Směnka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Předtištěná americká směnka na 1000 USD z roku 1840

Směnka je cenný papír vydaný ve formě na řad nebo na jméno. Směnka je řazena mezi tzv. abstraktní cenné papíry, ke svému vzniku tedy nepotřebuje právní důvod (kauzu), obstojí sama o sobě. Toto je možné smluvně ošetřit (i ústně), na dlužníkovi pak ale zůstává důkazní břemeno prokázání důvod vzniku směnečného závazku. Směnka bývá také označována jako dokonalý cenný papír (= skriputa), to proto, že veškerá práva plynoucí ze směnky jsou zachycena v tomto cenném papíru.

Zákon stanoví náležitosti směnky v zákoně směnečném a šekovém (zákon č. 191/1950 Sb.), přičemž jejich absence má za následek neplatnost směnky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přesná doba vzniku směnek je pouze odhadovaná. Nelze totiž určit, kterým listinám již můžeme přiznat vlastnosti dnešních směnek a kterým ještě ne. Všechny novodobé civilizace používají listiny, které ukládají jedné osobě uhradit přesně stanovený obnos jiné. Není však příliš jasné, které z nich umožňovaly převést práva na jinou osobu. Proto je za směnky nelze označit.

Listiny, které ukládají dlužníkovi uhradit určitou částku věřiteli nebo osobě, kterou věřitel určí, se objevily až počátkem 12. století v severoitalských městech, především v Benátkách. Jejich vznik byl motivován živým obchodním ruchem, který zahrnoval i obchod mezi italskými a dalšími evropskými městy. Obchod obvykle komplikovala různorodost měn v cizích zemích. Obchodník proto musel často svou měnu měnit za cizí. Komplikace nastávaly i kvůli zákazu vyvážet měny, a nakonec kvůli tomu, že obchodník byl nucený sebou vozit velkou sumu peněz, riskoval tedy přepadení. Proto se staly směnky vhodným nástrojem k placení. Odpadl s nimi problém se směnou za cizí měnu i riziko přepadení. Ačkoliv nebyly konkrétní náležitosti listiny zpočátku nijak předepsány, přesto byly tehdejší směnky (cambium) velmi podobné dnešním.

Pro účely obchodu nejprve vznikla „směnka vlastní“. Obsahovala písemný příslib vystavovatele zaplatit jejímu majiteli určitou sumu peněz. Tyto směnky tehdy plnily nejčastěji funkci dnešních cestovních šeků, zprostředkovávaly platby na vzdálená místa.

Aby se předešlo zneužívání směnek, bylo nutné je zabezpečit. Směnky tedy začali vystavovat zvláštní bankéři, tzv. kampsoři (bancherii campsores). Licenci jim k tomu vystavoval panovník, městská správa nebo jiná státní moc. Pokud chtěl někdo zprostředkovat platbu nebo převod peněz, musel u kampsora složit příslušnou částku a ten mu vystavil listinu, která kampsora zavazovala tuto sumu zaplatit v místě budoucí platby. Tuto platbu provedl kampsor sám nebo prostřednictvím svých obchodních partnerů v tom místě. Tak vznikla „směnka cizí“, která obsahovala platební příkaz.[1]

Takové směnky se označovaly jako vydané nebo tažené, od toho dnešní název cizí směnky, trata. Podstatou tažených směnek je tedy poukázka, asignace (převod). Vystavovatel již neslibuje platbu sám zaplatit, ale přikazuje to třetí osobě.

Stejně jako u vlastní směnky ani u cizí směnky neznáme přesnou dobu vzniku a můžeme ji jen odhadovat. Obvykle je uváděna první polovina 14. století. Tehdy si již kampsoři vybudovali rozsáhlou sít obchodních partnerů, kteří propláceli směnky vydané jinými bankéři. Svoje vzájemné pohledávky potom vyrovnávali formou zvláštních zápočtů na směnečných trzích. Pro hladkou realizaci transakcí začali bankéři ke směnce vydávat zvláštní doprovodný list, v němž vyzývali svého partnera v platebním místě, aby obnos slíbený ve vlastní směnce vyplatil věřiteli nebo osobě určené rubopisem. Dopis byl zpočátku jen osobní neformální dopis s doplňujícími údaji, které lépe specifikovaly závazek a osobu se směnkou, a pouze doplňoval směnku. Postupně ale zatlačil směnku do pozadí, až bylo od samostatné směnky zcela upuštěno. Postačil již pouhý dopis – platební příkaz adresovaný kampsorovu obchodnímu partnerovi (tzv. trasátovi) - a tímto odpadla nutnost vystavení původní vlastní směnky. Směnky cizí tehdy zcela vytlačily směnky vlastní.[2]

