Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Vrchní soud v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vrchní soud v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
Budova Vrchního soudu v Praze
Předseda soudu Mgr. Luboš Dörfl, Ph.D.
Místopředseda soudu JUDr. František Kučera
JUDr. Roman Horáček, Ph.D.
JUDr. Stanislav Bernard
Mgr. Ivana Mlejnková
JUDr. Jan Sváček
Adresa nám. Hrdinů 1300
140 00 Praha 4-Nusle
Ulice Náměstí Hrdinů
Souřadnice
Oficiální stránky
Mapka soudního obvodu
Mapka soudního obvodu
Kód památky 11986/1-2182 (PkMISSezObr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vrchní soud v Praze je vrchní soud se sídlem v hlavním městě Praze s působností zejména pro českou část České republiky, pro zejména moravskou a celou slezskou je zřízen Vrchní soud v Olomouci. Vznikl v souvislosti s rozpadem československé federace roku 1993 transformací z tehdejšího republikového Nejvyššího soudu České republiky.

Je odvolacím soudem pro krajské soudy a sídlí spolu s vrchním státním zastupitelstvím v Praze v justičním paláci, který tvoří dominantu náměstí Hrdinů na Pankráci. Budova přímo navazuje na věznici Pankrác a velmi výrazně se zapsala do historie českého soudnictví.

Složení a příslušnost soudu[editovat | editovat zdroj]

Vrchní soud v Praze se skládá z předsedy soudu, kterého jmenuje na funkční období 7 let prezident republiky, z místopředsedů soudu, kteří jsou na stejné období jmenováni ministrem spravedlnosti, z předsedů senátů a z dalších soudců, jichž je dohromady zhruba sto. Pro přidělení nebo přeložení k vrchnímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň osmileté odborné praxe.[1]

Soud rozhoduje v tříčlenných senátech především o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů, které má ve svém obvodu, rozhoduje tedy tam, kde tyto krajské soudy rozhodly v prvním stupni.[2] Jde o nejzávažnější trestné činy, kde dolní hranice sazby trestu odnětí svobody činí nejméně pět let, nebo o některé hospodářské trestné činy či trestné činy proti státu. Dále rozhoduje v insolvenčním řízení a ve sporech týkajících se např. obchodních korporací, duševního vlastnictví, hospodářské soutěže, směnekšeků nebo některých burzovních věcí, případně tam, kde se spor týká cizího státu či diplomatů. Povoluje také použití policejního agenta a kromě toho ve svém obvodu rozhoduje i o vyloučení krajských soudců z důvodu podjatosti, o přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody krajských soudů a o věcné příslušnosti krajských i okresních soudů, ledaže věc patří k Nejvyššímu soudu.[3][4][5]

Do obvodu Vrchního soudu v Praze patří tyto krajské soudy:[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vrchní zemský soud v Praze s působností pro celé území království Českého (tedy s působností vůči tehdejším krajským soudům v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě a ve Slezsku působil Vrchní zemský soud v Brně) byl zřízen již roku 1850 jako nástupce po zrušeném všeobecném apelačním soudu.[7] Vrchní soud rozhodoval v pětičlenných senátech pouze o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.[8] Kromě této rozhodovací činnosti měl také disciplinární pravomoc nad soudci, advokáty a notáři ve své působnosti a realizoval jejich profesní zkoušky.[9] Přetrval i po vzniku Československé republiky, nejdříve s označením vrchní soud,[10] poté zemský soud,[11] sídlil tehdy na Malostranském náměstí 27 a zrušen byl až v rámci „zlidovění soudnictví“ roku 1949.[12]

V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze.[13] A zatímco federální nejvyšší soud se víceméně omezil pouze na otázky týkající se celého státu, republikový v tříčlenných senátech rozhodoval jak o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně, tak o mimořádných opravných prostředcích. Kromě toho mohl zaujímat i sjednocující stanoviska k výkladu zákonů, a to buď na úrovni kolegia (trestní a občanskoprávní, později také obchodní a správní), nebo i celého pléna soudu.[14][15] Zákon o soudech a soudcích z roku 1991 nicméně přesunul sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky do Brna,[16] kde byl tento československý nejvyšší soud začátkem roku 1993 transformován na Nejvyšší soud České republiky[17] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky byl novelizačním zákonem s účinností od 1. ledna 1993 transformován ve Vrchní soud v Praze.[18] Existence vrchních soudů obecně je kompromisem, který řešil konkurenci dvou nejvyšších soudů v předvečer zániku federace, federálního a republikového. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze.[19]

Až do roku 1996, kdy byl zřízen Vrchní soud v Olomouci,[20] vykonával pražský vrchní soud i jeho agendu, měl tedy v tomto období celostátní působnost.[18] V této době, kdy jeho postavení stále odpovídalo dřívějšímu republikovému nejvyššímu soudu, se také stále vnitřně členil na trestní, občanskoprávní, obchodní a správní kolegium,[21] mohl zaujímat stanoviska k výkladu zákonů a v obecném soudnictví řešil i mimořádné opravné prostředky – dovolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů odvolacích[22]stížnosti pro porušení zákona.[23] Svou judikaturu publikoval v Bulletinu Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud České republiky rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda sjednocování judikatury přešla zcela na Nejvyšší soud. Po roce 2003 přišel i o rozhodování ve správním soudnictví, které bylo vyčleněno ke krajským soudům a k nově zřízenému Nejvyššímu správnímu soudu. Dále tak už rozhoduje, podobně jako původní vrchní zemský soud, jen o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně.

