Jan Jiří Bendl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Jiří Bendl
Narození 1620
Úmrtí 27. května 1680 (ve věku 59–60 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Socha svatého Václava na Vyšehradě. Tato jezdecká socha stála původně na Václavském náměstí

Jan Jiří Bendl (asi 1610? ve Švábsku27. května 1680 v Praze) byl nejvýznamnější český raněbarokní sochař. Jeho dílem byly například sochy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Fragmenty tohoto díla jsou dnes uloženy v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Významným dílem jsou také dřevěné vyřezávané sochy apoštolů z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu. Z jeho dílny pochází i kamenné sochy umístěné na průčelí tohoto chrámu. Je autorem vinařského sloupu se sochou sv. Václava u protějšího kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze a sochy sv. Václava na starém proboštství na 3. nádvoří pražského hradu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Jiří byl truhlářem a pocházel ze Švábska.[1] Podle vlastních slov se on sám vyučil u svého otce. Další školení zřejmě prodělal v jižním Německu. Roku 1657 podnikl studijní cestu do Itálie. První zprávy o jeho působení v Praze pochází z roku 1630.[2] Oficiálně se měšťanem Starého Města pražského stal v roce 1651. V té době zároveň vstoupil do cechu sdružujícího malířství i řezbářství. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo k častým sporům. Donucen nekončící rivalitou nakonec společně s dalšími řezbáři požádal městskou radu o povolení založit samostatný řezbářský cech. Roku 1661 jim magistrát povolil ustanovení vlastního cechu.[3] Zemřel v roce 1680 asi ve věku šedesáti let zřejmě vinou morové epidemie, jež tou dobou zasáhla Prahu.[2]

Charakteristické rysy tvorby[editovat | editovat zdroj]

Využíval nejen kámen, ale také dřevo. Jeho díla byla ovlivněna nizozemským severským pojetím, ale také je v nich patrná znalost sochařských prací římských manýristů.[4] Mísí tedy motivy tradičních gotických prvků, jako jsou sevřené obrysy a kaskádovité lemy, s novějším, později nastupujícím pojetím v gestech rukou, rotačním oživením či spádem bohatých rouch. Vynikal svou realistickou modelací nažin.[5] Nebyl pouze vzorem svých současníků, ale hledali u něj inspiraci i sochaři mladší generace jako Ferdinand Maxmilián Brokof.[6]

Práce ze dřeva[editovat | editovat zdroj]

Socha Archanděla Rafaela, Muzeum hlavního města Prahy

Jeho řezby představují vlastní autentickou práci bez dílenské deformace, jakou najdeme u větších kamenných soch.[7] Zpočátku tuto jeho tvorbu provází expresivní tendence. Nejpočetnější a nejvýznamnější prací ze dřeva je skupina soch vytvořena pro zpovědnice jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze. Jeho dřevěná plastika tedy nejen umělecky, ale také množstvím převyšuje práci z kamene.[6]

  • Sv. Petra a Pavel, 1648, lipové dřevo, 160 cm, kostel Panny Marie před Týnem, Praha
  • Sv. Václav, 1650, lipové dřevo, 240 cm, kostel sv. Jindřicha, Praha
  • Sv. Gerard a sv. Ubaldeska, 1651, lipové dřevo, 200 cm, kostel Panny Marie pod řetězem, Praha
  • Archanděl Gabriel a anděl strážný, lipové dřevo, po 1650, 176,5 a 173,5 cm, Muzeum hlavního města Prahy
  • Sv. Řehoř a Augustin, lipové dřevo,1655, 45 cm, Muzeum hlavního města Prahy
  • Sv. Vít a Zikmund, kolem 1660, lipové dřevo, 161 a 163 cm, Muzeum hlavního města Prahy
  • Sv. Prokop a Vojtěch, 1664, lipové dřevo, 162 cm, Kostel Panny Marie před Týnem, Praha
  • Sv. Jan Křtitel a Jan Evangelista, 1665, lipové dřevo, 142 a 143,5 cm, Kostel Pany Marie před Týnem, Praha
  • Dvojice andělů, 1664 – 68, lipové dřevo, 150 cm, kostel Nanebevzetí a sv. Jakuba, Praha-Zbraslav
  • Soubor řezeb apoštolů z lipového dřeva pro kostel sv. Salvátora v Praze, listopad 1673 – 1675
    • Sv. Petr, 133 cm
    • Sv. Pavel, 136 cm
    • Sv. Ondřej, 134 cm
    • Sv. Jakub větší, 137 cm
    • Sv. Jan, 138 cm
    • Sv. Tomáš, 132 cm
    • Sv. Jakub menší, 132 cm
    • Sv. Filip, 131 cm
    • Sv. Bartoloměj, 137 cm
    • Sv. Matouš, 133 cm
    • Sv. Šimon, 134 cm
    • Sv. Matěj 103 cm
    • Sv. Ludmila, 180 cm
  • Sv. Isidor, 1678 – 80, lipové dřevo, 165,5 cm, Národní galerie v Praze, zapůjčeno farním úřadem v Buděničkách z kostela sv. Isidora

Práce z kamene a štuku[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejranější práce spadá štukatérská výzdoba kopule jezuitského kostela sv. Salvátora. Pro průčelí této stavby také vytvořil nejobsáhlejší figurální soubor.[8] Pro jeho figury je typická barokní rotace, schéma zdvižené a podepřené paže stejně jako násilné vybočení nohy či ne zcela zvládnuté tělesné proporce.[9] Ke sklonku života již nedokázal zvládat hmotný charakter kamenného bloku, což se snažil nahradit pečlivým pojednáním v detailech.[10]

Anděl s ďáblem, součást bývalého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Jan Jiří Bendl. Pražský sochař časného baroka. Praha : státní tiskárna v Praze, 1937. S. 8. (dále jen Blažíček (1937)). 
  2. a b BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Jan Jiří Bendl. Výběr řezeb pražského sochaře raného baroku. Praha : Národní galerie, 1982. S. 12. (dále jen Blažíček (1982)). 
  3. Blažíček (1937), s. 11
  4. Blažíček (1982), s. 8
  5. Blažíček (1982), s. 7
  6. a b Blažíček (1982), s. 11
  7. Blažíček (1937), s. 23
  8. Blažíček (1937), s. 16
  9. Blažíček (1937), s. 28
  10. Blažíček (1937), s. 29

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽÍČEK, Oldřich J. Jan Jiří Bendl, pražský sochař časného baroka. Praha : Archeologická komise, 1937.  
  • BLAŽÍČEK, Oldřich J. Jan Jiří Bendl : výběr řezeb pražského sochaře raného baroku. Praha : Národní galerie v Praze, 1982.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 34.  
  • SOCHOROVÁ, Anna. Jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla v Praze. Brno : Masarykova univerzita, 2008. Dostupné online.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha : Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. S. 371–372.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]