Emauzský klášter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emauzský klášter "Na Slovanech" na Novém Městě pražském

Klášter „Na Slovanech“, na Novém Městě pražském
Světadíl Evropa
Stát Česko Česko
Kraj Hlavní město Praha
Místo Praha 2-Nové Město
Souřadnice
Kód památky 11725/1-1225 (PkMnMISSezObr)
Řád benediktini
Založení 1347
Zrušení 1950
Obnovení 1989

Emauzský klášter neboli klášter benediktinů při chrámu Panny Marie a slovanských patronů, zvaný Na Slovanech či Emauzy, byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů. Nachází se v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.

V budově kromě opatství řádu sv. Benedikta sídlí také kanceláře Ackermannova sdružení, České křesťanské akademie, Asociace finanční občanské gramotnosti a několik advokátních praxí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky kláštera[editovat | editovat zdroj]

Klášter od Vltavy na přelomu 19. a 20. století
Původně románský farní kostel sv. Kosmy a DamiánaPodskalí, nejstarší část areálu Na Slovanech

Karel IV. založil klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí na základě privilegia papeže Klementa VI.9. května 1346 listinou z 21. listopadu 1347 při starším kostelíku sv. Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání s podmínkou, že bude jediný v říši.

Klášter se díky přímé podpoře císaře, vyjádřené mimo jiné zaměstnáním jeho dvorních malířů, a udělováním odpustků pro poutníky, těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto k němu Karel v roce 1371 založil kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o Velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí, coby místo společného dědictví západního latinského ritucyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi, proto se rozhodl oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy především benediktinské řeholníky z kláštera ve Tkanu na ostrově Pašman jižně od Zadaru z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše (též glagolity), znalé církevní slovanštiny. První opat se jmenoval Jan, od roku 1350 užíval všechny opatské insignie včetně infule[1] a byl rodem Chorvat[2]. Národnost všech není známa, někteří pocházeli z Dalmácie, jiní byli vysláni od cara Štěpána Dušana ze Srbska.

Doba husitská[editovat | editovat zdroj]

Západní strana budovy opatství s mozaikou v beuronském stylu
Anděl z křížové chodby

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.

Španělští mniši[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat. Ti v roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712 až 1723 pořízen nový hlavní oltář. Setrvali až do roku 1880.

Němečtí mniši[editovat | editovat zdroj]

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útočitě německým benediktinským mnichům kongregace sv. Martinakláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. „církevního boje“ kancléře Bismarcka vedeného proti Římu. Beuronští mniši pražský klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu.

Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili a obnovili slovanskou liturgii.

Za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka "Magda". Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři - radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova) tak i na Obranu národa (ON). [3] Na začátku července 1941 byl kostel pro veřejnost Němci uzavřen. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící (shromážděné na mši, konané "jako vzdor" před kostelem) jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret) a opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu. [3] Arnošt Vykoukal byl nakonec zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942koncentračním táboře v Dachau. [3] Nacistické věznění nepřežili také dva další emauzští mniši - Marcel Higi (zemřel 16. 11. 1941 v Terezíně, pohřben v Počáplech u Terezína, poté co si tehdejší břevnovský převor, Anastáz Opasek OSB vyžádal jeho tělo k pohřbení) a Vavřinec Miloslav Filip (zemřel 13. 9. 1942 v koncentračním táboře Dachau). Novic, fra Vojtěch Ivan Novák, OSB byl někdy v rozmezí let 1942-1945 zastřelen v koncentračním táboře v Oranienburgu.

Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byl klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF. [3] Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) kostela Panny Marie, svatého Jeronýma a svatých patronů slovanských. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí. [3] Opravy komplexu proběhly v první polovině 50. let dvacátého století.

Za socialismu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 byl klášter zestátněn a v 50. letech připadl Československé akademii věd. Část řeholníků tehdy odešla do Itálie, kde komunita žila v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který si adaptovala pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Verzich, v letech 1969-1990 jako převor-administrátor P. Cyril Stavěl.