Předsedové vrchního soudu[editovat | editovat zdroj]

Budova[editovat | editovat zdroj]

Památník Milady Horákové před budovou soudu na náměstí Hrdinů

Justičnímu paláci předcházel areál věznice z roku 1889, který sloužil pro účely zemského trestního soudu. Právě pro něj bylo rozhodnuto o výstavbě nové budovy, v roce 1929 se započalo se stavbou a soud se sem z Karlova náměstí přestěhoval v roce 1933. Zůstal zde spolu s krajským státním zastupitelstvím až do roku 1952, kdy objekt převzal Nejvyšší soud. Projekt vypracoval a realizoval pražský architekt Bedřich Bendelmayer, zapojil do něj už dva stojící obytné domy a zároveň adaptoval vstupní budovu věznice. Jde o monumentální novoklasicistní budovu se dvěma vnitřními dvory, ovlivněnou i tzv. národním slohem,[26] jejíž čelní stranu se sloupy zdobí dvě sochy od Františka Matějů, Justice s mečemJustice s váhami. Nejvýraznější součástí soudu je velká porotní síň, kde se mj. odehrávaly zásadní procesy české historie.[27]

Během protektorátního období byl spolu s pankráckou věznicí symbolem německé okupace, kromě českého krajského trestního soudu zde sídlily i soudy německé (okresní Amtsgericht a krajský Landesgericht) a také gestapo. Ve věznici bylo v letech 1943–1945 popraveno celkem 1075 osob. Po válce zde naopak působil mimořádný lidový soud a také Národní soud, trest smrti vyslechl např. Karl Hermann Frank nebo Josef Pfitzner, v rámci retribucí byli odsouzeni také někteří členové protektorátních vlád a další kolaborující osoby. Po Únoru 1948 se historie mimořádných soudů opakovala, sídlil zde Státní soud, který ve vykonstruovaných politických procesech odsoudil k trestu smrti např. Miladu Horákovou nebo Rudolfa Slánského.[27]

Poté budova sloužila Nejvyššímu soudu a generální prokuratuře, po federalizaci státu také republikovému nejvyššímu soudu, který zde zůstal i po rozdělení Československa a transformoval se na Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud se přesunul do Brna. V letech 1993–1997 prošel justiční palác zásadní rekonstrukcí, respektující původní prvorepublikový charakter budovy a jejího interiéru, a přestěhovalo se sem Vrchní státní zastupitelství v Praze.[27] Stavba je od roku 1992 nemovitou kulturní památkou.[26]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 26, § 67 odst. 1, § 71 odst. 3 a § 103 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Dostupné online.
  2. § 25 a 27 zákona o soudech a soudcích
  3. § 17 a § 158e odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dostupné online.
  4. § 7a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Dostupné online.
  5. § 9 odst. 2, § 12, 16 a 104a zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád. Dostupné online.
  6. Příloha č. 1 zákona o soudech a soudcích
  7. Nařízení ministra práv č. 138/1850 ř. z. Dostupné online.
  8. § 4 a 8 zákona č. 111/1895 ř. z., jurisdikční norma. Dostupné online.
  9. § 13, 41, 42 a 74 zákona č. 217/1896 ř. z., o organisaci soudní. Dostupné online.
  10. § 1 odst. 1 zákona č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  11. § 1 písm. c) dekretu presidenta republiky č. 90/1945 Sb., o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  12. § 141 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  13. § 1 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  14. § 1 odst. 1, § 21a–21e a § 25–31 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění po 1. lednu 1970
  15. § 1 odst. 2 a 3, § 15–19 a § 26–32 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  16. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  17. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, a čl. 1 ústavního zákona č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  18. a b Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 2 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  19. NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. (Extra). ISBN 978-80-87212-58-5. S. 96. 
  20. Zákon č. 241/1995 Sb., o zahájení činnosti Vrchního soudu v Olomouci
  21. § 17 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění do 31. prosince 1995
  22. § 10a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 1995
  23. § 266a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění do 31. srpna 1995
  24. Prezident jmenoval předsedu Vrchního soudu v Praze [online]. Praha: Kancelář prezidenta republiky, 2013-01-02 [cit. 2014-08-22]. Dostupné online. 
  25. Pražský vrchní soud má nového předsedu. Dörfl chce, aby byl soud otevřenější. iROZHLAS.cz [online]. 2020-01-02 [cit. 2020-01-02]. Dostupné online. 
  26. a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-09-02]. Identifikátor záznamu 118518 : Nejvyšší soud. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  27. a b c KÝR, Aleš; KAFKOVÁ, Alena. Vrchní soud v Praze. Justiční palác v proměnách času. Praha: Vrchní soud v Praze, 2004. 55 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]