Přeskočit na obsah

Vrchní soud v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vrchní soud v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
PředsedaJUDr. Luboš Dörfl, Ph.D.
MístopředsedaJUDr. František Kučera
JUDr. Robert Fremr
JUDr. Stanislav Bernard
JUDr. Jan Sváček
JUDr. Roman Horáček Ph.D.
Adresanám. Hrdinů 1300
140 00 Praha 4-Nusle
Souřadnice
Oficiální stránky
Mapka soudního obvodu
Mapka soudního obvodu
Mapka soudního obvodu
Kód památky11986/1-2182 (PkMISSezObrWD)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vrchní soud v Praze je vrchní soud se sídlem v hlavním městě Praze s působností zejména pro českou část České republiky, pro zejména moravskou a celou slezskou je zřízen Vrchní soud v Olomouci. Vznikl v souvislosti s rozpadem československé federace roku 1993 transformací z tehdejšího republikového Nejvyššího soudu České republiky.

Je odvolacím soudem pro krajské soudy a sídlí spolu s vrchním státním zastupitelstvím v Praze v justičním paláci, který tvoří dominantu náměstí Hrdinů na Pankráci. Budova přímo navazuje na věznici Pankrác a velmi výrazně se zapsala do historie českého soudnictví.

Složení a příslušnost soudu

[editovat | editovat zdroj]

Vrchní soud v Praze se skládá z předsedy soudu, kterého jmenuje na funkční období 7 let prezident republiky, z místopředsedů soudu, kteří jsou na stejné období jmenováni ministrem spravedlnosti, z předsedů senátů a z dalších soudců, jichž je dohromady zhruba sto. Pro přidělení nebo přeložení k vrchnímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň osmileté odborné praxe.[1]

Soud rozhoduje v tříčlenných senátech především o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů, které má ve svém obvodu, rozhoduje tedy tam, kde tyto krajské soudy rozhodly v prvním stupni.[2] Jde o nejzávažnější trestné činy, kde dolní hranice sazby trestu odnětí svobody činí nejméně pět let, nebo o některé hospodářské trestné činy či trestné činy proti státu. Dále rozhoduje v insolvenčním řízení a ve sporech týkajících se např. obchodních korporací, duševního vlastnictví, hospodářské soutěže, směnekšeků nebo některých burzovních věcí, případně tam, kde se spor týká cizího státu či diplomatů. Povoluje také použití policejního agenta a kromě toho ve svém obvodu rozhoduje i o vyloučení krajských soudců z důvodu podjatosti, o přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody krajských soudů a o věcné příslušnosti krajských i okresních soudů, ledaže věc patří k Nejvyššímu soudu.[3][4][5]

Do obvodu Vrchního soudu v Praze patří tyto krajské soudy:[6]

Vrchní zemský soud v Praze s působností pro celé území království Českého (tedy s působností vůči tehdejším krajským soudům v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě a ve Slezsku působil Vrchní zemský soud v Brně) byl zřízen již roku 1850 jako nástupce po zrušeném všeobecném apelačním soudu.[7] Vrchní soud rozhodoval v pětičlenných senátech pouze o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.[8] Kromě této rozhodovací činnosti měl také disciplinární pravomoc nad soudci, advokáty a notáři ve své působnosti a realizoval jejich profesní zkoušky.[9] Přetrval i po vzniku Československé republiky, nejdříve s označením vrchní soud,[10] poté zemský soud,[11] sídlil tehdy na Malostranském náměstí 27 a zrušen byl až v rámci „zlidovění soudnictví“ roku 1949.[12]

Prezidenti Vrchního zemského soudu Českého království od vzniku instituce do zániku monarchie (1849–1918):

V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze.[13] A zatímco federální nejvyšší soud se víceméně omezil pouze na otázky týkající se celého státu, republikový v tříčlenných senátech rozhodoval jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích. Kromě toho mohl zaujímat i sjednocující stanoviska k výkladu zákonů, a to buď na úrovni kolegia (trestní a občanskoprávní, později také obchodní a správní), nebo i celého pléna soudu.[14][15] Zákon o soudech a soudcích z roku 1991 nicméně přesunul sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky do Brna,[16] kde byl tento československý nejvyšší soud začátkem roku 1993 transformován na Nejvyšší soud České republiky[17] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl novelizačním zákonem s účinností od 1. ledna 1993 transformován ve Vrchní soud v Praze.[18] Existence vrchních soudů obecně je kompromisem, který řešil konkurenci dvou nejvyšších soudů v předvečer zániku federace, federálního a republikového. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[19]

Až do roku 1996, kdy byl zřízen Vrchní soud v Olomouci,[20] vykonával pražský vrchní soud i jeho agendu, měl tedy v tomto období celostátní působnost.[18] V této době, kdy jeho postavení stále odpovídalo dřívějšímu republikovému nejvyššímu soudu, se také stále vnitřně členil na trestní, občanskoprávní, obchodní a správní kolegium,[21] mohl zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a v obecném soudnictví řešil i mimořádné opravné prostředky – dovolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích[22]stížnosti pro porušení zákona.[23] Svou judikaturu publikoval v Bulletinu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud České republiky rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda sjednocování judikatury přešla zcela na Nejvyšší soud. Po roce 2003 přišel i o rozhodování ve správním soudnictví, které bylo vyčleněno ke krajským soudům a k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu. Dále tak už rozhoduje, podobně jako původní vrchní zemský soud, jen o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.

