Jaromír Neumann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prof. PhDr. Jaromír Neumann, DrSc.
Narození 15. srpna 1924
Městec
Úmrtí 26. října 2001 (ve věku 77 let)
Praha
Povolání kunsthistorik
Ocenění Státní cena Klementa Gottwalda
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaromír Neumann (15. srpna 1924 Městec26. října 2001, Praha) byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění.

Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon.

V letech 1960-1970 byl též ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV.

Politické postoje[editovat | editovat zdroj]

Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Prof. Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na Univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod.[1] V padesátých letech Neumann zastával pozice velmi striktně marxisticky pojatých dějin umění.

Později své marxistické postoje značně zmírnil. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs, za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce, ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v akademii věd. Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i akademie věd pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Pro zahraniční cesty podepsal spolupráci s STB, pod reg. číslem 20795 a krycím jménem Korespondent nebo Hudek byl evidován v letech 1980-1986, 17. 11. 1986 byl jeho spis skartován. Od počátku 80.let začal opět externě přednášet na FFUK a příležitostně také jinde, například v Klubu výtvarných umělců Mánes.

V letech 198587 byl za spolupráci na ilegálním obchodu se starožitnostmi souzen a následně uvězněn. Ze souborné knihy Kapitoly z českého dějepisu umění, kterou připravilo jeho dříve mateřské pracoviště Ústavu dějin umění ČSAV v Praze roku 1987 v redakci Rostislava Šváchy a Rudolfa Chadraby, již byl (až na pár odkazů ve jmenném rejstříku) zcela vymazán.

Politické změny roku 1989 znamenaly pro profesora Neumanna nový impuls, ovšem publikovaných prací z následujících let není mnoho.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Neumann byl především znalcem, disponujícím zcela mimořádnou schopností vnímat a bezprostředně reflektovat estetickou a uměleckou kvalitu uměleckých děl. Disponoval i mimořádnou vizuální pamětí, která se znásobila jeho na tehdejší dobu rozsáhlými zahraničními studijními cestami. Naopak jeho teoretické práce jsou spíše slabší a méně výrazné. Specializoval se na českou barokní malbu, Především Karla Škréty (výstavní katalog Karel Škréta 1610-1674, 1974; kniha Škrétové, 2000), Petra Brandla (výstavní katalog Petr Brandl 1668-1735, nedokončená Brandlova monografie), M. L. Willmanna a J. K. Lišky (nevydaná kniha o Expresivních tendencích v české barokní malbě; dílčí studie vydané v odborných časopisech). Vedle Karla Škréty se věnoval také dalším, spíše opomíjeným malířům 17. století (Malířství XVII. století v Čechách, 1950). V šedesátých letech objevným způsobem zpracoval do té doby nepoznané a neutříděné sbírky a posléze i katalog Obrazárny Pražského hradu (výstavní katalog Obrazárna Pražského hradu, 1965).

Kromě prací k těmto specializovaným tématům, publikoval také syntetičtěji pojaté souborné práce, především knihu Český barok (1969, 1974, 1970 německy), dodnes nejlepší z hlediska propojení architektury, sochařství a malířství, a dále uměleckohistorický cestopis Itálie (1969, dvousvazkové vydání 1978 a 1979). Dále se podílel na kolektivní cizojazyčné publikaci Renaissance Art in Bohemia, kterou vydalo nakladatelství Hamlyn v Londýně, Sydney a Torontu roku 1979.

Po roce 1989 publikoval několik spíše drobnějších prací. Připravované zásadní monografické dílo o Petru Brandlovi zůstalo ne zcela dokončeno a zatím nebylo publikováno. Také chystané dílo věnované italskému malíři Tizianovi a jeho kroměřížskému obrazu Apollon a Marsyas zůstalo nedokončeno. Nepublikováno je doposud i roku 1971 rozmetané dílo o expresivních tendencích v české barokní malbě (M. L. Willmann a J. K. Liška).

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Malířství XVII. století v Čechách, Orbis, Praha, 1951
  • Mikoláš Aleš, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, Praha, 1952
  • Leonardo da Vinci (Renesanční umělec a myslitel), Osvěta, Praha, 1952
  • Mikoláš Aleš: Cykly, SNKL, Praha, 1957
  • Auguste Renoir, SNKL, Praha, 1963, Odeon, Praha 1975
  • Umění a skutečnost (Úvahy o realismu a uměleckém vývoji), Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha, 1963
  • Pieter Bruegel, SVKL, Bratislava, 1965, Odeon, Praha 1975, 1979
  • Český barok, Odeon Praha 1969, 1971, 1974 (též německy)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Neumann byl poctěn řadou odborných ocenění, mj. československou státní cenou (1960) a cenou Humboldtovy nadace (1981). Přes své rozporuplné působení v padesátých letech a také problematické, eticky nepřijatelné jednání při obchodu s uměleckými předměty v letech sedmdesátých a osmdesátých, je Jaromír Neumann dodnes odbornou veřejností vysoce hodnocen jako přední znalec české barokní malby. Mimo jiné mu byla dedikována monumentální výstava Karla Škréty, probíhající v letech 2010-11 v pražské Národní galerii. Vysoká škola uměleckoprůmyslová uspořádala v září roku 2017 vědeckou konferenci o jeho životě a díle[2].

  • 1960 Laureát státní ceny Klementa Gottwalda[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. František Dvořák, Můj život s uměním, nakl. LN, Praha, 2006, s. 103
  2. www.umprum.cz/web/cs/prednasky/jistorik-umeni-jaromir-neumann-6138
  3. Přehled výtvarných umělců: Nositelé čestného titulu národní a zasloužilý umělec, řádů, státních vyznamenání a cen, SČVU Praha, 1988

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.) ve spolupráci s Polanou Bregantovou, Andělou Horovou a Marií Platovskou, Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů . Díl 2, N–Ž, Praha : Academia 2016.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]