Kostel svatého Petra na Poříčí
| Kostel svatého Petra na Poříčí | |
|---|---|
 Kostel svatého Petra na Poříčí | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Obec | Praha |
| Čtvrť | Nové Město |
| Lokalita | Na Poříčí |
| Souřadnice | 50°5′28,5″ s. š., 14°26′4″ v. d. |
| Základní informace | |
| Církev | česká římskokatolická |
| Provincie | Čechy |
| Diecéze | arcidiecéze pražská |
| Vikariát | I. pražský |
| Farnost | Římskokatolická farnost u kostela sv. Petra Praha-Nové Město |
| Status | farní kostel |
| Zasvěcení | svatý Petr |
| Datum posvěcení | 13. století |
| Architektonický popis | |
| Stavební sloh | pozdně románský a raně gotický |
| Typ stavby | bazilika |
| Výstavba | 1150 |
| Specifikace | |
| Stavební materiál | kámen, zdivo |
| Další informace | |
| Adresa | Biskupská 1137/13 11000 Praha 1-Nové Město |
| Ulice | Biskupská |
| Oficiální web | http://svatypetr.webnode.cz |
| Kód památky | 11273/1-1053 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Petra na Poříčí je římskokatolický kostel v Praze na Novém Městě v Biskupské ulici, zasvěcený apoštolu Petrovi. Původně románská bazilika se později dočkala několika přestaveb, dnešní podoba je převážně gotická. Je spravován řádem křižovníků s červenou hvězdou, administrátorem je P. Lukáš Lipenský O.Cr. [1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Románská bazilika[editovat | editovat zdroj]
Byl postaven již ve druhé polovině 12. století za panování krále Vladislava I. jako románská bazilika, farní kostel tehdejší německé komunity zaniklé osady Poříčí.[2]
Románská bazilika měla dvouvěžové průčelí (dodnes dochováno) západním směrem, přičemž v mezivěží byla tribuna. Původní románský portál byl vybourán již v 15. století, stejně jako menší okna ve 4. a 5. patře věží. Naopak okno z mezivěžní tribuny se dochovalo dodnes. Hlavní loď byla neklenutá a navazovala na mezivěžní tribunu. Byla zakončena skoro čtvercovým chórem skládajícím se z presbytáře a půlkruhové apsidy. Do postranních lodí se otvírala třemi arkádami nesenými hranolovými pilíři, které vyrůstaly ze širších soklů s římsovou hlavou a vrcholily podobnými římsovými hlavicemi. Dva z jižní řady pilířů se dochovaly dodnes. Obě boční lodě byly kryty křížovou klenbou a na západní straně striktně ukončeny rovnou zdí. Bazilika měla 1 metr silné zdi z opukových kvádříků kladených na vápennou maltu. Stěny byly zdobeny malbami, jejichž zbytky se zachovaly v záklencích oken. Stavba byla ukončena asi někdy ve 2. polovině 12. století.
Kolem roku 1200 ke kostelu uvedl moravský markrabě Vladislav Jindřich řád německých rytířů, který tu založil svůj špitál a také své sídlo. Po smrti svého manžela, Přemysla Otakara I., se zde Konstancie Uherská rozhodla založit klášter cisterciaček a kvůli tomu vykoupila kostel, špitál a okolní polnosti od řádu německých rytířů, který přesídlil k nedalekému kostelu sv. Benedikta. Nakonec ale klášter cisterciaček založila u Tišnova. Kostel i s dalšími majetky odkoupenými od německých rytířů darovala špitálu sv. Františka, který téhož roku založila její dcera Anežka. Z původního špitálního bratrstva se postupně stává nový český církevní rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, který zde nadále zajišťuje bohoslužby.
Po povodních v roce 1280 vznikl u kostela hromadný hrob, na jeho místě vzniká později regulérní hřbitov. Začátkem 14. století byla u kostela postavena farní škola.