Předsedové vrchního soudu

[editovat | editovat zdroj]
Památník Milady Horákové před budovou soudu na náměstí Hrdinů

Justičnímu paláci předcházel areál věznice z roku 1889, který sloužil pro účely zemského trestního soudu. Právě pro něj bylo rozhodnuto o výstavbě nové budovy, v roce 1929 se započalo se stavbou v Nuslích a soud se sem z Karlova náměstí přestěhoval v roce 1933. Zůstal zde spolu s krajským státním zastupitelstvím až do roku 1952, kdy objekt převzal Nejvyšší soud. Projekt vypracoval a realizoval pražský architekt Bedřich Bendelmayer, zapojil do něj už dva stojící obytné domy a zároveň adaptoval vstupní budovu věznice. Jde o monumentální novoklasicistní budovu se dvěma vnitřními dvory, ovlivněnou i tzv. národním slohem,[26] jejíž čelní stranu se sloupy zdobí dvě sochy od Františka Matějů, Justice s mečemJustice s váhami. Nejvýraznější součástí soudu je velká porotní síň, kde se mj. odehrávaly zásadní procesy české historie.[27]

Během protektorátního období byl spolu s pankráckou věznicí symbolem německé okupace, kromě českého krajského trestního soudu zde sídlily i soudy německé (okresní Amtsgericht a krajský Landesgericht) a také gestapo. Ve věznici bylo v letech 1943–1945 popraveno celkem 1075 osob. Po válce zde naopak působil mimořádný lidový soud a také Národní soud, trest smrti vyslechl např. Karl Hermann Frank nebo Josef Pfitzner, v rámci retribucí byli odsouzeni také někteří členové protektorátních vlád a další kolaborující osoby. Po Únoru 1948 se historie mimořádných soudů opakovala, sídlil zde Státní soud, který ve vykonstruovaných politických procesech odsoudil k trestu smrti např. Miladu Horákovou nebo Rudolfa Slánského.[27]

Poté budova sloužila Nejvyššímu soudu a generální prokuratuře, po federalizaci státu také republikovému nejvyššímu soudu, který zde zůstal i po rozdělení Československa a transformoval se na Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud se přesunul do Brna. V letech 1993–1997 prošel justiční palác zásadní rekonstrukcí, respektující původní prvorepublikový charakter budovy a jejího interiéru, a přestěhovalo se sem Vrchní státní zastupitelství v Praze.[27] Stavba je od roku 1992 nemovitou kulturní památkou.[26]

  1. § 26, § 67 odst. 1, § 71 odst. 3 a § 103 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Dostupné online.
  2. § 25 a 27 zákona o soudech a soudcích
  3. § 17 a § 158e odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dostupné online.
  4. § 7a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Dostupné online.
  5. § 9 odst. 2, § 12, 16 a 104a zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád. Dostupné online.
  6. Příloha č. 1 zákona o soudech a soudcích
  7. Nařízení ministra práv č. 138/1850 ř. z. Dostupné online.
  8. § 4 a 8 zákona č. 111/1895 ř. z., jurisdikční norma. Dostupné online.
  9. § 13, 41, 42 a 74 zákona č. 217/1896 ř. z., o organisaci soudní. Dostupné online.
  10. § 1 odst. 1 zákona č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  11. § 1 písm. c) dekretu presidenta republiky č. 90/1945 Sb., o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  12. § 141 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  13. § 1 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  14. § 1 odst. 1, § 21a–21e a § 25–31 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  15. § 1 odst. 2 a 3, § 15–19 a § 26–32 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  16. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  17. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. 1 ústavního zákona č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  18. a b Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 2 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  19. NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. (Extra). ISBN 978-80-87212-58-5. S. 96. 
  20. Zákon č. 241/1995 Sb., o zahájení činnosti Vrchního soudu v Olomouci
  21. § 17 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění do 31. prosince 1995
  22. § 10a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 1995
  23. § 266a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění do 31. srpna 1995
  24. Prezident jmenoval předsedu Vrchního soudu v Praze [online]. Praha: Kancelář prezidenta republiky, 2013-01-02 [cit. 2014-08-22]. Dostupné online. 
  25. Pražský vrchní soud má nového předsedu. Dörfl chce, aby byl soud otevřenější. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2020-01-02 [cit. 2020-01-02]. Dostupné online. 
  26. a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-09-02]. Identifikátor záznamu 118518 : Nejvyšší soud. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  27. a b c KÝR, Aleš; KAFKOVÁ, Alena. Vrchní soud v Praze. Justiční palác v proměnách času. Praha: Vrchní soud v Praze, 2004. 55 s. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]