Kunhuta Lucemburská

Svatá; Kunhuta Lucemburská
	Socha v Bamberku
císařovna
Svátek	3. března
Rodiče	Siegfried I. Lucemburský a Hedvika z Nordgau
Místo pohřbení	Bamberský dóm
Státní občanství	Lucemburské hrabství
Řád	Řád svatého Benedikta
Vyznání	katolická církev
Svatořečena	29. března 1200, Řím, Inocenc III.
Uctívána církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství,; pravoslavná církev
Atributy	císařské insignie, kostel v rukou
Patronkou	Lucemburska, arcidiecéze bamberské
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kunhuta Lucemburská
	bavorská vévodkyně a císařovna Svaté říše římské
	Kunhuta s manželem (Norimberská kronika)
Narození	980?
Úmrtí	3. března 1033/1039; Kaufungen
Pohřbena	Katedrála v Bamberku
Manžel	Jindřich II.
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Siegfried I. Lucemburský
Matka	Hedvika z Nordgau
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kunhuta Lucemburská (německy Kunigunde; 980^? – 3. března 1033/1039 Kaufungen) byla bavorská vévodkyně a císařovna Svaté říše římské. Roku 1200 byla svatořečena.

Život

Sňatek

Kunhuta se narodila jako dcera lucemburského hraběte Sigfrieda I. z rodu Wigerichovců a jeho manželky Hedviky z Nordgau. Okolo roku 995 nebo 998 (nejpozději v létě roku 1000) se Kunhuta provdala za vévodu Jindřicha II. z bavorské linie Liudolfingů (jeho dědeček Jindřich byl bratrem Oty I. Velikého). Jako bavorská vévodkyně žila po manželově boku v Řezně a též jej doprovázela na jeho cestách.

Královnou a císařovnou

Po smrti císaře Oty III. nastoupil na římsko-německý trůn jeho bratranec Jindřich II., na to byla 10. srpna 1002 v Paderbornu arcibiskupem Willigisem Mohučským korunována Kunhuta římskou královnou. Císařská korunovace královského páru se uskutečnila 14. února 1014 v Římě. Během této korunovace je také poprvé doloženo užití říšského jablka mezi říšskými insigniemi. Jako panovníkova manželka byla Kunhuta politicky velmi aktivní. Ač pár zůstal bezdětný, manželství bylo zřejmě šťastné.

Královna měla významný podíl na vládě a to nepřímo jako interventka, kdy je jmenována ve třetině listin svého manžela (poprvé již 10. července 1002), i přímo jako zástupkyně krále a císaře během jeho krátkodobých nepřítomností – např. roku 1012, kdy v důsledku konfliktu se svými lucemburskými švagry Jindřich obléhal město Mety, přenesl na Kunhutu společně s novým magdeburským arcibiskupem Walthardem vedení dalších jednání s Boleslavem Chrabrým a správu královských statků v Sasku. Po Walthardově smrti byly říšské záležitosti v této oblasti plně svěřeny do rukou královny Kunhuty, která také organizovala obranu země proti Boleslavu Chrabrému.^[1] Kunhuta byla též zprostředkovatelkou v politických konfliktech.

Vdovství

Král zemřel 13. července 1024 na falci Grone, na to byl 4. září 1024 novým panovníkem zvolen Konrád II. z rodu Sálců. Mezi smrtí císaře a volbou nového panovníka uplynuly téměř dva měsíce, během nichž byla plná vládní moc svěřena císařovně-vdově Kunhutě, a s velkou pravděpodobností se nejednalo pouze o formální funkci, jak někdy uváděla starší historiografie.^[2] Kunhuta, která měla význačné postavení a podíl na politické moci již za života svého manžela, spravovala Římskou říši s pomocí svých bratrů Ditricha, biskupa v Metách, a Jindřicha, vévody bavorského. Umírající císař jí také svěřil říšské insignie, které posléze Kunhuta předala nově zvolenému králi Konrádovi II., což bylo vnímáno jako známka jeho legitimace.^[3]

Zakladatelská činnost

Kunhuta dle dobových záznamů byla velice vzdělanou ženou, dopisovala si s mohučským arcibiskupem Aribem. Ademar z Chambers jí mimo jiné věnoval svůj spis o sv. Maritalovi. V jejím zvláštním zájmu pak byla podpora různých církevních institucí. Ve prospěch biskupství v Bamberku, které založila spolu s manželem roku 1007, se například vzdala svého jitřního daru (Morgengabe). Poblíž královského dvora Kassel v Hesensku, který jí Jindřich daroval roku 1008, založila po uzdravení z těžké nemoci v roce 1017 v Kaufungenu benediktinský klášter sv. Kříže, přičemž první abatyši kláštera jmenovala svou neteř Juttu. Do Kaufungenu se také uchýlila po svém ovdovění a volbě nového krále, posléze zde i zemřela.

