Soudy v Česku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapka českých obecných soudů

Soudy v Česku jsou nezávislé státní orgány vykonávající podle hlavy čtvrté Ústavy soudní moc. Tedy zákonem stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv, v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy a ve správním soudnictví přezkoumávají akty orgánů veřejné správy, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.

Mimo soustavu těchto obecných soudů jako zvláštní ústavní orgán soudního typu stojí Ústavní soud, který v ústavním soudnictví rozhoduje o souladu obecných právních předpisů i individuálních rozhodnutí s ústavou.

Soustava soudů[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud
Nejvyšší správní soud
Vrchní soud v Praze
Vrchní soud v Olomouci
Městský soud v Praze
Krajský soud v Praze
Krajský soud v Českých Budějovicích
Krajský soudu v Plzni
Krajský soud v Ústí nad Labem
Krajský soud v Hradci Králové
Krajský soud v Brně
Krajský soud v Ostravě

Články[editovat | editovat zdroj]

Soustava českých soudů je čtyřčlánková:[1]

  1. nejvyšší soudy
  2. vrchní soudy
  3. krajské soudy
  4. okresní soudy

Existence vrchních soudů je ale někdy kritizována jako nadbytečná, bylo dokonce vážně zvažováno jejich zrušení, čímž by se soustava českých soudů změnila z komplikovanější čtyřčlánkové na jednodušší trojčlánkovou.[2][3][4] K tomu ale nakonec nedošlo. Podobně je uvažováno o zrušení okresních soudů, přičemž z části z nich se v takovém případě mají stát pobočky krajských soudů.[5][6]

Jde o články, nikoli o stupně (takto se označují v konkrétním soudním řízení, které je standardně dvoustupňové), protože soudy jsou nejen nezávislé na jiných státních orgánech, ale i navzájem samy na sobě. V soustavě soudů tak neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jako je tomu např. u státních zastupitelství. Pokud tedy soud vyššího stupně zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátí se závazným právním názorem, učiní tak jen na základě zákonem svěřené pravomoci rozhodovat o opravných prostředcích („vyšší instance“), nikoli na základě svého „nadřízeného“ postavení.[pozn. 1] Tato nezávislost však neplatí pro státní správu soudů, vykonávanou Ministerstvem spravedlnosti a předsedy vyšších soudů, ta totiž není výkonem soudní moci, ale moci výkonné.

Seznam soudů[editovat | editovat zdroj]

Konkrétně danou soustavu tvoří:[8]

Právní úprava[editovat | editovat zdroj]

Základními prameny právní úpravy soudnictví jsou předpisy ústavní:

Základním zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících, státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tento zákon obsahuje právní úpravu hlavních zásad činnosti soudů, soustavy soudů, organizace a činnosti jednotlivých článků soustavy soudů, ustanovování soudců a přísedících, jejich právního postavení, a také státní správy soudů. V přílohách k tomuto zákonu jsou stanoveny názvy, sídla a obvody vrchních, krajských a okresních soudů a jejich poboček.

Řízení u soudu je upraveno především jednotlivými procesními řády:

Dalšími prameny právní úpravy soudnictví jsou dále například:

  • zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
  • zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů,
  • zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
  • vyhláška č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů,
  • zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství,
  • vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

Organizace a činnost českých soudů[editovat | editovat zdroj]

Jednací síň

Úkolem soudů je autoritativně rozhodovat o návrzích, jako je žaloba nebo obžaloba, které jsou mu v zákonem stanovených věcech a zákonem stanoveným způsobem předloženy. Konkrétní rozhodnutí pak činí zejména v jednodušších případech samosoudce, což je vždy profesionální soudce, nebo ve složitějších záležitostech soudní senát. Ten je většinou tříčlenný a obsazen také jen soudci, u okresních soudů (a také krajských soudů, pokud rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech) v něm ale zasedají i laičtí přísedící.[9] Protože v moderním právním státě je rozhodování soudu zásadně veřejné, aby byla umožněna veřejná kontrola nad výkonem soudní moci, je jednání soudu vedeno v jednací síni s volným přístupem veřejnosti. Pouze někdy může být v zájmu ochrany mladistvých osob či veřejného pořádku veřejnost z konkrétního jednání vyloučena. Při soudním jednání se dbá na jeho důstojnost a proto je v ní mj. umístěn státní znak a soudci soudí v talárech. Pokud v řízení rozhoduje soudní senát, vede řízení jeho předseda. Kromě soudců ale určitá soudní rozhodnutí mohou mimo soudní jednání vydávat i justiční čekatelé, asistenti soudců či vyšší soudní úředníci,[10] kteří jsou, stejně jako soudci, na základě každoročního rozvrhu práce zařazeni do jednotlivých soudních oddělení. Administrativní chod soudního oddělení zabezpečuje jeho kancelář, složená ze zapisovatelek a vedoucí kanceláře.[11] V každé soudní budově pak pořádek udržuje justiční stráž. Specifikou je u nejvyšších soudů existence tzv. kolegií, jejichž smyslem je soustředit soudce zaměřené na určitou agendu; u Nejvyššího soudu jsou zřízena dvě, trestní kolegium a občanskoprávní a obchodní kolegium.

