Merkelová zřejmě nedomyslela dopady evropské migrační krize, „protože s touto vlnou přišli i mnozí teroristi.“ Vlk dále řekl, že souhlasí s názorem papeže Františka, že je zapotřebí uprchlíkům pomoci, ale zároveň je třeba dbát na bezpečnost státu.[24]

Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 2017 ohlásil vážné onemocnění, už o Vánocích 2016 došlo k jeho čtyřdenní hospitalizaci.[25] Byla mu diagnostikována rakovina plic, jež již metastázovala do kostí.[26] Přestěhoval se na faru v Karlíně, kde se o něj staral tamní farář Miroslav Cúth (také fokolarín) se spolupracovníky. Mezi těmi, kdo Vlkovi projevili účast, byl i papež František v osobním telefonátu. Vlkův zdravotní stav byl nestabilní a procházel závažnými zvraty.[27] Dne 18. února 2017 bylo oznámeno, že se mu přitížilo a že krvácel z dvanáctníku do dutiny břišní.[28]

Zemřel v sobotu 18. března 2017 ve věku 84 let. Jako první o jeho smrti informoval Dominik kardinál Duka.

Klerikovy ostatky byly ve čtvrtek 23. března vystaveny ve Svatovítském dómu a o den později v kostele sv. Benedikta na Hradčanech.[29]

Jeho pohřeb se uskutečnil v sobotu 25. března ve svatovítské katedrále. Po církevních obřadech vedených Dominikem kardinálem Dukou byla rakev s jeho ostatky uložena v Nové arcibiskupské kapli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Spočinul tak po boku svých předchůdců v úřadu pražského arcibiskupa a primase českého ThDr. et PhDr. Františka Kordače (1852–1934), Karla kardinála Kašpara (1870–1941) a Františka kardinála Františka kardinála Tomáška (1899–1992). V hrobce odpočívá též světící biskup pražský ThDr. Antonín Podlaha (1865–1932).

Prezident Miloš Zeman se pohřbu nezúčastnil. Vlkův skon komentoval slovy „odešel člověk hluboké víry a pevných, nekompromisních názorů“.[29] Předložený návrh na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam však zamítl.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Aktivně hovořil německy a italsky, pasivně ovládal ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Byl nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši; roku 2009 přijal čestné členství v České esperantské mládeži a záštitu nad Mezinárodním kongresem esperantské mládežeLiberci, v jehož rámci také v neděli 19. července v libereckém arciděkanském chrámě sv. Antonína Velikého sloužil mši svatou v esperantu.[30][31][32][33][34][35]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • (polsky) Czas dojrzewania. Dietlinde Assmus rozmawia z arcybiskupem Pragi, Warszawa, Verbinum, 1995
  • (německy) Reifezeit. Dietlinde Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, München, Neue Stadt Verlag, 1996
  • (česky) Ve službě evangelia, Praha, Zvon, 1997
  • (česky) Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem (Otázky kladl a knižně zpracoval Jiří Zajíc, 1997)[37]
  • (německy) Also Avanti! Dietlidne Assmus im Gespräch mit dem Erzbischof von Prag, Leipzig, St. Benno Verlag, 1999
  • (česky) Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících / ptala se Blanka Pirnosová, Praha, Portál, 1999
  • (německy) Wird Europa heidnisch? Miloslav Kardinal Vlk im Gespräch mit Rudolf Kučera, Augsburg, St. Ulrich Verlag, 1999
  • (česky) Vítězství Krista, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2003