V 17. století byl založený i institut tzv. indosamentu, který sloužil k převodu směnek a který z nich vytvořil cenné papíry určené k oběhu, tzv. cenný papír cirkulační. Prvním směnečným řádem, který počítal s indosací směnky, s převodem směnek, byl neapolský Pragmatica III z roku 1607. Začala se objevovat také odpovědnost indosanta a později také možnost převádět směnku několika indosamenty. V 18. století na to navazoval vznik celosvětového obchodního trhu. Směnka se rozšířila do všech koutů světa jako jeden z nejbezpečnějších platebních prostředků. Na závěr stojí za to uvést, že zejména směnka vlastní se podílela také na vzniku a vývoji papírových peněz. Díky své spolehlivosti byly některé vlastní směnky používány jako platební prostředek na úkor reálných peněz představovaných mincovní soustavou z drahých kovů.[3]

Dalším zajímavým případem směnky jsou anglické tally sticks, tzv. záznamové destičce se zářezy, které označovaly sumu. Destička se rozlomila na dvě poloviny, jednu část získal věřitel, druhou dlužník. Jméno věřitele se zapisovalo přímo na destičku a dlužníkem byla Královská pokladna. Tyto destičky zavedl Jindřich I. Anglický okolo roku 1100. Měly s nimi být placeny daně a měly vyřešit nedostatek zlata. Destičky původně představovala potvrzení o zaplacení daně. První polovinu si nechal výběrčí a druhou plátce. Postupně se z ní však stalo platidlo, které bylo v Anglii v oběhu 726 roků a bylo zrušeno až v roce 1826.[4]

Základní druhy směnky[editovat | editovat zdroj]

Směnka vlastní
Směnka cizí

Směnka vlastní[editovat | editovat zdroj]

Tvořena na základně dvou směnečných účastníků – emitent (výstavce) a remitent (osoba, na jejíž řad nebo jméno je směnka vydána). Obsahuje bezpodmínečný platební slib („Zaplatím“).

Směnka cizí (trata)[editovat | editovat zdroj]

Tvořená minimálně třemi směnečnými účastníky – emitent (výstavce směnky), remitent (osoba, na jejíž řad nebo jméno je směnka vydána) a směnečník (osoba, již je přikázáno platit). Cizí směnka obsahuje bezpodmínečný platební rozkaz („Zaplaťte“). Směnečný závazek vzniká směnečníkovi až po akceptaci této směnky (postačí podpis na směnce). Výstavce směnky se staví do pozice nepřímého dlužníka, ručí za to, že bude směnka směnečníkem přijata (akceptována) a zaplacena. Své odpovědnosti za přijetí se může odvolat při použití doložky „Bez postihu za přijetí“ nebo jiné formulaci zbavující postavení nepřímého (regresivního dlužníka). Nemůže se však zbavit povinnosti za zaplacení akceptované směnky. V tomto ohledu musíme rozlišovat odpovědnost za přijetí a odpovědnost za zaplacení. Protestace směnky (pokud není vyloučena doložkou „bez protestu“, případně „bez postihu“) je v tomto případě nutná, neboť opomenutím zachovávacího úkonu znamená ztrátu práva na zaplacení dlužné částky vůči nepřímým dlužníkům. Z toho tedy plyne, že opomenutí postihu u neakceptované směnky má za následek ztrátu výkonu práva z této směnky.

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Směnka má dvě základní funkce: platební a zajišťovací. Může tedy sloužit jako

  • prostředek k získání eskontního nebo obchodního úvěru,
  • prostředek placení (pro soludo)
  • ručení (blankosměnka),
  • nástroj placení (směnka pro solvendo),
  • prostředek k získání hotovosti před dobou splatnosti.

