Kostel svatého Apolináře (Praha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Apolináře
na Novém Městě v Praze
Kostel svatého Apolináře na Novém Městě v Praze
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Hlavní město Praha
Městská část Praha 2
Obec Nové Město
Souřadnice
Kostel svatého Apolináře na Novém Městě v Praze
Kostel svatého Apolináře
na Novém Městě v Praze
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze arcidiecéze pražská
Vikariát první pražský
Farnost sv. Apolináře Praha-Nové Město
Status farní kostel
Architektonický popis
Stavební sloh gotika
Specifikace
Umístění oltáře východ
Stavební materiál kámen, zdivo
Odkazy
Kód památky 40087/1-1216 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Apolináře je římskokatolický farní kostel vystavěný v gotickém slohu ve druhé polovině 14. století z iniciativy krále Karla IV. Nachází se v Apolinářské ulici na návrší zvaném Větrov na Novém MěstěPraze. V současnosti je kostel sídlem římskokatolické farnosti, kterou do roku 2012 spravovala komunita Chemin Neuf. Od roku 2012 farnost je svěřená komunitě Misionářů svatého Karla Boromejského. Je chráněn jako kulturní památka České republiky od roku 1958.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na exteriér věže ze dvora Sexuálního ústavu z jižní strany
Pohled na exteriér presbytáře kostelu ze severní strany

Kostel byl založen Karlem IV. v roce 1362. Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348. Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Apolináře, čímž dal podnět k výstavbě kostela. Jednolodní gotická stavba s užším presbytářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360–1390.[2] Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí[3][4], ale bylo-li tomu tak, byla před postavením kostela sv. Apolináře bez jakýchkoliv pozůstatků odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu.

Budování kostela[editovat | editovat zdroj]

Budování kostela probíhalo ve dvou etapách. Během první etapy, přibližně v letech 13601376, byla postavena podélná sálová loď s pěti klenebními poli. Na její sedlové střeše se nacházela sanktusová věžička. Loď tak mohla provizorně fungovat jako samostatný kostel, ačkoliv ještě neměla presbytář. O několik let později byla také započata stavba věže na jižní straně kostela. Ve druhé etapě výstavby byl dostavěn presbytář. Dokončení celé stavby se datuje již k roku 1390.

Průřez historií[editovat | editovat zdroj]

Původní kapitula u sv. Apolináře sestávala z probošta a osmi kanovníků a kapitulní dům byl připojen ke kostelu vstupem přímo na tribunu kostela na jeho západní straně. Kolem roku 1419 kapitula chrám opustila až na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen. Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 14141418.

V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům. Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské.

V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu. Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628. Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon. V roce 1628 přikázal ovšem císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské.

Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusní věžičku, čímž se poškodily i krovy. Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí. Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd. Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671). V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním. V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.

Rekonstrukce[editovat | editovat zdroj]

Barokizace (1671 a 1757–1768)[editovat | editovat zdroj]

Pohled na exteriér menšího lomeného portálku (severní strana)

První vlna barokizace proběhla v souvislosti s opravou kostela v roce 1671. Důvodem opravy bylo poškození kostela vichřicí v roce 1670, které značně postihlo sanktusní vížku, krovy a zasklení oken. Nová sanktusní vížka s cibulovou bání a barokizace interiéru byly nejspíš dílem stavitele Daniela Rynda. V tomto období také zvonař Mikuláš Loewe přelil velký zvon z roku 1620. Dále byl řízen i oltář Matky Boří Staroboleslavské v lodi kostela.

Druhá vlna souvisela s obsazením kostela pruským vojskem v roce 1757. Boje o kostel a zkoušení paliva zapříčinily poškození zdiva a omítky. Opravy v tomto případě postihly zejména interiér. Byly osazeny obnovené oltáře. Pro kostelní věž byly Janem Jiřím Kuehnerem odlity dva nové zvony, větší Apolinář a menší Anna. Významným zásahem bylo v roce 1768 osazení nových varhan s plastikami sv. Václava a dvou andělů na starou gotickou tribunu v západní části lodi.

Regotizace (1893–1898)[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Apolináře a budova fary v rekonstrukci (vpravo)

19. století se na kostele objevily statické trhliny, proto bylo rozhodnuto, že bude kostel opraven a regotizován. Přestavby se ujal arch. J. Mocker. V západní části strhl starou gotickou tribunu a nahradil ji replikou. V oknech lodi i presbytáře nahradil poškozené kružby za nové. Změnami prošly i oba dva severní vstupní portály. Hlavní byl Mockerem pouze opraven, ovšem druhý, menší lomený portálek, je Mockerovou pseudogotickou náhradou za původní gotický portál. Do obou portálů byly osazeny nové dveře podle Mockerových vlastních návrhů. Západní štít lodi byl stržen a nahrazen jeho obdobou. Celá stavba byla opatřena novým krovem. Na exteriéru byly vyměněny zvětralé kvádry a kostel byl nově omítnut. Pseudogotická je i korunní římsa.V interiéru Mocker znovu odhalil původní gotické nástěnné malby a nejspíš i původní polychromii klenebních žeber a svorníků. V jižní zdi presbytáře prorazil nový portál, který vedl do nově přistavované pseudogotické sakristie. Ta byla s chórem spojena zděnou chodbou. Upravil vstup z podkruchtí do věže. Ve věži pak opravil vnitřní schodiště.

