Přísedící

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Přísedící (nebo též votanti podle toho, že disponují hlasovacím právem) jsou vedle jeho předsedy členy soudního senátu. Tím se odlišují od členů soudních porot. Může jít o odborně vzdělané soudce, v České republice se ale jako přísedící označují laici, kteří se tak podílí na rozhodovací činnosti soudů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Institut obdobný přísedícím se objevil už v souvislosti s modernizací justice v druhé polovině 19. století. Tehdy u obchodních a horních soudů, stejně jako u obchodních a horních senátů krajských a zemských soudů fungovali tzv. „odborní soudci laici“, kteří byli na období tří let vybíráni z řad obchodníků a znalců hornictví. Jejich kvalifikačním předpokladem účasti na tomto specifickém soudním rozhodování tedy byla odbornost,[1] navíc platilo, že z tříčlenného senátu byl soudce laik jen jeden.[2] V období první republiky se nazývali „komerční radové“.[3] Přísedící byli zavedeni i u pracovních soudů, jejichž senáty se skládaly z předsedy, profesionálního soudce, jednoho přísedícího reprezentujícího zaměstnavatele a jednoho zastupujícího zaměstnance.[4] Dále působili např. u soudů mládeže (v senátě zasedali dva soudci a jeden přísedící, jenž měl mít pedagogické vzdělání a být znalý sociální péče o mládež)[5] nebo u tzv. kmetských soudů, posuzujících poškozování cti a dobré pověsti v novinách, k nimž byli věkově starší přísedící (kmeti) povoláváni z obecných seznamů porotních soudů.[6]

Českoslovenští soudci z lidu[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce byli tzv. velkým retribučním dekretem zavedeni soudci z lidu, kteří nemuseli mít právní vzdělání a které jmenovala vláda ze seznamů pořizovaných okresními národními výbory. Zasedali pouze v mimořádných lidových soudech, kde byli čtyři a jen předseda takového pětičlenného senátu byl profesionální soudce z povolání.[7] Po Únoru 1948 pak už byli soudci z lidu jako tzv. dělničtí soudci zapojeni do fungování justice úplně. Opět nemuseli mít ani soudci z lidu, ani předseda senátu běžně vyžadované právnické vzdělání, podle zákona byla rozhodující jejich „státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení“.[8] Voleni byli na období 1–4 let národními výbory. Předsedové senátu vzdělání získávali prostřednictvím ročního kurzu, jehož významnou část tvořilo studium marxismu-leninismu a základy socialistického práva, přísedící soudci z lidu nemívali ani toto vzdělání.[9] Tradice volených zástupců lidu a nikoli odborníků pak přetrvala i po sametové revoluci v roce 1989, kdy byli zavedeni přísedící.

Přísedící v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Právní úprava postavení přísedících, obdobně jako soudců, je obsažena především v § 60 až 101 zákona o soudech a soudcích, jejich konkrétní zapojení do soudní činnosti pak v procesních řádech, občanském soudním řádu a trestním řádu. Funkce přísedícího je veřejnou funkcí a není slučitelná s funkcí poslance nebo senátora. Za výkon své funkce dostávají náhradu mzdy a hotových výdajů a protože po nich nejsou požadovány žádné zvláštní znalosti práva, ministerstvo spravedlnosti a předsedové soudů dbají o jejich odbornou průpravu. K roku 2016 jich u českých soudů působilo celkem 5671, z toho přes 60 % jich bylo starších 60 let.[10]

Volba přísedících[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jmenovaných soudců jsou přísedící do svých funkcí voleni, a to na období 4 let. Zvolen může být každý státní občan České republiky, který je svéprávný a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že svou funkci bude řádně zastávat, dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí s přidělením do funkce přísedícího konkrétního soudu. Není tedy potřeba magisterské vzdělání v oblasti práva a složení justiční zkoušky, což jsou další podmínky pro jmenování soudcem.

