Ručení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ručení, starším názvem rukojemství, je jedním ze způsobů zajištění závazku, který spočívá v tom, že ručitel, osoba vždy odlišná od dlužníka, na sebe vezme povinnost uspokojit pohledávku věřitele, jestliže tak neučiní dlužník. Jde o dohodu mezi věřitelem a ručitelem, kterou vznikne nový závazek a ručitel se dostane do pozice velmi podobné dlužníkovi. Ručení se nejčastěji používá u úvěrů a půjček, u kterých věřitel jejich zajištění obvykle vyžaduje, protože dlužník není schopen ihned sám plnit.

Kvůli významným právním následkům, které má ručení vůči ručiteli, stejně jako kvůli doložitelnosti jeho existence, je zapotřebí ho vyjádřit vždy písemně.[1][2]

Charakter ručení obecně[editovat | editovat zdroj]

Ručitelský závazek je vůči závazku hlavnímu (závazku mezi věřitelem a dlužníkem) akcesorický a subsidiární. Jeho akcesorita, odvozenost, se projevuje především v tom, že pokud zanikne pohledávka věřitele, např. proto, že ji dlužník splní, zanikne tím automaticky i ručení. Zákonnými výjimkami je nahrazení zaniklého závazku dohodou závazkem novým,[3] nebo zánik hlavního závazku v obchodněprávních vztazích, pokud k tomu došlo z důvodu nemožnosti plnění dlužníkem či zánikem dlužníka, právnické osoby.[4] Dalším z projevů odvozenosti je to, že ručitel se vždy může zavázat k ručení v menším rozsahu, než je hlavní závazek, tedy že bude zajišťovat pouze část pohledávky věřitele, nikdy ale nemůže jistit více než činí dlužníkův dluh.[5] Kromě toho ručitelovo postavení nikdy nemůže být zhoršeno jednostrannými úkony dlužníka, pokud ten např. svůj dluh písemně uzná, má to vůči ručiteli účinky jen tehdy, pokud by s tím souhlasil.[6]

Subsidiarita ručení zase spočívá v tom, že věřitel může chtít splnění pohledávky po ručiteli až tehdy, když k tomu nejdříve a bezvýsledně vyzve dlužníka.[7] V obchodněprávních vztazích ovšem platí, že předchozí výzvy není třeba, pokud je nepochybné, že dlužník svůj dluh nesplní.[8] Někdy může být v rámci ručení navíc dohodnuto tzv. „dobrodiní pořádku“, které znamená, že věřitel se na ručitele obrátí až tehdy, když se marně pokusí získat svou pohledávku po dlužníkovi soudní cestou.[5] Věřitel má kromě toho vůči ručiteli tzv. informační povinnost, kdy mu musí na požádání sdělit aktuální výši své pohledávky,[9] a ručitel může vůči němu naopak uplatnit všechny námitky, které by jinak mohl uplatnit dlužník.[10] Pokud pak bude ručitel donucen splnit danou pohledávku za dlužníka, může poté po něm požadovat náhradu poskytnutého plnění (tzv. regres).[11] Toto právo na náhradu je majetkové a může se proto promlčet v obecné promlčecí lhůtě.[5]

Směnečné a šekové rukojemství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Směnka a Šek.

Ručitel směnky, směnečný rukojmí, se nazývá aval (někdy též avalista). Původ tohoto slova je nejasný, odvozuje se od francouzského a valoir či od italského firmare a valle (podle podepisování na dolním okraji směnky), případně od arabského názvu ručení hawala.[12] Postavení avala je značně odlišné od postavení běžného ručitele, jeho závazek není subsidiárním, protože věřitel se nemusí nejdříve obracet na avaláta (dlužníka, za kterého se aval zaručil), může požadovat zaplacení ihned po směnečném rukojmím. Na druhou stranu po zaplacení směnky z ní nabyde všech práv proti avalátovi. Také akcesorita závazku je významně oslabena, sice svým závazkem může zajišťovat jen část závazku hlavního, ale neplatným se stane jen tehdy, pokud by hlavní závazek byl neplatný pro vadu formy. Neplatnost hlavního závazku z jiných důvodů (např. zfalšování podpisu avaláta) nemá na závazek avala žádný vliv.[13] Rukojemské prohlášení se může psát přímo na směnku, nejčastěji na její líc, nebo na její přívěsek. Lze se i jen podepsat (tzv. „holý aval“), ale kvůli větší jistotě je vhodné připojit údaje identifikující avala a doložku ve znění „jako rukojmí“, „per aval“ apod.[14]

Šekové rukojemství je s tím směnečným prakticky identické.[15]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 546 zákona č. 40/1946 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)
  2. § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“)
  3. § 572 odst. 1 ObčZ
  4. § 311 odst. 2 ObchZ
  5. a b c Jan Dvořák: Občanské právo hmotné 2, Wolters Kluwer, 2009, ISBN 978-80-7357-473-4, str. 122–126
  6. § 548 odst. 3 ObčZ
  7. § 548 odst. 1 ObčZ
  8. § 306 odst. 1 ObchZ
  9. § 547 ObčZ
  10. § 548 odst. 2 ObčZ
  11. § 550 ObčZ
  12. Josef Kotásek a kol.: Kurs obchodního práva. Právo cenných papírů, C. H. Beck, 2005, ISBN 80-7179-855-X, str. 488
  13. Čl. I § 30 odst. 1 a § 32 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový (dále jen „zákon směnečný a šekový“)
  14. Čl. I § 31 zákona směnečného a šekového
  15. Čl. II § 25–27 zákona směnečného a šekového

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]