Půdorys kostela sv. Apolináře

V roce 2016 probíhá rekonstrukce budovy fary.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Půdorys kostela je tvořen jednou lodí s užším pětibokým presbytářem a boční věží u jihozápadního nároží. Dále konstrukci doplňuje kvadratická sakristie s předsíňkou.

Loď[editovat | editovat zdroj]

Půdorys tvoří protáhlý obdélník sestaven z pěti příčně položených polí. Exteriér lodi je poměrně strohý, obohacený jen deseti mohutnými jednou odstupněnými opěrnými pilíři. Ty jsou armované pískovcovými kvádry a přepásané v dolní třetině podokenní profilovanou římsou. Na vrcholech opěráků můžeme spatřit kombinaci pultových a sedlových stříšek. Nárožní opěrné pilíře jsou postaveny diagonálně. Velká lomená okna lodi poskytují bohaté osvětlení. Široce prožlabené kamenné ostění je původní. Někde můžeme spatřit i kamenické značky. Na západní stěně kostela bylo okno, které bylo zazděno již v 16. století a nyní je zcela skryto pod omítkami. Na západě i východě je loď zakončena strmými trojúhelnými štíty. Západní štít je členěn třemi lomenými vpadlými nikami. Do lodi dnes vedou dva vstupní portály ze severu.

Důležitou součástí vnitřního prostoru je rozložitá křížová žebrová klenba, která má téměř půlkruhový, jen nepatrně lomený profil. Hmotná kamenná hrušková žebra dosedají na stěnách na pětiboké kružbové konzoly a ve vrcholech jsou svázána mírně vystupujícími kruhovými svorníky.

Pseudogotická kamenná kruchta na západě lodi je tvořena dvěma lomenými profilovanými arkádami se středním pilířem, vrcholícími poprsnicí zdobenou poli lichých kružeb. Ke střednímu pilíři se druží polopilíř, nesoucí profilovanou podnož arkýře, který byl původně určen pro tribunový oltář. Varhany, nacházející se na kruchtě jsou z konce 19.st.

Presbytář[editovat | editovat zdroj]

Pohled na klenbu presbytáře v kostele sv. Apolináře

Půdorys tvoří dvě obdélná příčná pole a hluboký pětiboký závěr. Presbytář je posazen na stejném soklu jako loď. Podepřený je osmi opěrnými pilíři, které jsou podobné opěrákům, podepírajícím loď, jsou však mnohem drobnější.

Okna v presbytáři jsou užší než okna v lodi a vyplňují je jen dvoudílné kružby. Stejně jako v lodi nasedají okna parapetem na podokenní profilovanou římsu. Ta se ovšem na rozdíl od lodi opakuje i uvnitř presbytáře, kde z římsy stoupají útlé oblé dříky přípor klenby. Na vrcholech dříků se nachází sochařsky zdobené hlavice. Nahoře jsou hlavice uzavřeny subtilními polygonálními profilovacími krycími deskami, ze kterých se odvíjejí štíhlá hrušková žebra. Ta jsou ve vrcholech upevněna do terčových svorníků. Klenebný celek ještě doplňují příčná žebra, opisující půlkruh, která spoluvytváří dojem rozložitosti klenby.

Presbytář je spojen s lodí kamenným lomeným triumfálním obloukem na profilovaném soklu s oboustranně okoseným, hluboce prožlabeným ostěním. Presbytář je stejně jako loď vydlážděný kamennými plotnami.

Věž[editovat | editovat zdroj]

Půdorys věže je čtvercový a napojuje se na loď v nejzápadnějším poli jižní strany. Věž stojí na stejném soklu jako zbytek kostela. Její lomené zdivo je omítnuto a na jednotlivých nárožích můžeme spatřit obnažené kvádrové armování. Konstrukce se dá pomyslně rozdělit na dvě části. První, dolní část je ještě horizontálně rozdělena na tři další oddíly. Stěny dolního oddílu jsou hladké, neprolomené žádnými okny. Střední, zároveň i nejvyšší oddíl, už prolamují dvě obdélná okna na jihu a jedno na východě. Na horním oddílu se nachází tři velká lomená okna vedoucí na jih, východ a západ. Na sever pak ústí obdélné, štěrbinové okénko.

