Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty na Novém Městě
Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty na Novém Městě, pohled na kostel od severozápadu, na snímku zcela vlevo je patrná část zdi jindřišské zvonice
Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty na Novém Městě, pohled na kostel od severozápadu, na snímku zcela vlevo je patrná část zdi jindřišské zvonice
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťNové Město
Souřadnice
Základní informace
Provinciečeská
Diecézepražská
Vikariát1. pražský
FarnostŘímskokatolická farnost u kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty

Maďarská římskokatolická farnost v Praze

Slovenská římskokatolická farnost v Praze
Užíváníužíván
Datum posvěcení(vysvěcen v únoru 1351)
Architektonický popis
Stavební slohgotika, renesance, barokní mobiliář v interiéru, novogotika
Výstavba13481351
Specifikace
Stavební materiálkámen
Další informace
UliceJindřišská
Oficiální webhttp://praha.fara.sk
Kód památky39829/1-1050 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty se nachází v Praze na Novém Městě.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, v pozadí tmavší Jindřišská věž
Interiér kostela s barokním mobiliářem
Náhrobky u zdi barokní kaple kostela
Svatojindřišská zvonice jako součást kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty

Kostel byl založen v gotickém slohu ve 1. polovině 14. století při založení Nového Města. Vystavěn byl řádem křížovníků s červenou hvězdou, který ho měl ve správě. Kostel byl vysvěcen v únoru 1351 arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, 16. března 1351 byl povýšen na farní.

Kostel byl obklopen nejsvětším vnitroměstským hřbitovem, který byl používán zvláště intenzivně při morových ranách.

Za husitství kostel ovládli husité a byl zde farářem také umírněný husita Prokop z Plzně, později pak utrakvisté. V letech 1472–1476 založena nová zvonice (dnešní Jindřišská věž), která byla určeno pro nové těžké zvony. Při kostele byla také založena svatojindřišská farní škola, mezi rektory školy patřili Pavel Kristián z Koldína nebo Jan Campanus Vodňanský. Z doby utrakvismu se v kostele zachovala například křtitelnice z roku 1418. V té době zde také působilo jedno z nejstarších a nejbohatších literátských bratrstev v Čechách, které, stejně jako ostatní, bylo zrušeno výnosem císaře Josefa II. v roce 1784 a majetek rozprodán.

Po Bílé hoře měl být kostel vrácen Křížovníkům. Ti se ho však v roce 1646 zřekli ve prospěch Barnabitů, ti však tuto nabídku nevyužili a císař Ferdinand III. kostel v roce 1649 převedl na obec Nové Město.

V dobách barokních pak došlo k přistavění několika kaplí kostela. V 19. století pak kostel zasáhla nevýznamná úprava vedená architektem Josefem Mockerem.

Popis kostela[editovat | editovat zdroj]

Interiér kostela[editovat | editovat zdroj]

Barokní vybavení kostela - obrazy a sochy významných českých umělců (např. Václav Vavřinec Reiner, Karel Škréta, Jan Jiří Heinsch či Jan Jiří Bendl) - vzniklo postupně mezi lety 1738-1741. Cyklus nástěnných obrazů ze života sv. Jindřicha, který se nachází v presbyáři byl financován literátským bratrstvem a vznikl roku 1745. Oltářní architektura situovaná za hlavním oltářem je převzatá z klášterního kostela sv. Kříže bratří Cyriaků, který byl zrušen Josefem II. Oltářní obraz je původní z roku 1698 několikrát nastavovaný. Namaloval ho rovněž Jan Jiří Heinsch a znázorňuje sv. Jindřicha v roli ochránce Prahy před švédským obléháním a sv. Kunhutu chodící po rozžhavených radlicích, aby tak dokázala svou nevinu, když byla nařčena z cizoložství.

První významnou upravou kostela byla renesanční přestavba v roce 1529. Při ní vznikla kostelní kruchta, předíň před vchodem do kostela a z ní vedoucí kamenné schodiště na kůr.

Významná přestavba nastala v roce 1879, kdy byl kostel spolu s přilehlou zvonicí nazývanou Jindřišská regotizován (především v exteriéru) pod dohledem architekta Josefa Mockera. Při této nedokončené neogotické úpravě došlo k odstranění gotických a renesančních částí fasády oklepáním až na holý kámen, spálena více než polovina všech bočních oltářů, byly postaveny nové varhany nebo nový vstup do chrámové klenotnice. Vnikly nové vitráže v gotických oknech. Zrušen byl také přilehlý hřbitov (nepohřbívalo se na něm již od roku 1787) a byl proměněn v malý parčík. Spolu s ním také kostnice a Jeruzalémská kaple. Pozůstatky náhrobních desek byly přilepeny na fasádu chrámu, některé náhrobky jsou umístěné ve vstupní části uvnitř kostela. Zbořeny byly také další, zvenku kostela nalepené, hrobky.

