Řád křižovníků s červeným srdcem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Řád křižovníků s červeným srdcem – Cyriaci
Canonicus Ordo crucigerorum cum rubeo corde
Cyriakowie.svg
Znak Cyriaků
Znak Cyriaků
Základní info
Aktivita: 1179-1807 (1845)
Země původu: Čechy, Polsko, Livonsko
Schválil: Alexandr III. v roce 1179

Řád křižovníků s červeným srdcem – Cyriaci (latinsky Canonicus Ordo crucigerorum cum rubeo corde, zvaní někdy též polští křižovníci, či bílí augustini) vznikl jakožto špitálský řád, jemuž papež Alexandr III. dal roku 1179 pravidlo Řehole svatého Augustina, a jejž potom papež Alexandr IV. roku 1256 prohlásil za kanovnický řád, a dal mu hlavní sídlo v Římě při dnes již neexistujícím chrámu Santa Maria de Metrio.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Řád se původně jmenoval Bratří řehole kající sv. Augustina blahoslavených mučedníků. V 17. století byli nadáni právem mít pod řádovým červeným křížem červené srdce, od 18. století se nazývali Řeholní kanovníci křížovníci s červeným srdcem blahoslavených mučedníků od pokání.

Řád byl nazván podle mučedníka sv. Cyriaka (zemřel roku 309). Hlavním posláním řádových bratří byla duchovní správa, péče o nemocné ve špitálech a hoštění poutníků. Tito klášterníci byli posláni papežem Inocencem do tehdy pohanské Litvy, do Livonska. Tam je poznal při své výpravě proti pohanským Prusům (14. prosince 1254 - 6. února 1255) český král Přemysl Otakar II.

Roku 1257 nechal polský kníže Boleslav V. se svou manželkou, kněžnou Kingou, založit cyriacký klášter v Krakově.

Řád se vyznačoval společenstvím všeho, společným duchem, úkony, šatem a svatou chudobou. Mniši měli každý nejvýše dva hábity, pro zimu měli nárok na prostý kožich. Jako duchovní měli na temeni hlavy vystříhanou tonzuru (kolečko), vlasy ostříhané mezi tonzurou a ušima na šíři tří prstů. Stříháni byli 15× do roka, vždy v určitý svátek, poprvé na Narození Páně, naposledy v den svatého Ondřeje.

Cyriaci v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Do Čech byli povoláni bratři Cyriaci z Livonska králem Přemyslem Otakarem II. V roce 1256 se jim dostalo od papeže Alexandra IV. nové konstituce povýšením na řád kanovnický. Král jim nechal vybudovat nejstarší konvent v Praze na Starém Městě, v místě řečeném Na Rvačkách, na pustém vltavském břehu, s kostelem svatého Kříže Většího.[1]

Čeští cyriaci se rozšířili z Prahy do Pardubiček (kostel svatého Bartoloměje), na Chloumek u svatého Václava, v Orlíku (Klášterci nad Orlicí) na Královéhradecku u kostela Panny Marie, v Nových Benátkách u kostela Panny Marie (kolem roku 1350). K řádu patřily ještě korporátní fary. Tímto velkým rozšířením bylo způsobeno, že generální převorství bylo přeneseno do Prahy.

17. dubna 1393 rybáři našli tělo Jana Nepomuckého zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko kláštera (v místech dnešní Základní školy a SPŠ stavební, Dušní 17). Od nich jeho tělo převzali bratři cyriaci, jejichž novicové je uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti je pochovali v kostele sv. Kříže většího při svém klášteře. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.

V době husitských válek nezbylo cyriakům než z Prahy po vypálení a vyvraždění pobočných klášterů uprchnout do Polska, kde v Krakově při kostele svatého Marka měli svůj klášter. I jejich farnost měla dříve nebývalé rozměry. Vzhledem k rozšíření české řádové provincie byla správa řádu přenesena do Prahy.

Do Prahy se cyriaci vrátili v roce 1628.

Svatojánské Navalis[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Svatojánské slavnosti Navalis.

Cyriaci založili 15. května 1715 tradici Svatojánských slavností NAVALIS, které až do zrušení řádu Josefem II. organizovali. V jejich řadách působili také učenci. Archivář a církevní historik Jan Karel Rohn (1711-1779)[2] sepsal a mezi léty 1774-1777 vydal první tři svazky dějin české církve podle krajů pod titulem Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum...

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Roku 1783 byl řád v rámci náboženských reforem Josefa II. zrušen a postupně docházelo také k devastaci pražského kláštera, který při asanaci Starého Města zmizel zcela. Řád křižovníků s červeným srdcem se nejdéle udržel v Polsku, kde jeho provincie zanikla v roce 1832.

Na místě chrámu svatého Kříže Většího stojí dnes Základní škola a SPŠ stavební, Dušní 17.[3]

Po řádu zde zbylo:

  • sousoší Pieta z chrámu, nyní kostel sv. Ducha, kam byla přenesena farnost
  • kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, nyní před kostelem sv. Ducha.
  • Ze staveb zbyla ještě kaple svaté Máří Magdaleny pod Letnou, kterou bratří Cyriaci postavili na své vinici. Tato kaple byla přesunuta ze svého místa při rozšiřování silnice cca 31 metrů. V tehdejší době to byl první přesun tak velkého objektu.

Sousoší Piety byla zasvěcena 29. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena roku 1674.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Plán Prahy J. D. Hubera z roku 1769 (perspektivní). In: Historický atlas měst: Praha. Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., 1994. Dostupné online Archivováno 4. 9. 2017 na Wayback Machine.
  2. [1]
  3. ZŠ Curie, Historie školy, zpracovala: Mgr. Tereza Martínková

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. díl, str. 123 - 132, Libri Praha 2002
  • EKERT, František: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, svazek II. str.439 - 446. Reprint VOLVOX GLOBATOR Praha 1996. Dostupné online.
  • HLEDÍKOVÁ Zdeňka, Řád křižovníků s červeným srdcem ve středověku, Sborník prací východočeských archivů 5 (1984), s. 209–235.
  • NOVOTNÝ, Antonín: "U staropražských cyriaků čili kronika zaniklého kláštera 1256-1925, výtah z textu, Edice Praga Caput Regni svazek 7, Nakladatelství Bystrov a synové 2002
  • ŘEPA, Tomáš. Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka. Brno, 2010 [cit. 2015-04-24]. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Pavlíček. s. 199 - 202. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Zaniklé kostely: Praha bezvěžatá, interaktivní mapa zhola.com, Autor: Zdeněk Homola
  • Stará Praha na dobových pohlednicích a ve starých fotografiích, čtvrť Na Františku, pohlednice 138 a 139.