Podzemní církev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Podzemní církev (také skrytá, tajná či umlčená církev, latinsky ecclesia silentii, anglicky underground church) je obecné označení aktivit místní církve,[1] které z důvodu pronásledování křesťanů nemohou být vykonávány veřejně. Do skrytosti se podle míry represí přesouvá část (např. teologické studium, výchova mládeže, samizdat, náboženské spolky či neformální komunity, sama křesťanská praxe) nebo veškerá činnost církve (včetně svěcení a činnosti kléru). Tajná činnost je pak navenek prezentována jako nenáboženská soukromá aktivita.

Skrytá společenství jsou dodnes v místních církvích Číny, dříve v zemích východního komunistického bloku. Paralely lze hledat i na počátku 20. století v Mexiku, v 17.–19. století v Japonsku a až po pronásledování křesťanů v antickém Římě. V mnoha směrech se podobají dnešnímu hnutí Emerging Church, které hledá nové formy činnosti často mimo oficiální církevní struktury.

Skrytá katolická církev v Československu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pronásledování katolické církve v Československu.

Poválečná a 50. léta[editovat | editovat zdroj]

Po nástupu totality v Československu v roce 1948 byly razantně provedeny agresivní akce proti církvi, na Slovensku dokonce v návaznosti na problematičnost Slovenského státu již od konce války. Došlo k rozprášení řádů a internaci 10 000 řeholníků a řeholnic v rámci Akce K a deportace 200 ze 300 kněží řeckokatolické církve v rámci Akce P. Během 50. let byly zinscenovány monstrprocesy spojené s dlouholetými tresty asi 1000 kněží a řeholníků, asi 20 skončilo život předčasně justiční vraždou nebo smrtí ve vazbě či vězení.

Mnozí významní představitelé řeholníků, biskupů, Orlů a lidovců či obecně intelektuálů byli vězněni nebo internováni. Řadě kněží byl odebrán souhlas s výkonem služby, nebo byli alespoň přeloženi do mrtvých farností, zbytek byl zastrašen, izolován a dezinformován. Bylo zrušeno církevní školství, paralyzovány teologické fakulty a založena kolaborantská Katolická akce a Mírové hnutí katolického duchovenstva. Tolerovány byly jen formální projevy religiozity, jako např. svátosti.[2][3][4]

Po tuto dobu se církev mohla ve skrytosti projevovat jen řídce. V Brně Stanislav Krátký organizoval tajné teologické studium. Františkáni a salesiáni se pokoušeli o pokračování existence, salesiáni prováděli první tábory pro mládež. Laici vytvářeli duchovní společenství především okolo svých rodin nebo přátel. V žalářích věznění kněží organizovali pro spoluvězně studium a udělovali jim svátosti.[2]

Snahou bylo také udržet existenci kléru, který může rozšířit pouze biskup. Proto papež udělil místním církvím soubor dispensí – tzv. mexické fakulty, které zjednodušovaly náboženský život církve v ohrožení.[5] Tajně vysvěceným biskupům (tj. neveřejně a bez nutného státního souhlasu) se však skrývat svoji činnost dlouhodobě před StB nedařilo. Noví kněží byli svěceni zpravidla tajnými biskupy. Tajně vysvěcení biskupové byli:[6][2]