Gotická přestavba[editovat | editovat zdroj]
V roce 1348 bylo založeno Nové Město pražské s reprezentativními farními kostely. To bylo hlavním popudem k přestavbě, jež byla započata v roce 1382. Severní románská loď byla zbořena a na jejím místě začala stavba gotického dvojlodí, přičemž jižní loď tohoto dvojlodí kopírovala půdorys původní severní románské lodě. Stavba byla dokončena v roce 1395. K nové konfiguraci kostela se ale logicky nehodil starý románský presbytář, a proto začala příprava výstavby nového. Stavba byla dokončena roku 1406 – nový presbytář byl pětiboký a dvojnásobně široký než stávající románský, který byl stržen, a zabíral hlavní románskou loď a jižní gotickou vedlejší loď. Přesto ale kostel vypadal dosti podivně, protože nový presbytář navazoval na hlavní románskou i jižní gotickou loď. Proto byla zahájena další přestavba, která spočívala ve stržení hlavní románské lodi i nedávno postavené jižní gotické a místo nich začala stavba nové mohutné gotické lodi. Jižní románská loď zůstala zachována. Přestavba byla financována z milodarů, proto se táhla 24 let do roku 1411. Aby byly práce dokončeny, přispěli na ni v konečné fázi i představitelé kostela.
Husitství[editovat | editovat zdroj]
V roce 1414 za doby husitství zde křižovnický farář Mikuláš zavedl unikátní způsob svatého přijímání, když kromě normálního katolického přijímání u hlavního oltáře probíhalo i přijímání pod obojí u bočních oltářů. V roce 1419, po bitce na posvícení, husité vyhnali křižovníky z kostela a farář Mikuláš jen těsně unikl ukamenování. Samotný kostel zničen nebyl – zřejmě kvůli předchozímu přijímaní pod obojí.[3] Roku 1436 se vrátili křižovníci, Jiří z Poděbrad pak dosadil opět kališnické kněze.
V druhé polovině 15. století, v době jagellonské gotiky, probíhala další přestavba. Byla stržena jižní románská loď (dva sloupy zůstaly zachovány dodnes) a začínala být nahrazována novou, dvakrát širší gotickou lodí. Zgotizovány byly také obě věže – zvýšeny a místo stávajících románských okýnek byla proražena nová velká gotická. Změny se dotkly i vstupních portálů – západní byl přestavěn a vznikl i nový jižní. Vznikla také kaple mezi severní románskou věží a severní lodí (dnes využívána jako zpovědnice). Střechy byly přikryty břidlicí. Kostel tak získal novou tvář, stavebníkem byl, dle Starých letopisů českých, Jan z Opočna, mistr Učení pražského. Přestavba skončila kolem roku 1500. Roku 1544 byla kostelu darována nápisem datovaná cínová křtitelnice, dodnes dochovaná. Roku 1598 byla ke kostelu přistavěna gotická zvonice (Petrská věž).
V letech 1561–1694 i později byli pražští arcibiskupové automaticky velmistry řádu křižovníků titul, v té době se pro křižovnický dvůr vžil název Biskupský dvůr, který dodnes nese ulice jižně od kostela, obdobně na tuto historii odkazuje i název ulice Biskupská, která vede po západní straně.[4][5]
Třicetiletá válka a další katastrofy[editovat | editovat zdroj]
Po bitvě na Bílé hoře byl z kostela vypovězen poslední nekatolický kněz, luterán Štěpán, a o kostel se starala novoměstská rada. V roce 1628 byl kostel navrácen křižovníkům. V dalším průběhu třicetileté války v roce 1632 město krátce kontrolovali Sasové a farářem se dočasně stal opět Štěpán. V roce 1648 byl kostel při obléhání Švédy pobořen. Za statečnou obranu Prahy král Ferdinand III. Habsburský kostel vzal křižovníkům a vrátil ho novoměstské radě.
V roce 1653 kostel postihl rozsáhlý požár. Nákladem novoměstské rady byl kostel opraven a nově vydlážděn. Roku 1666 byla bleskem a následný požárem poničena věž, roku 1680 ohromný požár postihl kostel i okolí. Shořela střecha hlavní lodi a věžiček, kaplička na hřbitově, plná kostnice, fara i zvonice, ve které se roztavily všechny tři zvony. Kostel po požáru chátral, protože novoměstská rada peníze na opravu neměla. Proto roku 1686 uzavřela rada smlouvu s křižovníky, kterým kostel vrací. Začala dlouhá oprava kostela, která byla financována z darů, největší dárce byl císař Leopold I. a z křižovníků notně přispěl i pražský arcibiskup, křižovník Jan Bedřich z Valdštejna. Byla postavena nová střecha. Menší požár v roce 1689 postihl zvonici. Při opravě získává střecha zvonice svou charakteristickou barokní střechu.
