Emauzský klášter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emauzský klášter "Na Slovanech" na Novém Městě pražském
Klášter „Na Slovanech“, na Novém Městě pražském
Klášter „Na Slovanech“, na Novém Městě pražském
Světadíl Evropa
Stát Česko Česko
Kraj Hlavní město Praha
Místo Praha 2-Nové Město
Souřadnice
Řád benediktini
Založení 1347
Zrušení 1950
Obnovení 1989

Emauzský klášter neboli klášter benediktinů při chrámu Panny Marie a slovanských patronů, zvaný Na Slovanech či Emauzy, byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů. Nachází se v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.

V budově kromě opatství řádu sv. Benedikta sídlí také kanceláře Ackermannova sdružení, České křesťanské akademie, Asociace finanční občanské gramotnosti a několik advokátních praxí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky kláštera[editovat | editovat zdroj]

Klášter od Vltavy na přelomu 19. a 20. století
Původně románský farní kostel sv. Kosmy a DamiánaPodskalí, nejstarší část areálu Na Slovanech

Karel IV. založil klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí na základě privilegia papeže Klementa VI.9. května 1346 listinou z 21. listopadu 1347 při starším kostelíku sv. Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání s podmínkou, že bude jediný v říši.

Klášter se díky přímé podpoře císaře, vyjádřené mimo jiné zaměstnáním jeho dvorních malířů, a udělováním odpustků pro poutníky, těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto k němu Karel v roce 1371 založil kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o Velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce.

Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí, coby místo společného dědictví západního latinského ritucyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi, proto se rozhodl oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy především benediktinské řeholníky z kláštera ve Tkanu na ostrově Pašman jižně od Zadaru z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše (též glagolity), znalé církevní slovanštiny. První opat se jmenoval Jan, od roku 1350 užíval všechny opatské insignie včetně infule[1] a byl rodem Chorvat[2]. Národnost všech není známa, někteří pocházeli z Dalmácie, jiní byli vysláni od cara Štěpána Dušana ze Srbska.

Doba husitská[editovat | editovat zdroj]

Budova kláštera
Anděl z křížové chodby

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.

Španělští mniši[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat. Ti v roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712 až 1723 pořízen nový hlavní oltář. Setrvali až do roku 1880.

Němečtí mniši[editovat | editovat zdroj]

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útočitě německým benediktinským mnichům kongregace sv. Martinakláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. „církevního boje“ kancléře Bismarcka vedeného proti Římu. Beuronští mniši pražský klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu.

Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátili a obnovili slovanskou liturgii.

Za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka "Magda". Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři - radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova) tak i na Obranu národa (ON). [3] Na začátku července 1941 byl kostel pro veřejnost Němci uzavřen. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící (shromážděné na mši, konané "jako vzdor" před kostelem) jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret) a opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu. [3] Arnošt Vykoukal byl nakonec zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942koncentračním táboře v Dachau. [3] Nacistické věznění nepřežili také dva další emauzští mniši - Marcel Higi (zemřel v Terezíně, pohřben v Počáplech u Terezína) a Vavřinec Miloslav Filip (zemřel v Dachau).

Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byl klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF. [3] Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) kostela Panny Marie, svatého Jeronýma a svatých patronů slovanských. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí. [3] Opravy komplexu proběhly v první polovině 50. let dvacátého století.

Za socialismu[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 byl klášter zestátněn a v 50. letech připadl Československé akademii věd. Část řeholníků tehdy odešla do Itálie, kde komunita žila v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který si adaptovala pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Verzich, v letech 1969-1990 jako převor-administrátor P. Cyril Stavěl.

V Československu zůstali:

  • P Hieronymus Carl Franz Wenzel OSB (28. ledna 1904 Praha-Královské Vinohrady - 15. prosince 1986) - převor emauzského opatství
  • P. Bernard Josef Kalasanc Velíšek OSB (14. července 1872 Dubné - 4. listopadu 1950) - převor emauzského kláštera za druhé světové války
  • Marian František Emanuel Schaller OSB (13. února 1892 Praha-Žižkov - 20. března 1955 na následky věznění, kdy na něm mučením bylo vynucováno přiznání k jakési "protistátní činnosti") - podpřevor emauzského kláštera
  • fr. Romanus Georg Stopfer (Štopfer) OSB (5. srpna 1869 Řešanov - 2. listopadu 1952 v Charitním domově na Moravci)
  • P. Wolfgang Alfréd Sturm OSB (? - 10. května 1959)
  • P. Johannes Nep. František Kamaryt OSB (20. listopadu 1876 Chmelná - 18. července 1946)
  • P. Ludovicus Joseph Zlotÿ OSB (14. října 1885 Píšť - 1. prosince 1951 Píšť)
  • P. Linus Johannes Prochaska (Procházka) OSB (6. srpna 1887 Píšť - 18. června 1954 Lukov)
  • fr. Bernard Jan Adamíra OSB (6. května 1881 Věkoše - 25. května 1964)
  • P. Majolus Josef Klanc OSB (28. února 1894 Čilec u Nymburka - ?)
  • P. Anselm Leo Maria František Sedláček OSB (10. února 1893 Tišnov - 31. srpna 1971)
  • fr. Gaudentius František Brožek OSB (11. července 1894 Chotěboř - 1. června 1961)
  • fr. Vitus Joseph Friedrich Novám OSB (31. července 1906 Žabonosy - 10. května 1969)
  • P. Methodus Karl Franz Winzenz Klement OSB (27. listopadu 1889 Stod u Plzně - 7. listopadu 1979 Praha) - jako sázavský farář se zasloužil o obnovu Sázavského kláštera
  • P. Placidus Josef Robert Wenzel OSB (7. června 1907 Praha-Královské Vinohrady - 23. září 1968)
  • P. Benedict Bohumil Jan Kovařík OSB (13. dubna 1902 Praha-Žižkov - 3. ledna 1975 Praha)
  • P. Basilius Friedrich Lang OSB (27. října 1909 Praha - 2. dubna 1983 kroměřížská nemocnice)

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích (klášter převzal převor Cyril Stavěl). V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, posvěcen nový oltář a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. V současné době patří k emauzskému opatství tři mniši, z nichž dva žijí přímo v klášteře, a jeden je farářem v Domašově u Brna.

Architektura a výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Jeden z portálů kostela

Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského (1348). Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadratururajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.

Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tzv. Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 17661769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 18801890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 19291930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.

Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 19531954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty. Nový oltář, vysvěcený v roce 2003, byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Klášterní kostel Panny Marie ̈s typickými věžemi
Klášter a památník Praha svým vítězným synům

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Monumenta vaticana II, Praha 1903, s.657-658
  2. F.Ekert
  3. a b c d e PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík ulic: Vyšehradská 320/49; 128 00 Praha 2 - Nové Město). 1. vyd. Praha : Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 412, 413.  
  4. Vilém Lorenc: Nové Město Pražské, Praha, SNTL, 1973, str. 73

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kateřina Kubínová, Emauzský cyklus. Ikonografie středověkých nástěnných maleb v ambitu kláštera Na Slovanech, Artefaktum, Praha 2012, ISBN 978-80-86890-36-4.
  • EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek II. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 187-216.  
  • Karel Stejskal, NÁSTĚNNÉ MALBY KLÁŠTERA NA SLOVANECH V PRAZE-EMAUZÍCH Z HLEDISKA ETNOGRAFICKÉHO A KULTURNĚ HISTORICKÉHO, čas. Český lid, sv. 55, č. 2/3 (1968), ss. 125-152
  • Průvodce křížovou chodbou král. kláštera Emauzského v Praze : Krátký popis a vysvětlení nástěnných maleb. Praha : Opatství Emauzské, 1933. Dostupné online. Stručný přehled dějin kláštera, všeobecné pojednání o malbách v křížové chodbě, přehled a podrobnější označení obrazů s biblickými výjevy ze 14. stol.. 
  • HELMLING, Leander. Emaus : Kurzgefasste Geschichte und Beschreibung der Kirche und des Klosters. Praha : Calve, 1903. Dostupné online. (německy) Dějiny pražského kláštera Na Slovanech od založení Karlem IV. po příchod beuronských benediktinů (roku 1880) a následnou regotizace kostela s popisem gotických fresek, kláštera i kostela v jeho podobě do vybombardování 14. února 1945.. 
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha : Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola Z pověstí o kostele a klášteře na Slovanech, s. 82-85.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]