Platební funkce[editovat | editovat zdroj]

Platební funkce znamená, že směnku lze použít jako platební prostředek. Majitel může směnku před okamžikem splatnosti prodat, aby tak získal peněžní prostředky. Směnka tedy v podstatě nahrazuje hotové peníze a umožňuje majiteli směnky ji proměnit v peníze.

Zajišťovací funkce[editovat | editovat zdroj]

Směnka může sloužit i jako zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna.

Náležitosti[editovat | editovat zdroj]

K tomu, aby byla směnka platná a umožnila tak jejímu majiteli uplatnění příslušných práv na uhrazení konkrétní finanční částky, musí obsahovat některé základní náležitosti:

  • označení v textu, že jde o směnku (nadpis „SMĚNKA“ nestačí)
  • bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu, v případě směnky VLASTNÍ
  • bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu, v případě směnky CIZÍ
  • jméno toho, kdo má platit (směnečník / akceptant / příjemce), v případě směnky CIZÍ
  • jména dalších ručitelů (aval, avalisté), v případě směnky VLASTNÍ
  • údaj splatnosti:
    • na viděnou (při předložení) = vistasměnka
    • na určitý čas po viděné = časová vistasměnka
    • na určitý čas po vystavení směnky = dato směnka
    • na určitý den = směnka fixní
  • údaj místa, kde má být placeno
  • jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno (remitent)
  • datum a místo vystavení směnky (i jen město stačí)
  • podpis výstavce (adresa není nutnou náležitostí, usnadní však dokazování, kdo je výstavcem - viz směnečný a šekový zákon)

Pro platnou směnku není vyžadován žádný tiskopis (při splnění požadovaných náležitostí platí i směnka na pivním tácku či na dveřích od stodoly) ani úřední ověření podpisů. Směnka může být napsána ručně nebo strojem. Také je možno (i když ne nutno) využít předtištěných tiskopisů, do kterých je nutno doplnit předepsané údaje.

Podpis[editovat | editovat zdroj]

Pro platnost směnky není vyžadováno úřední ověření podpisů: Takové ověření by mělo nejspíše formou notářského potvrzení přímo na směnce. Ale protože směnka není dvojstranná smlouva o úvěru, nýbrž jednostranný akt uznání dluhu, i notářův podpis by byl brán jako uznání závazku, a tedy i notář sám by se stal ručitelem (avalistou).

Další upřesnění[editovat | editovat zdroj]

Další upřesňující informace na směnce (rodné číslo povinného, ručně napsané datum vedle podpisu) mohou sice pomoci, ale pokud by byly ve sporu s již uvedeným, byla by to pro povinného příležitost směnku rozporovat a pro soud důvod k jejímu zamítnutí (v krajním případě) pro zmatečnost.

Splatnost[editovat | editovat zdroj]

Splatnost směnky může být určena čtyřmi různými způsoby:

  1. Na viděnou Pokud není na směnce uvedená splatnost, směnka se stává splatná na viděnou. V podstatě znamená, že dlužník je povinen platit, jakmile věřitel směnku předloží k placení. Nejedná se tedy o doslovné "na viděnou". Směnečný dlužník tak musí být připraven, že věřitel se může kdykoli rozhodnout předložit směnku k placení. Takto určená splatnost s sebou nese jistá specifika - může se určit úrok, den splatnosti je rovněž dnem platebním. Současně tento den je jediným prezentačním dnem. Směnka musí být prezentována do 1 kalendářního roku od data vystavení - jedná se o dispozitivní ustanovení, lhůtu je možné prodloužit (ale i zkrátit), musí být však na směnce vyznačeno.
  2. Určitý čas po viděné Jedná se o případ např. "Za tuto směnku zaplatím za měsíc po viděné" - dle zákona směnečného a šekového se měsíc považuje 30 dní, tedy směnka se stává splatnou po 30 dnech od předložení k placení. Rovněž platí dispozitivní ustanovení, že směnka musí být předložena do 1 roku od data vystavení. Úročení směnečné sumy je možné, neboť jako u splatnosti "na viděnou" nemůžeme s naprostou přesností sdělit, kdy bude směnka předložená k placení.
  3. V konkrétní den Konkrétním dnem se může určit např. "na sv. Václava roku 2017" - určuje konkrétní den v roce, "na Velký pátek 2018", "první neděli v dubnu 2019".
  4. Pevně stanovené datum Např. 28.1.2017, 29.2.2016 atp.