Roku 1700 byly instalovány nové lavice (dar, zachovány dodnes). 8. února roku 1702 strahovský opat a světící biskup Vít Seipel vysvětil obnovený hlavní oltář sv. Petra, kam byl později dodán obraz Spasitele od Václava Vavřince Reinera. O rok později byly opraveny popraskané klenby, které hrozily zřícením už od požáru v roce 1680. Tou dobou bylo v kostele už 7 oltářů – hlavní sv. Petra, sv. Karla Boromejského, sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny, sv. Barbory, oltář ran Kristových a Dušičkový oltář. Do poloviny 18. století přibyly ještě další oltáře – obnovený sv. Marie Magdalény, sv. Lazara, sv. Floriana s obrazem od Jana Petra Molitora a další dva „soukromé“ oltáře. Dohromady 12 oltářů. Roku 1725 byl opět vylepšen i hlavní oltář sv. Petra řezbami andělů z dílny Matyáše Bernarda Brauna. V kostele byly na různých místech náhrobní kameny donátorů, historik Jaroslav Schaller jich v roce 1797 popsal jedenáct, v roce 1940 se v kostele nacházela deska urozeného pana Jana Severina z Briffeldu.[5]
Roku 1757 kostel poškodili Prusové. Spolu s opravou poškozených částí se uskutečnila i částečná barokizace interiéru. Přestavěna byla kruchta a celý prostor mezivěží. Kostel byl vydlážděn mramorem a stěny získaly barokní omítky. Tyto úpravy proběhly v letech 1760–61.
Regotizace a reromanizace[editovat | editovat zdroj]
V letech 1874–1879 byl nákladem novoměstské rady kostel zcela přestavěn a opraven architektem Josefem Mockerem, který jej puristicky reromanizoval a regotizoval. Nejdříve byla odstraněna barokní omítka a kostel byl obnažen až na kameny. Přistoupilo se i k bourání – zbořen byl barokní štít hlavní lodi včetně portálu, stejný osud postihl i pět opěráků. Ty byly znovu postaveny, objevil se i nový sokl a také nové pseudogotické portály na jižní, severní a západní straně. Nový hlavní portál byl vyzdoben novogotickým tympanonem Krista a sv. Petra od Ludvíka Šimka, také znakem českým a pražským. Byla zvýšena koruna zdiva jižní a severní lodi, a také sakristie a severozápadní kaple. Kostel také dostal zbrusu nové střechy, na severní straně přibyl komín s novodobou plastikou. Velké změny se dotkly i oken, některá byla zazděna, jiná proražena a další (zvláště barokní) přestavěna. V interiéru zmizely barokní a renesanční omítky, výplně oken byly nahrazeny novými od firmy Neuhauser. Objevily se také nové lavice (ne všechny) a zpovědnice. Velká změna postihla oltáře, z původních 12 oltářů jich tedy zbylo jen šest. Barokní balustráda kruchty zůstala překvapivě zachována, ale do jejího středu byl alespoň usazen znak Nového Města pražského. Celá časově i finančně náročná rekonstrukce a přestavba byla dokončena roku 1885.
20. století[editovat | editovat zdroj]
Při opravě kostela v letech 1913–1914 začal důkladný archeologický a stavebně historický a průzkum. Byly objeveny hlavně základy románské baziliky, také další románské a gotické prvky. Po tomto průzkumu následovala nová oprava interiéru a restaurování oltářních obrazů v letech 1929–1936. Ta přinesla do kostela další novogotické a novorománské prvky. Tentokrát ale už jen na místa, kde prokazatelně v minulosti byly. Po roce 1948 byl kostel opět křižovníkům zkonfiskován, vrácen byl po roce 1989. Další generální oprava se uskutečnila v letech 1989–1991. Po povodních v roce 2002 se v části kostela propadla dlažba.
Zvonice (Petrská věž)[editovat | editovat zdroj]
Roku 1598 byla u kostela postavěna pozdně gotická zvonice, jejíž báň je, po opravách, pozdně barokní. Nad malým renesančním okénkem je latinský nápis, jenž v překladu zní: Měšťané farnosti sv. Petra na Poříčí nákladem veřejným i soukromým tuto věž vděčnému potomstvu vystavěti dali v roce 1598.
Zvonice byla v roce 1648 poškozena švédskými vojsky, v roce 1680 velký požár roztavil všechny tři zvony a rovněž další požár v roce 1689 zvonici poškodil. Křížovníci, poté co se přestěhovali k Juditinu mostu v roce 1235 do svého nového působiště, si nad poříčskými ponechali patronát. Městská rada jim v roce 1683 poškozený kostel vrátila.[6][7] Ve věži samostatně stojící zvonice jsou:
- Zvon Petr je z roku 1691. Vyrobil jej zvonař Zachariáš Dietrich. Nese znak světce, znak Nového Města pražského i jména tehdejších konšelů.