Legenda a svatořečení

Bezdětnost manželství císařského páru dala na konci 11. století vzniknout legendě, podle níž spolu zbožní manželé žili bez tělesného styku jako bratr se sestrou. Kunhuta se pak měla, aby při obvinění z cizoložství dokázala, že je stále pannou, podrobit Božímu soudu, kdy šla bosa po rozžhavené radlici, aniž by utrpěla zranění. Svatořečená byla papežem Inocencem III. dne 29. března 1200. Její manžel Jindřich II. byl svatořečen již roku 1146.

Odkazy

Reference

↑ FÖSSEL, Amalie. Die Königin im mittelalterlichen Reich: Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume. S. 349–351. digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 2000 [cit. 2023-05-24]. S. 349–351. Dostupné online. (německy)
↑ FÖSSEL, Amalie. Die Königin im mittelalterlichen Reich: Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume. S. 339–340. digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 2000 [cit. 2023-05-24]. S. 339–340. Dostupné online. (německy)
↑ MÜNCH, Ernst. Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. Band IV - Kunigunde (Srov.: Fössel, A.: Die Königin, s. 340.). [s.l.]: Erscheinungsort, 1992. ISBN 978-3883090382. S. 817–820. (německy)

Literatura

Lexikon des Mittelalters, sv. 5, s. 1570–1571.
Ennenová, E.: Ženy ve středověku, Praha 2001, s. 69.
Jäschke, K. U.: From famous empresses to unspectacular Queens: The Roman-German empire to Margaret of Brabant, countess of Luxemburg and queen of the Romans (d. 1311), in: Duggan, Anne J. (ed.): Queens and Queenship in Medieval Europe proceedings of a conference held at King's College London April 1995, Woodbridge 1997, ISBN 0-85115-657-6, s. 75–108.
Weinfurter, S.: Kunigunde, das Reich und Europa, in: Dick, S. – Jarnut, J. – Wemhoff, M.: Kunigunde, Consors Regni: Vortragsreihe zum tausendjährigen Jubiläum der Krönung Kunigundes in Paderborn, 1002-2002, Wilhelm Fink Verlag, 2004, s. 9–28.
Fössel, A.: Die Königin im mittelalterlichen Reich. Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume, Stuttgart 2000, ISBN 3-7995-4256-6.
Ketsch, P.: Frauen im Mittelalter, Bd. 2: Frauenbild und Frauenrechte in Kirche und Gesellschaft, Quellen und Materialien, Düsseldorf 1984.
Harksen, S.: Die Frau im Mittelalter, Leipzig 1974.

Související články

Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kunhuta Lucemburská na Wikimedia Commons
Vydání listin královny Kunhuty v edici MGH
Kronika Dětmara Merseburského
Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (německy)
Kunhuta Lucemburská (německy)
Kunhutina vitráž (14. století)

Německá královna
Předchůdce: Theofano	1002–1023 Kunhuta Lucemburská	Nástupce: Gisela Švábská

Římská císařovna
Předchůdce: Theofano	1014–1023 Kunhuta Lucemburská	Nástupce: Gisela Švábská

Bavorská vévodkyně
Předchůdce: Gisela Burgundská	995/998 (1000)–1004; 1009–1017 Kunhuta Lucemburská	Nástupce:

[1] FÖSSEL, Amalie. Die Königin im mittelalterlichen Reich: Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume. S. 349–351. digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 2000 [cit. 2023-05-24]. S. 349–351. Dostupné online. (německy)

[2] FÖSSEL, Amalie. Die Königin im mittelalterlichen Reich: Herrschaftsausübung, Herrschaftsrechte, Handlungsspielräume. S. 339–340. digi.ub.uni-heidelberg.de [online]. 2000 [cit. 2023-05-24]. S. 339–340. Dostupné online. (německy)

[3] MÜNCH, Ernst. Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. Band IV - Kunigunde (Srov.: Fössel, A.: Die Königin, s. 340.). [s.l.]: Erscheinungsort, 1992. ISBN 978-3883090382. S. 817–820. (německy)

[1]

[2]

[3]