biskup nacionále kněžské svěcení/
biskupská konsekrace
světící biskup konsekrace poznámka
Kajetán Matoušek * 7. srpna 1910 Praha –
† 21. října 1994 Praha
22. prosince 1934
tajně 17. září 1949
Antonín Eltschkner souhlas papeže ex ante, svěcen pro pražskou diecézi, světícím biskupem do 5. června 1992
František Tomášek * 30. června 1899 Studénka –
† 4. srpna 1992 Praha
5. července 1922
tajně 14. října 1949
Josef Matocha souhlas papeže ex ante, svěcen pro olomouckou diecézi, od 18. února 1965 apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, od 24. května 1976 kardinálem "in pectore", od 20. prosince 1977 do 26. března 1991 arcibiskupem pražským [7]
Štefan Barnáš * 19. ledna 1900 Slovenská Ves –
† 19. dubna 1964 Pezinok
29. června 1925
tajně 5. listopadu 1949
Ján Vojtaššák souhlas papeže ex ante, jako světící biskup pro spišské diecéze [8][9]
Ladislav Hlad * 3. února 1908 Plzeň –
† 16. prosince 1979 Moravec
6. července 1930
tajně 26. března 1950
Štěpán Trochta souhlas papeže ex ante, jako světící biskup pro pražskou diecézi
Anton Richter * 13. června 1899 Štósi –
† 20. června 1975 Pezinok
29. července 1922
tajně 29. dubna 1950
Michal Buzalka od roku 1969 kanovník Kolegiátní kapituly u sv. Martina v Bratislavě[10][11]
Karel Otčenášek * 13. dubna 1920 České Meziříčí –
† 23. května 2011 Hradec Králové
17. března 1945
tajně 30. dubna 1950
Mořic Pícha souhlas papeže ex ante, svěcen pro královéhradeckou diecézi, od 27. ledna 1990 do 26. září 1998 sídelní biskup královehradecké diecéze
Pavol Hnilica jezuita,
* 30. března 1921 Unatín –
† 8. října 2006 Nové Hrady
tajně 29. září 1950
tajně 2. ledna 1951
Róbert Pobožný souhlas papeže ex post - titulárním biskupem až v roce 1964.
Ján Korec jezuita,
* 22. ledna 1924 Bošany
tajně 1. října 1950
tajně 24. srpna 1951
Pavol Hnilica souhlas papeže ex post, od 6. února 1990 do 9. června 2005 sídelním biskupem nitranským, od 28. června 1991 kardinálem.
Dominik Kaľata jezuita,
* 19. května 1925 Nowa Biala
tajně 12. srpna 1951
tajně 9. září 1955
Ján Korec od roku 1976 pomocný biskup v arcidiecézi Freiburg im Breisgau.
Peter Dubovský jezuita,
* 28. června 1921 Rakovice –
† 10. dubna 2008 Ivanka pri Dunaji
tajně 24. prosince 1950
tajně 17. května 1961
Dominik Kaľata souhlas papeže ex ante, od 12. ledna 1991 a do 30. července 1997 pomocným biskupem banskobystrickým.
Jan Blaha * 12. března 1938 –
† 13. prosince 2012
tajně 12. července 1967
tajně 28. října 1967
Peter Dubovský před svoji smrtí byl činný jako výpomocný duchovní ve farnosti Brno-Křenová.
Felix Davídek * 21. ledna 1921 Chrlice u Brna –
† 18. srpna 1988 Brno
24. července 1945
tajně 29. října 1967
Jan Blaha konsekrace zřejmě bez souhlasu Petera Dubovského

Následující konsekrace viz společenství Koinótés.

Pražské jaro a normalizace[editovat | editovat zdroj]

Od konce 60. do začátku 70. let došlo k obměkčení režimu, propouštění vězňů na amnestie, rehabilitace, obsazování některých volných biskupských stolců, část duchovních získala státní souhlas. Církev obnovila část svých činností, ožily formálně dosud nezrušené řády, učitelé se vraceli na teologické fakulty. Většina však dosud tajných aktivit nebyla zveřejněna a prozíravě se vyčkávalo.[12]

Po okupaci přišla však normalizace a represe režimu začaly nanovo, tentokráte především ve formě policejní šikany, odebírání státních souhlasů, propouštění ze zaměstnání, založením kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, infiltrací agentů a spolupracovníků StB do církve a až na výjimky bez ambicí fyzické likvidace osob. Polovina ze dvou tisíc farností neměla faráře, obsazeny byly dvě ze 17 diecézí.

Proto se opět část aktivit přesunula do skrytosti, především duchovní život, teologické studium, studium bohosloví a řeholní řády vůbec. Podzemní církev se personálně prolínala nebo stýkala s veřejnou částí církevní hierarchie tam, kde byla důvěra, že nedochází ke kolaboraci s režimem. Veřejně byly prováděny také tolerované náboženské úkony, jako jsou svátosti, návštěvy bohoslužeb. Snahou bylo i napojit náboženský disent s kulturním a politickým (Charta 77).[12]

Svěcení tajných kněží zajišťovali buď tajní biskupové (Korec, Dubovský, Davídek), nebo oficiální biskupové z Polska (Karol Wojtyla) a z východního Německa (Hans-Reinhard Koch a Hugo Aufderbeck z Erfurtu, Gerhard Schaffran z Míšně, Joachim Meisner z Berlína). Některé činnosti se v oficiálních i skrytých strukturách církve dařilo koordinovat díky třem tajným grémiím s dobrým napojením na Vatikán a arcibiskupa Tomáška, které tvořili řeholníci, klérus, laici.