- Zvon Pavel je z roku 1724 od téhož zvonaře, nese znak světce i městský znak.
- Zvon Jan Křtitel, který zhotovil v roce 1733 Karel Bellmann, byl za války roztaven.
- Nejvýše je nejmenší umíráček.[8]
Věžní hodiny jsou datovány rokem 1717 a mají dva cymbály. Ve zvonici pomáhal zvonit i neposedný chlapec Karel Hynek Mácha, který se zranil při pádu z trámu. Jizvy na tváři později, v dospělém věku, skrýval pod hustým plnovousem.[6]
Fara u sv. Petra v Praze[editovat | editovat zdroj]
Ke kostelu náleží novorenesanční budova fary čp. 1137 na Novém Městě v Praze 1 v Biskupské ulici 13.[9]Fara byla postavena v roce 1893 podle projektu stavebního úřadu, který vypracoval stavitel Konstantin Mráček. Fasádu navrhl významný český architekt 19. století Antonín Wiehl. Autorem návrhů sgrafit na fasádě je Celda Klouček a podle jeho návrhu je provedl Láďa Novák.[10][11] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek[12] Fasáda fary je ukončená lunetovou římsou, jejíž lunety zdobené sgrafity jsou odvozeny od Schwarzenberského paláce.[13] V režném zdivu fasády je sgrafitová omítka, prvky architektury z pískovce a v prvním patře medailon s letopočtem 1894. V přízemí jsou jako ozdobný prvek použity štíty se znaky Nového Města a Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Znak křižovníků připomíná, že "Nyní jest farářem farářem po Fr. Štolovském Josef Christ, kněz řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Novou faru v Biskup. ul. č. 13 vystavěl arch. Ant. Wiehl; průčelí má výzdobu od C. Kloučka."[9]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Praha: Arcibiskupství pražské. Dostupné online.
- ↑ Posvátná místa král. hl. města Prahy (1/565) [online]. Praha: System Kramerius - Digitální knihovna MKP. Dostupné online.
- ↑ Eduard Škoda: Pražské svatyně, Libri 2002, ISBN 80-7277-098-5, str. 233-234
- ↑ Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejých prostranství. 1. díl (A–N), Libri, Praha, 1997
- ↑ a b FREJKOVÁ, Olga. Kostel sv. Petra Na Poříčí v Praze. Poklady národního umění. vyd. Praha: nakladatelství Vyšehrad, 1949.
- ↑ a b DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 1111 památek a zajímavostí Prahy. 1. vyd. vyd. Praha: Kartografie, 2001. 350 s. ISBN 80-7011-612-9. S. 155–156.
- ↑ Archivovaná kopie. svatypetr.webnode.cz [online]. [cit. 2020-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-01.
- ↑ LUDVÍK, Bedřích. Praha, město věží. Vyd. 1. vyd. Praha: Česká televize, 2009. 349 s. ISBN 978-80-7404-026-9. S. 225–226.
- ↑ a b RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních.Karlova třída - U Půjčovny. první. vyd. Praha: Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl. : ilustr. s. Dostupné online. S. 835–838. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-12-01]. Identifikátor záznamu 124128 : kostel sv. Petra Na Poříčí. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 14. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Baťková J. a kol.: Umělecké památky Prahy – Nové Město, Vyšehrad. Academia. Praha 1998.
- Bitnar V.: Průvodce Prahou Svatováclavskou. Svatováclavský výbor. Praha 1928.
- Ekert, F.: Posvátná místa královského hlavního města Prahy – svazek II. Praha 1883. Reprint, Volvox Globator. Praha 1996.
- Kulač J., Opatrný T.: Kostel sv. Petra na Poříčí v Praze. Praha 1940.
- EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. Dostupné online. - kapitola Hlavní farní chrám sv. Petra na Poříčí, s. 29–39.
- BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy - Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Redakce PhDr. Pavla Landová. 1. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1998. 4 svazky (840 s.). ISBN 80-200-0627-3. Kapitola Nové Město (II.), s. 153–159.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel svatého Petra na Poříčí na Wikimedia Commons - Panoramatický pohled na serveru Praha stověžatá Archivováno 8. 7. 2009 na Wayback Machine.
- Římskokatolická farnost u sv. Petra Archivováno 1. 2. 2014 na Wayback Machine.