Druhou část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou pročleněny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním. Věž je zakončena strmou jehlancovou střechou.

Podvěží dříve plnilo funkci sakristie. Během regotizace však bylo této funkce zbaveno jako i křížové klenby, která se zde nacházela. Věž vyplňuje kamenné schodiště z 19. století, nesené čtyřmi pilíři. Vzhledem k mohutnosti schodiště byla odstraněna i křížová klenba v prvním podlaží. Druhé podlaží si i přes opravy v 19. století zachovalo svůj jednotný prostor, který je umocněný cihlovou podlahou a trámovým stropem z období regotizace.

Uvnitř gotického oktagonu je zvonice, která obsahuje dnes již jediný zvon sv. Apolinář. Zvon zdobí rostlinné výjevy a reliéf sv. Apolináře. Do zvonu je také vyrytý latinský nápis s chronogramem.

Zařízení[editovat | editovat zdroj]

Velká část vybavení kostela byla po roce 1780 převzata z chrámu Panny Marie na Karlově, který byl v té době zrušen.

Presbytář[editovat | editovat zdroj]

Celý závěr presbytáře je zabrán hlavním oltářem Nanebevzetí Panny Marie. Pochází z let 174044 a je přenesen právě z Karlova. Jeho tabernákulum obsahuje drobnou řezbu kalvárie, která pochází asi z roku 1800. Po obou stranách tabernákula jsou umístěny sochy andělů. Nad tabernákulem je zavěšeno sousoší znázorňující unášení Panny Marie k nebi, kde ji čeká korunovace Nejsvětější Trojicí. Na hlavní římse stojí čtyři sochy gestikulujících evangelistů. Všechny sochy oltáře údajně pocházejí z dílny R. Prachnera. Před oltářem stojí dva velké cínové svícny ze druhé poloviny 17. stol.

Další oltář v presbytáři, oltář Kalvárie, se nachází na jeho jižní straně. Je zdoben sochami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty, které pochází nejspíš od českého barokního sochaře J. A. Quitainera asi z roku 1730. Menzu přikrývá závěs z poloviny 18. století, tzv antependium. Uvnitř menzy můžeme nalézt truhlici s ostatky karlovských řeholníků, již byli pobiti roku 1611. Truhlice pochází opět z Karlova.

Dále je v jižní stěně presbytáře původní gotické sanktuárium, v severní stěně potom pozdně renesanční sanktuárium, na kterém jsou markantní jeho železná kovaná dvířka. Na severní stěně presbytáře můžeme také obdivovat dva obrazy, Dvanáctiletý Ježíš v chrámu a Kristus a cizoložnice. Oba obrazy byly namalovány rakouským malířem M. V. Halbaxem.

Loď[editovat | editovat zdroj]

vítězného oblouku, který odděluje loď a presbytář se nachází roková kazatelna zhruba z poloviny 18. století. Znamená to tedy, že není původní. Ambonu zdobí výjev se dvěma andílky, který nejspíš symbolizuje Mlčení a Život sv. Jana Nepomuckého. Na stříšce kazatelny jsou naaranžovány další tři sošky andílků, z nichž jeden nese biskupskou mitru sv. Apolináře. Sošky andělíčků zřejmě pochází od sochaře R. Prachnera. Stříšku zakončuje socha sv. Jana Nepomuckého, zřejmě od česko-rakouského sochaře I. Platzera.

Při triumfálním oblouku jsou dále symetricky umístěny dva vedlejší oltáře. Oltář Panny Marie Karlovské na jižní straně a oltář Narození Páně na severní straně. Oltář na jižní straně byl přenesen z Karlova. Pochází z konce první poloviny 18. století. Jedná se o oltář panelového typu. Je zdoben zprohýbanými volutami či sochami sv. Václava a Jana Nepomuckého. Sochy nejspíš pochází z dílny pražského sochaře J. Šlanzovského. Mezi sochami je obraz Panny Marie Karlovské, namalován roku 1697 česko-německým malířem J. J. Heinschem. Heinsch se inspiroval obrázkem poprsí Panny Marie, který je součástí severního lodního oltáře. Obraz se proslavil jako zázračný. Těhotné ženy se k němu modlily a obětovaly mu spoustu zlatých a stříbrných předmětů. Částí nástavce oltáře je obraz Panny Marie Pomocné (Pasovské). Jedná se o volnou kopii z konce první poloviny 18. století. Druhý zmíněný boční oltář, oltář Narození Páně z let 173040, je zřejmě původní. Opakuje se zde stejné schéma jako u oltáře na jižní straně. Ve středu je titulní obraz, který obklopují dvě sochy. Socha sv. Ondřeje a Mikuláše. V nástavci oltáře je také kopie obrazu Panny Marie Pomocné (Pasovské). Na menze oltáře se nachází ještě jedno umělecké dílo, obraz poprsí Panny Marie v mosazném zlaceném rámu, přenesen sem opět Karlova. Dílo pochází od malíře J. C. Monnota.