Zvláštní soudní oddělení vytváří správa soudu v čele s ředitelem soudní správy. Ten je ovšem podřízen předsedovi soudu, který má na starosti chod celého soudu a který je zastupován jedním nebo více místopředsedy. Tito soudní funkcionáři jsou jmenováni z řad profesionálních soudců, a to na časově omezenou dobu sedmi let, u nejvyšších soudů deseti let (předsedové kolegií jsou jmenováni na dobu pěti let).[12] Co se týče státní správy soudů, spočívající v jejich personálním, finančním, organizačním a obdobném zabezpečení, vykonává ji na centrální úrovni i u jednotlivých soudů (přímo nebo prostřednictvím jejich předsedů) Ministerstvo spravedlnosti.[13] U soudů existují sice i soudcovské rady, volené soudci, ale ty mají pouze poradní funkci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Soustava českých soudů v podstatě vychází ze stavu, který platí už od roku 1850, kdy byly zrušeny všechny předchozí instituce soudního charakteru. Od té doby justiční struktura s působností na českém území obsahovala:[14]

  1. Nejvyšší soudní a kasační dvůr – Sídlil ve Vídni a vznikl z pozůstatku Nejvyššího soudního úřadu. Po roce 1918 byl nahrazen Nejvyšším soudem Československé republiky se sídlem v Brně. Pro oblast správního soudnictví byl v roce 1876 zřízen Správní soudní dvůr, na který později navázal československý Nejvyšší správní soud, sídlem v Praze.
  2. vrchní zemské soudy (tzv. „sborové soudy druhé stolice“) – Šlo o přeměněné dřívější apelační soudy a byly dva, pražský pro Čechy a brněnský pro Moravu i pro rakouské Slezsko.[15] Rozhodovaly v pětičlenných senátech.[16]
  3. krajské soudy (tzv. „sborové soudy první stolice“) – Zpočátku označované jako zemské nebo krajinské soudy, po roce 1855 už jen jako krajské (v Praze, v Brně a v Opavě však stále jako zemské soudy). V Čechách byly v Praze, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Táboře, Českých Budějovicích, Písku, Plzni, Chebu, Mostě, Litoměřicích, České Lípě, Liberci, Jičíně, Hradci Králové a Chrudimi; na Moravě v Brně, Jihlavě, Znojmě, Uherském Hradišti, Olomouci a Novém Jičíně; a v rakouském Slezsku v Opavě a Těšíně. Jejich obvod tvořilo zpravidla okolo 20 soudních okresů a v civilních věcech rozhodovaly v tříčlenných senátech.[17]
  4. okresní soudy – Zřízeno jich bylo zpočátku celkem 310, postupně jejich počet mírně vzrostl, působily v tzv. soudních okresech a rozhodovaly jen samosoudcem[18] (u menších z nich byl zpravidla jen jeden soudce, který zároveň plnil funkce přednosty soudu). Za neoabsolutismu byly, s výjimkou několika ponechaných samostatných a tzv. městských delegovaných okresních soudů v sídlech krajských soudů, včleněny do smíšených okresních úřadů, po roce 1868 však byly definitivně osamostatněny.[19]

Dále byly zřízeny soudy mimořádné, a to zemský i okresní obchodní soud (v českých zemích pouze v Praze, dále jen ve Vídni a Terstu, jinde býval u krajských soudů specializovaný obchodní senát),[20] živnostenské soudy, rozhodčí soudy nemocenských pokladen, rozhodčí soudy dělnických úrazoven a rozhodčí soudy horních a bratrských pokladen. Nezávisle na této struktuře existovala i vojenská justice.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Soudní obvody v roce 1930
Související informace naleznete také v článku Seznam českých prvorepublikových krajských a okresních soudů.