Přísedící okresních soudů volí a odvolává zastupitelstva obcí (městských částí hlavního města Prahy) v obvodu příslušného okresního soudu a přísedící krajských soudů volí zastupitelstvo kraje (zastupitelstvo hlavního města Prahy), jehož území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu. Kandidáty navrhují členové zastupitelstva, přičemž počet přísedících, kteří mají být zvoleni, stanoví podle potřeby daného soudu jeho předseda, který také k navrženým kandidátům dává své vyjádření. Přísedící musí být vždy přihlášen k trvalému pobytu v obvodu obce, jejímž zastupitelstvem je volen nebo v tomto obvodu pracuje.[11] Po svém zvolení přísedící skládají do rukou předsedy soudu tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“.

Účast na soudním jednání[editovat | editovat zdroj]

Přísedící jsou vyloučeni z vedení soudního řízení a rozhodování ze stejných důvodů podjatosti, které platí i u soudců.[12][13] Jejich konkrétní zapojení do rozhodovací činnosti soudu pak spočívá v zasedání v některých tříčlenných soudních senátech, přičemž vždy dva přísedící doplňuje jen jeden profesionální soudce, který je sice předsedou daného senátu, ale při poradě o rozsudku ho mohou přísedící přehlasovat, neboť platí rovnost hlasů.[14][15]

V civilním procesu rozhoduje senát s účastí přísedících jen pří řízení před okresním soudem ve věcech pracovních.[16][17] V trestním řízení pak při řízení před okresním soudem a krajským soudem, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně a rozhoduje o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice je minimálně pět let.[18][19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 20 zákona č. 217/1896 ř. z., jímž vydávají se předpisy o obsazování, vnitřním zařízení a řádě jednacím soudů (zákon o organisaci soudní). Dostupné online.
  2. § 7 odst. 2 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma). Dostupné online.
  3. Nařízení vlády č. 13/1921 Sb., o úředním titulu odborných soudců laiků. Dostupné online.
  4. § 16 zákona č. 131/1931 Sb., o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o pracovních soudech). Dostupné online.
  5. § 30 odst. 3 a § 33 zákona č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží. Dostupné online.
  6. § 28–30 zákona č. 124/1924 Sb., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti. Dostupné online.
  7. § 22 odst. 1 a 2 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Dostupné online.
  8. § 11 bod 4 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Dostupné online.
  9. PRŮŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. neuvedeno: Avia Consultans, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2. S. 82, 353, 464. 
  10. Pelikán v Bílé knize navrhuje zpřísnit kritéria pro přísedících. Na okresních soudech by je zrušil. Česká justice [online]. 2016-05-16 [cit. 2016-06-15]. Dostupné online. 
  11. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, § 64 a 65. [cit. 2018-12-05]. Dostupné online.
  12. § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)
  13. § 30 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“)
  14. § 37 o. s. ř.
  15. § 127 tr. ř.
  16. § 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“)
  17. § 36a odst. 2 o. s. ř.
  18. § 31 odst. 2 písm. a) zákona o soudech a soudcích
  19. § 17 tr. ř.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BIANCHI, L. Laický živel v súdnictve predmníchovskej republiky. In: Právnické štúdie, 1958, s. 115–161.
  • KAMENICKÁ, J. Co má soudce z lidu vědět o občanském soudním řízení před soudem 1. stupně. Praha 1982.
  • KRAUS, F. Laičtí přísedící v pracovním soudnictví: zásady a praxe. Praha 1936.
  • POLÁKOVÁ, M. Soudci z lidu – významný článek našeho lidového soudnictví. Praha 1983.
  • PRINC, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938. Praha 2015, s. 93–107.
  • TAUCHEN, J. Laiengerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1918–1989). In: Gerald Kohl, Ilse Reiter-Zatloukal (Hrsg.). Laien in der Gerichtsbarkeit. Geschichte und aktuelle Perspektiven. Wien: Verlag Österreich, 2019, s. 341–361, ISBN 978-3-7046-8315-1.
  • ZDOBINSKÝ, S. Laický prvek v civilním soudnictví. In: Socialistická zákonnost, 1968, s. 651–655.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]