Dále pak stojí za zmínku náhrobní deska Juliany Dlouhoveské z roku 1671, zasazena do jižní stěny lodi, či cínová křtitelnice. Ta má tvar obráceného zvonu, který stojí na třech nohách s tlapami a hlavami vousáčů.

Stěny lodě zdobí původní gotické fresky z období tzv. krásného stylu z konce 14. století. Na jižní stěně lodi znázorňují fresky výjev Krista, předávajícího klíče sv. Petru. Obě postavy spolu s apoštoly, kteří je obklopují, mají pod nohama namalována poprsí proroků. Na protější stěně je zobrazena stojící Panna Marie, jež má na sobě ochranný plášť. Obklopena je šesti světicemi z každé strany. I ony mají pod nohama poprsí podobná těm na jižní stěně.

Galerie - interiér kostela[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V některých zdrojích lze najít hypotézu, že poloha významných staveb postavených za dob Karla IV. je údajně určena řadou terénně-geometrických vztahů a křesťanskou mystikou. Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Věže kostelů Na Trávníčku, Apolináře, Kateřiny stojí v jedné linii a mají také stejnou architektonickou charakteristiku. Toto vede k domněnce, že lokace těchto kostelů byla plánována již v původním návrhu města, ačkoliv samotné církevní stavby byly zakládány v této oblasti Nového Města až postupně (Slovany 1347, Karlov 1352, sv. Kateřina 1355, Trávníček 1360, sv. Apolinář 1362). Kříž staveb ve středověku znamenal zvláštní požehnání městu. Svislé břevno prodlouženo k jihu má svou patku na Vyšehradě u chrámu postaveného v ose kostela sv. Petra a Pavla.[5][6]

Ke vzniku kapituly v Sadské se váže novodobá legenda: „Bořivoj II. ve sporu s bratrem Vladislavem byl zatčen od císaře Jindřicha a odvlečen do Němec. Tam v pevnosti Hameršteinu na Rýně šest let byl ve vazbě, až prý císař jej chtěl popravit. Konečně Bořivoji zjevil se sv. Apolinář, učedník sv. Petra apoštola a mučedník. I ptal se ho: ‚Chceš-li se vrátiti do Čech?‘ A v té chvíli milostivý svatý jej přenesl do vlasti blízko nynějšího města Sadské, což bylo oblíbené sídlo knížat pražských při rozsáhlých lesích druhdy Slavníkovců. Proto tam kníže založil roku 1118 kostel a kolegiátní kapitulu, a od té doby v Čechách byl ctěn sv. Apolinář (svátek 23. července)“.[3] Byla publikována Františkem Ruthem, ovšem bez uvedení jakéhokoliv zdroje. Původ legendy je proto velmi sporný.[6]

Okolí[editovat | editovat zdroj]

Silueta kostela od Karlova

V blízkém okolí kostela se nachází botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, geologická a biologická sekce Přírodovědecké fakulty UK, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Ústav patologie 1. LF UK a VFN či nemocnice sv. Alžběty. Za zmínku stojí i dva blízké kostely, Kostel Panny Marie Sedmibolestné (u alžbětinek) s kaplí svaté Tekly a kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově.

Kostel dal jméno ulici a tím také nedaleké porodnici u  Apolináře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2012-06-10]. Identifikátor záznamu 152139 : Kostel sv. Apolináře. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Růžena Baťková a kol.:Umělecké památky Prahy (Nové Město, Vyšehrad), Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3.
  3. a b RUTH, František: Kronika královské Prahy a obcí sousedních, I. díl, Praha 1903.
  4. Ekert, František: Posvátná místa královského hlavního mesta Prahy, díl II., Praha 1884.
  5. Lorenc, Vilém: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73.
  6. a b SKALICKÝ, Petr. Středověké nástěnné malby v kostele sv. Apolináře na Novém Městě pražském. Praha, 2009. Dostupné z: [2], Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filosofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, Obecná teorie a dějiny umění a kultury, Dějiny výtvarného umění. Vedoucí práce PhDr. Hana Hlaváčková..

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad . Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3.
  • LÍBAL, Dobroslav. Pražské gotické kostely. Praha: Kovanda, 1946.
  • KALINA, Pavel. Praha 1310–1419: kapitoly o vrcholné gotice. 1. vyd. Praha: Libri, 2004, 237 s. ISBN 80-7277-161-2
  • POCHE, Emanuel. Praha středověká: čtvero knih o Praze. 1. vyd. Praha: Panorama, 1983, 784 s. Str. 233–239

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]