Kostel Panny Marie na Slovanech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa
v Praze na Slovanech
Typická dvojvěž na průčelí kostela Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa v Praze na Slovanech
Typická dvojvěž na průčelí kostela Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa v Praze na Slovanech
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Hlavní město Praha
Městská část Praha 2
Obec Nové Město
Souřadnice
Kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa v Praze na Slovanech
Kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa
v Praze na Slovanech
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze arcidiecéze pražská
Vikariát první pražský
Farnost Nejsvětější Trojice v Podskalí Praha-Nové Město
Status klášterní kostel
Datum posvěcení 29. 3. (pondělí velikonoční) 1372
Architektonický popis
Stavební sloh gotika, baroko, novogotika
Specifikace
Umístění oltáře východ
Stavební materiál kámen, zdivo
Odkazy
Adresa Benediktinské opatství Panny Marie a slovanských patronů
Vyšehradská 320/49
12000 Praha 2-Nové Město
Kód památky 11725/1-1225 (PkMISSezObr) (součást památky Emauzský klášter)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa je kostel Emauzského kláštera (zvaného též Emauzy či klášter Na Slovanech) ve Vyšehradské ulici v Praze 2, při jižním okraji Nového Města pražského. Trojlodní halový kostel v gotickém slohu byl vybudován Karlem IV. pro komunitu benediktinů slovanské liturgie. Průčelí kostela je dnes charakteristické originálním betonovým věžovitým zakončením, které nahradilo západní dvouvěží zničené při bombardování v roce 1945. Kostel je součástí památkově chráněného areálu[1] gotického kláštera, který byl v roce 1978 prohlášen národní kulturní památkou.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Emauzský klášter.
Interiér kostela Panny Marie na Slovanech
Závěr kostela Panny Marie Na Slovanech. Pohled od protějšího kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce
Klášter na Slovanech, gotická freska

Založení kláštera s kostelem[editovat | editovat zdroj]

Benediktinský klášter se slovanskou liturgií (odtud „Na Slovanech“) založil císař Karel IV. v roce 1347 a uvedl do Prahy chorvatské mnichy (zvané hlaholáše či glagolity) z opatství Tkon na ostrově PašmanZadaru. Roku 1372 byl současný kostel vysvěcen za účasti císaře, mladého Václava IV. a mnoha dalších hodnostářů. Stalo se to na Pondělí Velikonoční, kdy se čte evangelium o Ježíšově cestě do Emaus, odtud pochází označení Emauzy. Halový kostel s mohutnou střechou a štíhlým sanktusníkem byl jednou z dominant tehdejší Prahy.

Španělští mniši[editovat | editovat zdroj]

Roku 1636 přišli do kláštera španělští mniši z montserratského kláštera. Ti v roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712 až 1723 pořízen nový hlavní oltář.

Němečtí mniši[editovat | editovat zdroj]

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útulek přísné německé kongregaci z Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. „církevního boje“ kancléře Bismarcka vedeného proti Římu. Beuronští mniši klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1919 klášter převzali čeští benediktini. Při spojeneckém bombardování 14. února 1945 byl kostel i klášter těžce poškozen. Klenba kostela i obě věže se zřítily a také klášterní budova s gotickými freskami v křížové chodbě byla silně poškozena. Rekonstrukci komplikovala dlouhá diskuse o tom, která z historických podob kostela má být obnovena. Opravy se táhly až do roku 1968, kdy bylo západní průčelí nahrazeno betonovými křídly podle návrhu F. M. Černého. Tento neobvyklý tvar připomíná jak dvě barokní věže, v roce 1890 novogoticky upravené, tak také vysoký štít předchozí středověké střechy bez věží, jak je zachycen na starších vedutách Prahy.[3]

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Roku 1991 byla obnovena malá komunita benediktinů, která kostel spravuje.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Trojlodní halový kostel s trojím polygonálním závěrem, vnějšími opěráky a moderním betonovým západním průčelím. Boční lodi mají stejnou výšku, ale jsou výrazně užší než loď hlavní. Mají sedm polí křížových kleneb, presbytář není oddělen vítězným obloukem ani stupněm v podlaze. Žebra klenby vybíhají přímo z osmibokých sloupů bez hlavic, kdežto v presbytáři sbíhají jako pruty až k podlaze. Zařízení bylo téměř úplně zničeno, takže prostor působí strohou monumentalitou. V kostele je několik zajímavých náhrobků ze 16.–18. století.[4]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Kříž kostelů
Podrobnější informace naleznete v článku Kříž pražských kostelů.

Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV. tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů sv. Kateřiny a Kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého a kostel Panny Marie na Slovanech, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře.[5]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-01]. Identifikátor záznamu 152159 : Klášter benediktinů Na Slovanech (Emauzské opatství). Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Klášter na Slovanech (Praha 2 - Nové Město) [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-01]. Dostupné online. 
  3. Baťková, Růžena a kol.: Umělecké památky Prahy (Nové Město, Vyšehrad). Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3, str. 134n.
  4. Baťková (1998), s. 135n
  5. Vilém Lorenc: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. Baťková a kol., Umělecké památky Prahy. Nové Město a Vyšehrad . Praha: Academia 1998, ISBN 80-200-0627-3.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]