Žádný jiný způsob určení splatnosti není přijatelný, a proto splatnost určená jiným způsobem má za následek neplatnost směnky. Nejčastějším důvodem špatně určené splatnosti je např. neexistující datum (29.2.2017), případně "za tuto směnku zaplaťte do 20.2.2017" - splatnost směnky musí připadnout na konkrétní den v roce, při použití "do" má směnka několik dnů splatnosti, což z ní činí směnku neplatnou.

Den splatnosti[editovat | editovat zdroj]

Určuje den, kdy směnečná pohledávka dospívá, přičemž splatnost může připadnout na pracovní i nepracovní den - např. "splatné první neděli v dubmu 2019".

Den platební[editovat | editovat zdroj]

Označuje den, kdy může být směnka poprvé předložena k placení. Samotná splatnost směnky ještě nemusí nutně znamenat, že je možné směnku předložit k placení! Ačkoliv není v zákoně směnečném a šekovém výslovně uvedeno, kdy může být směnka placena, vycházíme z obecného ustanovení o protestaci, z čehož vyvozujeme, že veškeré směnečné úkony je možné provádět pouze v pracovní den a to v době od 9 do 16 hodin. Z toho důvodu nemusí den splatnosti odpovídat platebnímu dni.

Prezentační dny[editovat | editovat zdroj]

Patří sem den platební (eventuálně i den splatnosti, pokud splatnost připadne na pracovní den) a k tomu následující dva pracovní dny. V prezentační dny může být směnka předložena k placení, přičemž platí, že je zcela v moci věřitele, který z těchto tří dní vyzve dlužníka, aby zaplatil za směnku. Pokud tedy dlužník při první prezentaci směnky k placení odmítne s tím, že zaplatí jiný prezentační den, věřiteli se již aktivuje právo pro vykonání protestu pro neplacení. U směnky na viděnou platí, že má pouze jeden prezentační den - platební splývá v jeden s dnem splatnosti.

Kvitance směnky[editovat | editovat zdroj]

Kvitance směnky představuje jakési potvrzení pro dlužníka, které se vyznačí na směnce. Jde o potvrzení od věřitele, které jednoznačně utvrdí, že směnka byla již zaplacena. Obecně se pod kvitancí rozumí např. "Zaplacena dne 1.1.2011 {podpis majitele směnky}". Za nejvhodnější místo se považuje rub směnky, je možné ale vyznačení i na přívěsku, které se ovšem nedoporučuje - přívěsek se může oddělit od směnky. Také se může směnka skartovat, případně jinak znehodnotit. Směnečný dlužník je oprávněn vyplatit směnečnou sumu oproti vyznačení kvitance a vydání směnky.

Úročení směnky[editovat | editovat zdroj]

U směnky jako takové se obecně nepředpokládá, že bude úročena. Teprve doložkou o úroku je možné směnečnou jistinu úročit. Úrok je přípustný pouze u směnky, kde je stanovena splatnost na viděnou nebo na určitý čas po viděné. U takto určené splatnosti totiž nemůže výstavce ani věřitel přesně určit, kdy se směnka stane splatnou. Úrok se uvádí v procentech.

U směnky splatné v určitý den případně v určité datum není úročení možné. Při takto vystavené směnce totiž věřitel i výstavce přesně ví, kdy bude směnka splatná, a mohou tedy dopočítat úrok, který bude k směnečné sumě připočten a celkovou částku uvést jako směnečnou jistinu. Použití doložky o úroku nemá v tomto případě žádný efekt a stanovené úroky se nestanou součástí směnečné jistiny. Kromě toho se věřitel vystavuje riziku, že směnka bude v určitých případech neplatná (záleží na formulaci stanovení úroků) pro neurčitost směnečné částky.