Po vzniku Československé republiky se soudní soustava nijak zvláště nezměnila, pouze vzhledem k vytvoření Velké Prahy byly reorganizovány soudy v Praze (obdobně bylo vládou navrženo reorganizovat dva civilní okresní soudy na území Velkého Brna,[21] k tomu ale nakonec nedošlo), z trestního oddělení zemského soudu v Praze vznikl samostatný zemský trestní soud a od roku 1928 byly všechny sborové soudy první stolice dále nazývány již jen jako krajské soudy a sborové soudy druhé stolice jako vrchní soudy (na Slovensku se do té doby podle uherské tradice krajské soudy nazývaly sedrie a vrchní soudy soudní tabule).[22] Dále díky rozdělení Těšínska zanikl krajský soud v Těšíně a vznikl krajský soud v Moravské Ostravě, kromě toho vznikl i nový krajský soud v Klatovech. Přibylo však mimořádných soudů, např. hornické rozhodčí soudy, rozhodčí soudy mzdové, rozhodčí soudy úrazových pojišťoven, Rozhodčí soud Státního pozemkového úřadu v Praze a Patentní soud.[23] Pokud krajské soudy rozhodovaly v trestních tiskových věcech, označovaly se jako kmetské soudy, neboť v jejich senátech zasedali také přísedící z lidu, tzv. kmeti.[24] Zákon na ochranu republiky pak zavedl v sídle Nejvyššího soudu zvláštní Státní soud,[25][26] podobně byl v sídle Nejvyššího správního soudu zřízen Volební soud.[27] Vznikl také první Ústavní soud, který ale nebyl příliš aktivní.

Po skončení druhé světové války byly zřízeny na základě Benešových dekretů tzv. retribuční soudy působící od roku 1945 do roku 1947. Jednalo se o mimořádné lidové soudy, které byly nástrojem sloužícím k potrestání fašistických zločinců a jejich pomahačů. Tito zločinci pak byli souzeni za trestnou činnost spáchanou na okupovaném území. Na rozhodování těchto soudů se začal podílel velký počet „soudců z lidu“, kterých byl vyšší počet než soudců z povolání. Ustaven byl též Národní soud, jehož funkce byla chápána různě, dle SNR šlo výhradně o trestní soud.[28]

Zásadní proměna československého soudního systému ovšem přišla s komunistickým převratem. Především v souvislosti s opuštěním konceptu dělby moci soudní moc pozbyla své samostatnosti, tento přístup se projevoval hlavně v procesech proti tzv. třídním nepřátelům.[29] Soudci z lidu se začali podílet i na fungování obecné justice, nejen soudů mimořádných (obnoven byl Státní soud), a jejich hlas měl stejnou váhu, jako soudců z povolání. Ti začali být voleni na časově omezenou dobu.[30] Struktura československých soudů byla po roce 1949 nicméně přizpůsobena organizaci krajských a okresních národních výborů a byly také zrušeny všechny mimořádné soudy, takže od té doby byla justiční struktura alespoň značně zjednodušena:

  1. Nejvyšší soud – Roku 1952 zaniká Nejvyšší správní soud a nadále tak působí již jen jeden nejvyšší soud. Po federalizaci státu však na úrovni obou republik vznikají jejich nejvyšší soudy, v české části federace tedy Nejvyšší soud České socialistické republiky se sídlem v Praze, a jim je nadřazen federální Nejvyšší soud Československé socialistické republiky, také se sídlem v Praze.
  2. krajské soudy – Vzhledem k úplnému navázání justice na krajské členění státu existovaly mezi lety 1949 až 1960 v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Liberci, Hradci Králové, Pardubicích, Jihlavě, Brně, Olomouci, Uherském Hradišti a Ostravě, poté již jen v Praze (městský soud i krajský soud), Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě.
  3. okresní soudy – Počtem, sídly a územní působností vždy odvozené od okresů. Mezi lety 1952 až 1961 se nazývaly lidové soudy (navíc ještě mezi lety 1961 až 1964 existovaly místní lidové soudy, které byly zřizovány podle potřeby v obcích nebo i jen na pracovištích a které byly okresním soudům podřízeny).[31]

Česko[editovat | editovat zdroj]

Po sametové revoluci se obnovuje samostatnost a nezávislost justice na ostatních mocích ve státě, soudci z povolání začali být jmenováni prezidentem republiky, a to na dobu neurčitou, soustava soudů se ale nijak zvláště nezměnila. Teprve po vzniku samostatné České republiky byly v roce 1993 zřízeny vrchní soudy jako nový článek soudní soustavy, z bývalého republikového Nejvyššího soudu vznikl ihned Vrchní soud v Praze a až roku 1996 Vrchní soud v Olomouci. Bývalý federální Nejvyšší soud byl současně transformován na Nejvyšší soud České republiky a své sídlo přesunul do Brna. Roku 1994 zanikly do té doby vždy samostatné vojenské soudy a mezi roky 1992 až 2000 fungovaly tři samostatné krajské obchodní soudy (v Praze, Brně a Ostravě), aby poté byly začleněny do soudů krajských (Krajský obchodní soud v Praze do Městského soudu v Praze),[32] takže české soudnictví bylo již jednotné. Budování soudní soustavy tak, jak je definována v čl. 91 odst. 1 Ústavy však bylo završeno až roku 2003, kdy byl ustaven Nejvyšší správní soud České republiky. Od roku 2005 se pak začaly odchylovat jednotlivé soudní obvody od členění státu na správní obvody výkonné moci.