Audiokazety[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřel kardinál Vlk. České katolíky vedl 18 let, politiky neměl rád [online]. iDNES.cz, 18. 3. 2017, [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.  
  2. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století. www.libri.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  3. Vocation and beginnings of CCEE, Consilium conferentiarum episcoporum Europae CCEE, 17. 3. 2009 (navštíveno 2. 8. 2008)
  4. K úmrtí Chiari Lubichové – článek na stránkách kardinála Vlka z 18. března 2008, dostupné: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=235
  5. a b c BUREŠOVÁ, Zuzana. 13. komnata kardinála Miloslava Vlka [online]. ČT, 2012. Dostupné online.  
  6. NOVOTNÁ, Marie. PhDr. Miloslav Vlk (1932 - 2017) [online]. Paměť národa, 2012-08-24. Dostupné online.  
  7. Encyklopedie Českých Budějovic, Statutární město České Budějovice a NEBE s. r. o., České Budějovice 2006, 2. opravené a rozšířené vydání (ISBN 80-239-6706-1), str. 611
  8. Hoffmannová, Jaroslava – Pražáková, Jana, Biografický slovník archivářů českých zemí, Libri, Praha 2000, s. 694–695, ISBN 80-7277-023-3
  9. Obrazy v Betlémské kapli. Rozbor historických pramenů, Časopis národního muzea, oddělení věd společenských 130, 1961, s. 151–169.
  10. Národní muzeum a vydavatel představili faksimile Jenského kodexu
  11. K otázce předlohy Jenského kodexu, Sborník Národního muzea, řada A–Historie 17, 1963, s. 1–19; Paleografický rozbor Jenského kodexu, Sborník historický 14, 1966, s. 49–74; Jenský kodex – kodikologický rozbor, Sborník Národního muzea, řada A–Historie 21, 1967, s. 1–19; Traktát Zrcadlo duše v Jenském kodexu a jeho původ, In: Traditio et cultus, Karolinum, Praha 1993, s. 79–90.
  12. Espero Katolika, Decembro 1968. Romo: Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista, 1968. ISSN 2072-5825. Citace: Ni gratulas al Miloš Kunc, Miloš Vlk kaj Josef Tandara, kiuj sacerdotiĝis la 23-an de junio ĉi-jara en Ĉeĥoslovakujo. (Blahopřejeme Miloši Kuncovi, Miloši Vlkovi a Josefu Tandarovi, kteří přijali kněžské svěcení 23. června tohoto roku v Československu.)
  13. http://tisk.cirkev.cz/z-domova/v-prazske-arcidiecezi-vznika-novy-trapisticky-klaster.html
  14. Kardinál Vlk spustil své internetové stránky. iDNES.cz [online]. 2007-01-05 [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  15. Kardinál.cz. www.kardinal.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  16. Vlk je dál hlavou české církve, papež jej nepustí. Aktuálně.cz [online]. 2007-05-19. Dostupné online.  
  17. "Kardinál Vlk varuje před islamizací Evropy, nemá žádné duchovní zbraně". Novinky. 5. ledna 2010.
  18. Církev se konečně dohodla s Hradem na správě katedrály sv. Víta. Hospodářské noviny [online]. 2010-05-24 [cit. 2017-01-31]. Dostupné online.  
  19. Reunion. 6/2013 - strana 4,5 [online]. České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara, prosinec 2013 [cit. 2017-03-26]. Dostupné online.  
  20. Strahovský kostel. fanklub.gaudiumpraha.org [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  21. Národní struktura :: Řád svatého Lazara Jeruzalémského. www.st-lazarus.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  (česky) 
  22. Strahov. fanklub.gaudiumpraha.org [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  23. Vlk: papež rozhodne o kauze Bezák. Katolický týdeník [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  24. "Miloslav Vlk ve Dvaceti minutách Radiožurnálu". Český rozhlas Radiožurnál. 28. dubna 2016.
  25. Informace o zdravotním stavu pana kardinála Vlka. Kardinal.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  26. Kardinál Vlk má rakovinu plic. Novinky.cz. 2017-01-23. Dostupné online [cit. 2017-01-23].  
  27. ‚Rukama lékařů se udál zázrak.‘ Kardinála Vlka se přes noc podařilo stabilizovat. Lidovky.cz [online]. 2017-02-18 [cit. 2017-02-18]. Dostupné online.  
  28. Zdravotní stav kardinála Vlka se prudce zhoršil. Kvůli rakovině krvácel do břicha. Aktuálně.cz [online].  [cit. 2017-02-19]. Dostupné online.  (česky) 
  29. a b zr; čtk. Zeman na pohřeb Vlka nedorazí. Nejsem pokrytec, vzkázal. Právo. Borgis, a.s., 21. 3. 2017, s. 2. ISSN 1211-2119.  
  30. Kardinál Miloslav Vlk sloužil v Liberci mši v esperantu. Liberecký deník. 2009-07-21. Dostupné online [cit. 2017-01-23]. (česky) 
  31. APHA.CZ. Kardinál Vlk bude sloužit mši v esperantu - Arcibiskupství pražské. www.apha.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  (česky) 
  32. http://www.tvrtm.cz/esperantiste-se-chteji-v-liberci-dostat-do-knihy-rekordu-id-2972.html
  33. THOSSOVÁ, Alena. Kardinál Vlk bude v Liberci sloužit mši v esperantu / Christnet.eu. www.christnet.eu [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  34. Místo posledního odpočinku | články | Pohřeb.cz. www.avemaria.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  (cs-CZ) 
  35. STB. Kongres? Spíše festival!. wp.wpublisher.cz [online].  [cit. 2017-01-23]. Dostupné online.  
  36. http://www.christnet.eu/magazin/zprava.asp?zprava=16579
  37. http://www.apha.cz/miloslav-kardinal-vlk/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (francouzsky) Alain Boudre: Laveur de vitres et archeveque. Biographie de Mgr Miloslav Vlk, Paris, Nouvelle Cité, 1994
  • (česky) Alain Boudre, Umývač výloh a arcibiskup. Praha, Nové město 2016.
  • (italsky) Alain Boudre: Miloslav Vlk a Praga un lavavetri diventa arcivescovo, Roma, Cittá Nuova, Roma, 1994
  • (italsky) Sara Regina: Miloslav Vlk: Da lavavetri a Cardinale, Milano, Ed. San Paolo, 1998
  • (česky) Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 482 s. ISBN 80-85983-64-8. S. 262–263.  
  • (česky) Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637-1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1083.  
  • (česky) Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 726.  
  • (česky) Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 773.  
  • (česky) Blanka Pirnosová: Koho má za zády? Čtyřicet dramatických let kardinála Miloslava Vlka, Praha, Nové Město, 2002
  • (česky) HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 167–168.  
  • (česky) PÁNEK, Jaroslav; VOREL, Petr, a kol. Lexikon současných českých historiků. Praha ; Pardubice : Historický ústav Akademie věd České republiky ; Sdružení historiků České republiky (Historický klub) ; Východočeské muzeum, 1999. 373 s. ISBN 80-85268-84-1. S. 329–330.  
  • (česky) TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 471.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Filmové záznamy


Předchůdce Miloslav Vlk Nástupce
Josef Hlouch 10. biskup českobudějovický
1990–1991
Antonín Liška
František Tomášek 35. arcibiskup pražský
1991–2010
Dominik Duka
František Tomášek 23. primas český
1991–2010
Dominik Duka
1. předseda
České biskupské konference

1993–2000
Jan Graubner
Carlo Maria Martini 4. prezident
Rady evropských biskupských konferencí

1993–2001
Amédée Grab