Karel Škréta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o českém barokním malíři. O opeře Karla Bendla pojednává článek Karel Škréta (opera).
Karel Škréta
Portrét Karla Škréty od italského malíře Tiberia Tinelliho z roku 1635
Portrét Karla Škréty od italského malíře Tiberia Tinelliho z roku 1635
Rodné jménoKarel Škréta Šotnovský ze Závořic
Narozeníkolem 1610
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí30. července 1674
Praha
České královstvíČeské království České království
Národnostčeská
Povolánímalíř
DětiKarel Škréta
Hnutíbaroko
Významná dílaSv. Martin se dělí o plášť se žebrákem, 1645
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Škréta, celým jménem Karel Škréta Šotnovský ze Závořic (1610 Praha30. července 1674 Praha), byl patrně nejvýznamnější český barokní malíř 17. století. Proslul jako portrétista a figuralista rozměrných, převážně sakrálních olejomaleb na plátně.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Rodový znak Šotnovských ze Závořic, Miseroniové, mozaika pietre dure, kolem 1650
Autoportrét z obrazu Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem (1647)

Narodil se v domě U Černého jelena vedle Týnského chrámu v protestantské rodině úředníka královské komory Konráda Škréty Šotnovského a Kateřiny Herkulesové z Morchendorfu. Do vladyckého stavu s přídomkem Šotnovský ze Závořic byl povýšen v roce 1570 jeho děd, Jan Škréta, který se z kožešníka v moravské Olešnici vypracoval na senátora ve staroměstské pražské radě. Císař Maxmilián II. mu udělil rodový erb.

Karlovým strýcem a později poručníkem byl kutnohorský mincmistr Pavel Škréta.

Škrétovým žákem byl jeho syn Karel (16461691).[1] Malbou se zabýval jen příležitostně, působil jako rada nejvyššího purkrabského soudu. Podílel se na některých obrazech svého otce.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Karlův otec zemřel v roce 1613 a ve své závěti nabádal svou ženu, aby dala děti vzdělat ve víře a v literárním umění. Karel byl nejmladší ze sedmi sourozenců. [2] Nejspíše studoval na sousední Týnské škole. Dostalo se mu důkladného humanistického vzdělání, kromě latiny a němčiny ovládal i italštinu. Malířství se učil pravděpodobně od některého z mistrů na královském dvoře, snad Aegidia Sadelera.

Emigrace[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě na Bílé hoře odešla rodina, která se nechtěla vzdát bratrské své víry, do emigrace. V roce 1628 Karel pobýval ve Stuttgartu. V roce 1630 přišel do Benátek, kde se zdržel několik let. Navštívil i Boloňu a Florencii a v roce 1634 přišel do Říma Urbana VIII. Zde se stal členem malířského sdružení Schilderbent, ovládaného Nizozemci, s přezdívkou Slackwart a Espadron (česky Šaršoun – meč). Zkušenosti a poznatky získané za pobytu v Itálii se projevily v jeho malířském stylu. Benátskou barevnost spojoval s Caravaggiovým temnosvitem, vliv vlámských a boloňských malířů se projevil v jeho kompozicích. Už v Itálii se začal prosazovat jako portrétista.

Návrat[editovat | editovat zdroj]

Roku 1638 se vrátil do Čech. Usadil se v Praze, což mu umožnila konverze ke katolictví, a brzy se mu také podařilo vysoudit zpátky propadlý rodinný majetek.[2] Bydlel V Domě u Hájků na Ovocném trhu, kde měl také svůj ateliér a dílnu. Kvůli své vznětlivé povaze se dostával do konfliktů a údajně při jedné ze šarvátek usmrtil svého protivníka.[3]

Jeho první velkou prací byl Svatováclavský cyklus pro klášter bosých augustiniánů na Novém Městě na Zderaze.[4] Z dochovaných osmi obrazů patří k nejcennějším Narození sv. Václava. V necelých čtyřiceti letech namaloval obraz s názvem Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem na objednávku Vlašské kongregace pro špitál v Praze. Pro pražský kostel sv. Martina ve zdi namaloval v polovině čtyřicátých let rozměrný obraz světce dělícího se s žebrákem o svůj plášť.[5] Následovala další monumentální sakrální díla: oltářní obrazy (např. pro Týnský chrám nebo kostel sv. Prokopa). Významný je jeho Pašijový cyklus v pražském chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, který je jednou z jeho posledních prací. Z mimopražských zakázek realizoval obrazy pro katedrály v Litoměřicích[6], Kutné Hoře, Zbraslav a další. Na řadě prací spolupracovali umělci z jeho dílny, což se projevilo na jejich rozdílné kvalitě, zvláště v posledním období Škrétova života.

V roce 1645 se Škréta oženil a o dva roky později se mu narodil syn Karel.