Se vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004 se české právo začalo začleňovat do systému práva evropského, svůj vliv na jeho podobu tak začal uplatňovat Soudní dvůr Evropské unie se sídlem v Lucemburku a jeho judikatura. Pro konkrétní případy, které české soudy projednávají, má však nepochybně větší význam Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který je orgánem Rady Evropy a který může zvrátit i rozhodnutí českého Ústavního soudu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Používají-li některé procesní právní předpisy pojem „nadřízený soud“, jde pouze o označení vyplývající z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních v rámci výkonu soudní moci.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky
  2. VACULÍK, Radim. Justici čekají velké změny, asi skončí vrchní soudy. Novinky.cz [online]. 05.10.2007 [cit. 08.05.2011]. Dostupné online.  
  3. BARTŮŇKOVÁ, Tereza; VINCOUREK, Lukáš. Reforma justice: Soudci navrhují zrušení vrchních soudů. Rozhlas.cz [online]. 16.05.2010 [cit. 08.05.2011]. Dostupné online.  
  4. NAVARA, Luděk; SYROVÁTKA, Tomáš. Revoluce v justici: vrchní soudy zmizí, hlavní bude okres. iDNES.cz [online]. 15.06.2010 [cit. 08.05.2011]. Dostupné online.  
  5. PACLÍKOVÁ, Adéla. Pelikán chce zrychlit justici, zvažuje rušení okresních soudů. iDNES.cz [online]. 2016-06-16 [cit. 2016-05-18]. Dostupné online.  
  6. LÉKO, Kristián. Výběr soudců by měl být objektivnější. Lidové noviny [online]. 2016-05-05 [cit. 2016-05-18]. Dostupné online.  
  7. Stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, Plsn 1/96, ke správnému a jednotnému výkladu pojmů „nadřízený soud“ a „nejblíže společně nadřízený soud“, obsažených v ustanoveních trestního řádu a občanského soudního řádu, upravujících zejména řízení o vyloučení soudce, o delegaci věci a o sporech o příslušnost, publikované pod č. 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
  8. § 8–12 a přílohy č. 1–4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Dostupné online.
  9. § 19, 27, 31 a 35 zákona o soudech a soudcích
  10. § 3 zákona o soudech a soudcích
  11. § 40–42 zákona o soudech a soudcích
  12. § 102–105 zákona o soudech a soudcích
  13. § 119–120 zákona o soudech a soudcích
  14. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1. S. 318–323. Dále jen „Hledíková (2005)“. 
  15. Nařízení ministra práv č. 138/1850 ř. z. Dostupné online.
  16. § 8 zákona č. 111/1895 ř. z., jurisdikční norma (dále jen „jurisdikční norma“). Dostupné online.
  17. § 7 jurisdikční normy
  18. § 5 jurisdikční normy
  19. Hledíková (2005). S. 318–321.
  20. Nařízení ministra práv č. 101/1873 ř. z., o zřízení zvláštních soudů o nepatrných věcech obchodních ve Vídni, v Praze a v Trstě. Dostupné online.
  21. Vládní návrh zákona, kterým se upravuje soudnictví ve věcech občanských v zemském hlavním městě Brně [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-08-30]. Dostupné online.  
  22. § 1 odst. 1 zákona č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví. Dostupné online.
  23. Hledíková (2005). S. 397–400.
  24. Zákonem č. 124/1924 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisů ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti. Dostupné online.
  25. Zákon č. 51/1923 Sb., o státním soudě. Dostupné online.
  26. Zákon č. 68/1935 Sb., o vrchních soudech jako soudech státních. Dostupné online.
  27. Zákon č. 125/1920 Sb., o volebním soudě. Dostupné online.
  28. SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel, a kol Soudnictví: (historie, současnost a perspektivy). Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-864-3265-3. S. 167–169.  
  29. SCHELLE, Karel. Vývoj trestního řízení. Ostrava : Key Publishing, 2012. ISBN 978-808-7475-140. S. 81–83.  
  30. VLČEK, Eduard. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. Brno : Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80-210-4056-4. S. 62.  
  31. Hledíková (2005). S. 457–460.
  32. Část první zákona České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky; část druhá zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel, a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. 592 s. ISBN 80-86432-65-3.  
  • ADAMOVÁ, Karolina, a kol. Dějiny českého soudnictví od počátků české státnosti do roku 1938. 1. vyd. Praha : LexisNexis CZ, 2005. 231 s. ISBN 80-86920-07-0.  
  • PRINC, Michal. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2015. 344 s. ISBN 978-80-7478-797-3.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Justice.cz – oficiální server českého soudnictví