Výhody a nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Výhodou směnek je zejména to, že jsou nesporným závazkem, což znamená, že ten, kdo má v dispozici originální směnku a legitimuje se jako její oprávněný majitel, prokázal své právo na její zaplacení dostatečně; dlužník, který se hodlá své povinnosti směnku zaplatit bránit, pak musí své důvody obrany nejen tvrdit, ale i prokázat.

Nevýhodou směnek je to, že musí být vystavena se zákonem stanoveným obsahem a pokud některá z jejích podstatných náležitostí chybí, pak směnka není platná. Případné zfalšování směnky nemá, pokud již soud vydal směnečný platební rozkaz, vliv na platnost směnky a dlužník je nucen falešnou směnku zaplatit.[5]

Indosament[editovat | editovat zdroj]

Indosament (jinak též rubopis směnky) slouží k převodu směnky. Indosament je možný pouze u směnky na řad (implicitně každá). Pokud je ovšem na směnce doložka nikoli na řad, indosamentem ji převést nelze: omezená obchodovatelnost. Indosament se píše na rub (zadní stranu) směnky, kde indosant převádí práva ze směnky na indosatáře. Někdy se indosant označuje jako žirant a indosatář jako žiratář.

Indosament tvoří řadu dat, jmen a podpisů (indosantů a jejich avalistů) tak, jak šli v čase po sobě při postupování směnky na další držitele (indosatáře). Závazek zaplatit sice stále zůstává na původním povinném, ale každý, kdo směnku postoupil dále a je zapsán na rubu směnky, se tak sám vůči dalším držitelům stává ručitelem této směnky: ovšem pouze vůči následujícím držitelům, ne zpětně.

Vyrovnání[editovat | editovat zdroj]

Součástí směnky (vpředu) bývají také poznámky o postupných splátkách, ty tentokrát podepsané indosatářem (oprávněným) jako potvrzení o částečné úhradě: datum, částka, jméno, podpis. Hodnota směnky se může v čase pouze snižovat.

Protože je směnka jednostranný akt/papír, vymyká se podvojnosti účetního systému: na rozdíl od párovosti přijatých/vydaných faktur nebo stvrzenek, které se u obou stran uchovávají, se směnka po vyrovnání likviduje: např. spálením. Historicky pak může být jedinou připomínkou existence směnky pouze poznámka na pokladním dokladu nebo taková poznámka nemusí zbýt vůbec žádná: směnka se pak může stát zpětně nevysledovatelnou.

Daně[editovat | editovat zdroj]

Protože i směnka může obsahovat úrok, stává se tento předmětem daně z příjmu. Určení daně však zůstává nejasné v situaci, kdy není určena počáteční hodnota (jistina), ale pouze konečná hodnota (povinnost), obzvláště není-li k dispozici ani žádná faktura s určením této hodnoty, ani pár stvrzenek (počáteční a koncové) o převzetí hotovosti a následném vyrovnání.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. EVA, Chromá. Směnka na českém trhu [online]. [cit. 2017-06-07]. Dostupné online.  
  2. Historie směnek. Lemony trade s.r.o [online].  [cit. 2017-06-07]. Dostupné online.  
  3. MICHAELA, Seidlerová. Směnka a směnečné operace [online]. [cit. 2017-06-07]. Dostupné online.  
  4. OLEKSANDR, Kuzhel. Historie papírových peněz v Anglii [online]. [cit. 2017-06-07]. Dostupné online.  
  5. Absurdní případ: Odsoudili ho za padělání směnky, ale její proplacení může vymáhat

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. Praha : C. H. Beck, 1997. 2. vydání.
  • KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka jako zajištění. Praha : C. H. Beck, 2002. 1. vydání.
  • KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový: Komentář. Praha : C. H. Beck, 2011. 5., dopl. vydání. 475 s.
  • Ottův slovník naučný, heslo Směnka. Sv. 23, str. 489
  • URFUS, Valentin. Zdomácnění směnečného práva v českých zemích a počátky novodobého práva obchodního. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. 300 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]