Kaple svaté Barbory[editovat | editovat zdroj]

Byla postavena roku 1672 jako poděkování za záchranu před švédským obléháním Prahy. V této kapli působilo také Bratrstvo sv. Panny Barbory, které se staralo o pohřby a s nimi spojedné ceremonie - fundace zádušních mší, hudba, kultura pohřbívání. Tato kaple měla vlastní zřízení, a proto měla také vlastní sakristii, která byla později Josefem Mockerem při regotizaci zbořena. V kapli můžeme také vidět maketu dělové koule, sochy sv. Rocha, sv. Šebestiána, sv. Josefa, sv. Terezie, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Na mramorovém oltáři z roku 1746 je cenný obraz svaté Brabory od Matěje Zimprechta z roku 1673. Tato kaple také sloužila od 19. století jako křestní kaple.

Kaple Panny Marie[editovat | editovat zdroj]

Jiným přízviskem je také kaple Malanotská. Byla postavena roku 1685. Nejcennější památkou kaple je barokní pieta ze 17. století ve výklenku oltáře z r. 1765.

Kaple svatého Lukáše[editovat | editovat zdroj]

Neboli kaple Krocínská. Byla postavena roku 1696. Oltářní architektura i s obrazem je z roku 1700. Obraz namaloval autor hlavního oltářního obrazu, Jan Jiří Heinsch. Znázorňuje sv. Lukáše, jak maluje Pannu Marii. Tato kaple díky svému zasvěcení byla také cechovní kaplí novoměstských malířů. Pod hlavním obrazem je také obraz menší, znázorňující Božské Srdce Ježíšovo. Tento obraz patří k nejstarším dochovaným znázorněním tohoto tématu v Čechách.

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Za pruského bombardování Prahy byl kostel značně poškozen dělovými koulemi, z nichž mnohé jsou dodnes zaseklé a viditelné v klenbách kostela. Tímto bombardováním byla také poškozena vzácná gotická stanová střecha, která byla nahrazena novou, jednodušší barokní střechou. Dalším významným prvkem exteriéru je nahrubo odhalené zdivo kostela. To bylo odkryto v 2. pol. 19. století při puristických úpravách Josefa Mockera, které však byly liché, protože v období gotiky byly stavby zcela běžně omítnuté. Nalevo od vchodu je socha svatého Jana Nepomuckého od Michala Josefa Brokoffa a napravo socha svatého Judy Tadeáše od neznámého autora, obě z roku 1709 přenesené od původní vstupní brány na hřbitov v ose dnešní ulice Jindřišská.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Dnes je kostel využíván ke konání římskokatolických bohoslužeb zdejší farnosti sv. Jindřicha (české), slovenské a maďarské personální farnosti. Celkem zde tedy sídlí hned tři farnosti.

Do roku 2021 se zde pravidelně sloužily také mše svaté dle tradičního římského ritu (tridentská mše) pod záštitou Kněžského bratrstva sv. Petra (FSSP) a sídlil zde Klub sv. Atanáše (přednáškový klub pro laické katolíky). V roce 2021 však vyšlo nejprve Motu proprio Traditionis custodes papeže Františka diskriminující kněze a věřící tradičního ritu, a následně také zaváděcí směrnice Pražského arcibiskupství, která znemožnila další slavení této liturgie u Svatého Jindřicha. Vekou ztrátou přitom bylo především zrušení již tradičních adventních rorátních mší v tradičním obřadu za doprovodu zdejšího Literátského bratrstva sv. Jindřicha.

Historicky poslední mše svatá v tradičním římském ritu sloužená u Svatého Jindřicha v Adventu 2021. Celebruje R.D. Stanislav Přibyl

20. března 2022 byly na faře posvěceny prostory nově vzniklé studentské koleje Adalbertinum pro maďarské studenty v Praze, kterou financovala Maďarská biskupská konference a kterou provozuje zdejší Maďarská personální farnost.

Zasvěcení kostela[editovat | editovat zdroj]

Kostel je zasvěcen králi a císaři Jindřichovi II., který žil v letech 972/3–1024, a jeho ženě Kunhutě. Oba byli kanonizováni několik let po své smrti. Jindřich zřejmě pro svou velkou zbožnost a pro podporu Katolické Církve, Kunhuta pak za to, že se zřekla pohlavního života. Traduje se pověst, že byla obviněna z nevěry a musela se proto podrobit Božímu soudu. Zkouškou bylo přejít po rozžhavených radlicích. Pokud by byla nevinna, Bůh by jí před popálením ochránil. A tak se také stalo. Proto je svatá Kunhuta často zobrazována s kostelem a radlicí v ruce.

Císař Jindřich II. zemřel v roce 1024 a roku 1146 byl svatořečen papežem Evženem III. Jeho svátek je v liturgickém kalendáři uveden 13. července. Mezi jeho atributy patří císařská koruna, kostel a meč. Je patronem města Bamberku a Basileje. Jeho kult se rozšířil do Čech záhy v souvislosti s řešením sporů mezi tehdy svárlivými Přemyslovci, nebyl však dostatečně silný natolik, aby v čechských zemích dosáhl většího rozšíření.

Jeho žena Kunhuta Lucemburská byla kanonizována roku 1200 papežem Inocencem III. Mezi atributy vyjma kostela a radlice také patří císařský oděv a koruna. Její svátek se slaví 3. března. Je patronkou Bamberku, těhotných, dětí a nemocných.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]