Na kobeřickém sněmu společenství „Koinótes“, konaném 25.–26. prosince 1970, došlo k rozkolu v české podzemní církvi. Jedním z projednávaných témat mělo být i teologické posouzení možnosti svěcení žen. Dva dny po sněmu biskup Felix Maria Davídek vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna i kněze. Na jáhny a možná i na kněze vysvětil i několik dalších žen. V roce 2001 prohlásil Vatikán tato svěcení za neplatná. V rámci konspirace byli svěceni také ženatí muži, ti byli formálně přiřazeni řeckokatolickému ritu.

Církev byla po Druhém vatikánském koncilu přiblížena světu. Vatikán vedl skrze Agostina Casaroliho vyjednávání o modus vivendi. Přestože z komunikace se skrytou církví zazněl jasný hlas „raději žádné biskupy, než kolaboranty“, byli v roce 1972 vybráni kandidáti a posléze vysvěceni na biskupy. Sporná postava byl zejména předseda Pacem in terris Josef Vrana (olomoucká diecéze), další kandidáti byli Jozef Feranec (bansko-bystrická diecéze), Július Gábriš (trnavská diecéze), Ján Pásztor (nitranská diecéze), kteří složili svůj slib do rukou předsedy vlády. Člen vatikánské delegace se také setkal s tajnými biskupy Dubovským, Korcem a Davídkem.[12]

Vzhledem ke svému často neformálnímu základu byla podzemní církevní aktivita velmi ekumenická (tj. s dobrými vztahy mezi různými církvemi a denominacemi) a ochotně navazovala na modernizační tendence Druhého vatikánského koncilu.[zdroj?]

K nejvýznamnějším částem skryté církve patřili:[13][12]

Integrace v době svobody[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv církev je teologicky chápána jako jeden celek, došlo po znovuzískání svobody k rozporům mezi nově ustanoveným episkopátem a části vázané apoštolskou posloupností na Koinótés.[15]

Klíčové osobnosti podzemí teologie a samizdatu Josef Zvěřina a Oto Mádr nebyli přijati jako učitelé na obnovené teologické fakulty v Praze.[16] Mladší generace tajných kněží Tomáš Halík a Ivan Štampach byli zakrátko odejiti.[17]

Řády, kterým se ilegálně nepodařilo působit, po ukončení totality obtížně obnovovaly svůj noviciát (např. Opaskovi břevnovští benediktini).[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Petr Fiala: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci (Poznámky k historii skryté církve na Moravě) in Souvislosti 1/1993
  2. a b c Liška(1999): str. 20-27
  3. Václav Vaško: Církev v ohrožení totalitami in Teologické texty 2003/2 (Studie)
  4. Vojtěch Vlček: Čeští mučedníci z doby komunismu in Teologické texty 2003/2 (Studie)
  5. VAŠKO, V.: Neumlčená, Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce/II. Praha, Zvon 1990, s. 54.
  6. Jiří Koníček: Modus vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa - Církevně-politický vývoj v letech 1918 – 1993, S. 174, Společnost pro dialog církve a státu, Druhé upravené vydání, Olomouc 2005, ISBN 80-239-4223-9
  7. http://www.apha.cz/kardinal-frantisek-tomasek/
  8. http://www.magnificat.sk/nd/pdf/barnas.pdf
  9. http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bbarnas.html
  10. http://www.adsum.sk/run.php?subaction=showfull&id=1240234995&archive=&start_from=&ucat=3&ID=121&Akt=7
  11. http://www.pernek.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=25
  12. a b c d Liška(1999): str. 27-42
  13. Fiala, Hanuš(1999): str. 182
  14. Jaroslav Vracovský: Chaloupky, Portál 2002
  15. Miroslav Vlk: "Podzemní cirkev", Arcibiskupství pražské, Praha 2008
  16. Vojtěch Novotný: Josef Zvěřina a pražská teologická fakulta in Teologické texty 2003/2
  17. Jiří Zajíc a Martin Valášek: Průvodce kauzou pražská Katolická teologická fakulta, Souvislosti 01/2000
  18. Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti (rozhovor Aleše Pelána a Jana Paulase), Torst 2001, S. 431 -- 610 s., ISBN 80-7215-126-6, EAN: 9788072151264

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Vepřek: Skrytá církev in Prameny a proudy, Náboženství, ČRo 3, rozhlasový pořad o 10 dílech, Praha 2010.