V průběhu let se Škréta stal vyhledávaným a váženým umělcem, uznávanou autoritou v otázkách umění. Podílel se na restaurování a záchraně mnohých uměleckých děl. Byl zvolen cechmistrem pražského malířského cechu.[2]

Vynikl také jako portrétista, kreslíř a autor předloh ke grafickým listům. Jeho obrazy do rytin převáděli často jeho současníci Jan Kašpar Dooms, Gerard de Groos, Václav Hollar nebo Melchior Küssel, ale i následovníci jako Jan Jiří Balzer. Často portrétoval umělce, intelektuály i příslušníky šlechtických rodin. Maloval alegorické portréty (tzv. vyprávěcí), v nichž skutečné portrétované osoby zasazoval do divadelních kostýmů (například Marie Maxmiliána ze Šternberka vystupuje jako tančící pastýřka) nebo do mytologických příběhů, například Dvojportrét Františka Antonína Berky hraběte Hovory z Dubé a Lipého a Aloisie Ludoviky Anny de Montecuccoli jako Paris a Helena (1672), nebo Dvojportrét neurčeného páru jako Prokris a Kefalos, původně v Nosticově galerii v Praze[7]. Kompozici, žánr a detail obrazu volil podle modelu, dokonale uměl vystihnout nejen jeho fyzickou podobu, ale také jeho duševní charakteristiku. Celoevropsky výjimečné místo mezi skupinovými portréty v pracovním prostředí zaujímá Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho s rodinou (1653).[2][8] Jeho závěrečnými díly byl oltářní obraz pro katedrálu sv. Štěpána v Litoměřicích a cyklus Kristových pašijí pro emporu chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

Karel Škréta je pohřben v kostele sv. Havla v Praze na Starém Městě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Některé Škrétovy obrazy byly při josefinských reformách prodány ve dražbách (dva obrazy ze zrušeného kostela svatého Václava v Českých Budějovicích) a jejich další osud není znám.[9] Obraz neznámé dámy je v hradní obrazárně v Rožmberku nad Vltavou.[10]

Výběr z obrazů[editovat | editovat zdroj]

Kresby a grafika[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Karel Škréta v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Epizody ze života Karla Škréty zpracovává veselohra Václava Aloise Svobody Karel Skreta z roku 1841 a opera Karla Bendla a Elišky Krásnohorské Karel Škréta z roku 1883.

Úcta a památky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Neumann, Jaromír Český barok, vyd. Odeon, Praha 1974, s. 80
  2. a b c d CODR, Milan; MACKOVÁ, Olga. Přemožitelé času sv. 7. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Karel Škréta, s. 129–133. 
  3. Rváč (Toulky českou minulostí). ČR Dvojka [online]. 2004-08-08 [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  4. Karel Škréta – Pražský pantheon. www.prazskypantheon.cz [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. 
  5. LAB.SNG. Karel Škréta - Sv. Martin se dělí s žebrákem o plášť. Web umenia [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  6. Obrazy Karla Škréty se vrátily do litoměřické katedrály | Diecéze litoměřická. www.dltm.cz [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  7. Pazaurek, 1889, s. 90, č.kat. 146
  8. LAB.SNG. Karel Škréta - Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny. Web umenia [online]. [cit. 2020-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  9. CHVOJKA, Jiří. Město pod Černou věží : vyprávění z historie Českých Budějovic. České Budějovice: Actys, 1992. ISBN 80-901234-0-6. S. 105. 
  10. Umělecké památkyČech 3 (P/Š). Příprava vydání Emanuel Poche a kolektiv. Praha: Academia, 1980. S. 258. 
  11. Pazaurek, 1889, s. 90, č.kat. 143
  12. Pazaurek, 1889, s. 90, č.kat. 146
  13. Pazaurek, 1889, s. 90, č.kat. 145
  14. [1]
  15. Pazaurek, 1889, s. 98, č.kat. 175

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VÁCHA, Štěpán; HEISSLEROVÁ, Radka. Ve stínu Karla Škréty. Pražští malíři v letech 1635–1680. Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess, Matěj Zimprecht. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2801-3. 
  • STOLÁROVÁ, Lenka; VLNAS, Vít. Karel Škréta (1610–1674): Doba a dílo. Praha: Národní galerie v Praze, 2010. ISBN 978-80-7035-458-2. 
  • NEUMANN, Jaromír. Škrétové. Praha: Akropolis, 2000. ISBN 80-85770-99-7. 
  • NEUMANN, Jaromír. Karel Škréta 1610–1674. Praha: Národní galerie v Praze, 1974. 

Dále:

  • PAZAUREK, Gustav Edmund, Carl Skreta (1610-1674) : Ein Beitrag zur Kunstgeschichte des XVII. Jahrhunderts /,Ehrlich, Prag 1889
  • RYBIČKA Antonín: Karel Škréta Šotnovský ze Závořic. Nástin rodo- a životopisný, Světozor 3, 1889, s. 42-63
  • TANNER, Matěj, 1630-1692: Societas Jesu Usque ad Sanguinem Pro Deo, Et Fide Christiana militans Pragae : Typis Universitatis Carolo-Ferdinandeae, in Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem, 1675 (?), 181 listů; z nich 99 mědirytových ilustrací jezuitských mučedníků Melchiora Küssela podle předloh Karla Škréty nebo podle "C.S.", ostatní podle J. J. Heinsche.
  • Heinsch Jan Jiří, 1647-1712 (ilustráto), Küsel Melchior, 1626-1683 (ilustráto), Škréta Karel, 1610-1674 (ilustráto) - Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]