V Československu zůstali:

  • P Hieronymus Carl Franz Wenzel OSB (28. ledna 1904 Praha-Královské Vinohrady - 15. prosince 1986) - převor emauzského opatství
  • P. Bernard Josef Kalasanc Velíšek OSB (14. července 1872 Dubné - 4. listopadu 1950) - převor emauzského kláštera za druhé světové války
  • Marian František Emanuel Schaller OSB (13. února 1892 Praha-Žižkov - 20. března 1955 na následky věznění, kdy na něm mučením bylo vynucováno přiznání k jakési "protistátní činnosti") - podpřevor emauzského kláštera
  • fr. Romanus Georg Stopfer (Štopfer) OSB (5. srpna 1869 Řešanov - 2. listopadu 1952 v Charitním domově na Moravci)
  • P. Wolfgang Alfréd Sturm OSB (? - 10. května 1959)
  • P. Johannes Nep. František Kamaryt OSB (20. listopadu 1876 Chmelná - 18. července 1946)
  • P. Ludovicus Joseph Zlotÿ OSB (14. října 1885 Píšť - 1. prosince 1951 Píšť)
  • P. Linus Johannes Prochaska (Procházka) OSB (6. srpna 1887 Píšť - 18. června 1954 Lukov)
  • fr. Bernard Jan Adamíra OSB (6. května 1881 Věkoše - 25. května 1964)
  • P. Majolus Josef Klanc OSB (28. února 1894 Čilec u Nymburka - 11. března 1959 Rožďálovice)
  • P. Anselm Leo Maria František Sedláček OSB (10. února 1893 Tišnov - 31. srpna 1971)
  • fr. Gaudentius František Brožek OSB (11. července 1894 Chotěboř - 1. června 1961)
  • fr. Vitus Joseph Friedrich Novám OSB (31. července 1906 Žabonosy - 10. května 1969)
  • P. Methodus Karl Franz Winzenz Klement OSB (27. listopadu 1889 Stod u Plzně - 7. listopadu 1979 Praha) - jako sázavský farář se zasloužil o obnovu Sázavského kláštera
  • P. Placidus Josef Robert Wenzel OSB (7. června 1907 Praha - Královské Vinohrady - 23. září 1968)
  • P. Benedict Bohumil Jan Kovařík OSB (13. dubna 1902 Praha - Žižkov - 3. ledna 1975 Praha)
  • P. Basilius Friedrich Lang OSB (27. října 1909 Praha - 2. dubna 1983 kroměřížská nemocnice)

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích (klášter převzal převor Cyril Stavěl). V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, posvěcen nový oltář a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. V současné době patří k emauzskému opatství tři mniši, z nichž dva žijí přímo v klášteře, a jeden je farářem v Domašově u Brna.

Architektura a výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Jeden z portálů kostela

Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského (1348). Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadratururajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.

Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tzv. Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 17661769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 18801890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 19291930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 19531954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty. Nový oltář, vysvěcený v roce 2003 (světitel arciopat Asztrik Várszegi), byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Klášterní kostel Panny Marie ̈s typickými věžemi
Klášter a památník Praha svým vítězným synům

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Monumenta vaticana II, Praha 1903, s.657-658
  2. F.Ekert
  3. a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík ulic: Vyšehradská 320/49; 128 00 Praha 2 - Nové Město). 1. vyd. Praha : Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 412, 413.  
  4. Vilém Lorenc: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kateřina Kubínová, Emauzský cyklus. Ikonografie středověkých nástěnných maleb v ambitu kláštera Na Slovanech, Artefaktum, Praha 2012, ISBN 978-80-86890-36-4.
  • EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek II. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 187-216.  
  • Karel Stejskal, NÁSTĚNNÉ MALBY KLÁŠTERA NA SLOVANECH V PRAZE-EMAUZÍCH Z HLEDISKA ETNOGRAFICKÉHO A KULTURNĚ HISTORICKÉHO, čas. Český lid, sv. 55, č. 2/3 (1968), ss. 125-152
  • Průvodce křížovou chodbou král. kláštera Emauzského v Praze : Krátký popis a vysvětlení nástěnných maleb. Praha : Opatství Emauzské, 1933. Dostupné online. Stručný přehled dějin kláštera, všeobecné pojednání o malbách v křížové chodbě, přehled a podrobnější označení obrazů s biblickými výjevy ze 14. stol.. 
  • HELMLING, Leander. Emaus : Kurzgefasste Geschichte und Beschreibung der Kirche und des Klosters. Praha : Calve, 1903. Dostupné online. (německy) Dějiny pražského kláštera Na Slovanech od založení Karlem IV. po příchod beuronských benediktinů (roku 1880) a následnou regotizace kostela s popisem gotických fresek, kláštera i kostela v jeho podobě do vybombardování 14. února 1945.. 
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha : Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola Z pověstí o kostele a klášteře na Slovanech, s. 82-85.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]