Promlčení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Promlčení je soukromoprávní institut, díky kterému dojde k oslabení subjektivního práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí lhůty. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat, tj. odsoudit dlužníka ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy dlužník promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Navíc i promlčená pohledávka dále zůstává ve formě naturální obligace, to znamená, že sice nelze dlužníka donutit k plnění, ale plní-li, nejde u věřitele o bezdůvodné obohacení a dlužník se nemůže domáhat vrácení plnění.

Smyslem institutu promlčení je čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, protože čím delší doba uplyne od vzniku práva, tím složitější je dokazovaní. Právo proto v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) časově omezuje vynutitelnost práv, aniž by je úplně rušil.[1]

V českém právu je promlčení obecně upraveno v novém občanském zákoníku,[2] do konce roku 2013 bylo v občanském zákoníku[3] a zvlášť pro obchodněprávní vztahy v zákoníku obchodním.[4] V poměrech s mezinárodním prvkem se promlčení zpravidla řídí týmž právním řádem, jako právo, které je předmětem promlčení.[5]

Promlčení je třeba odlišovat od prekluze, což je úplný zánik subjektivního práva, tj. nenásleduje naturální obligace a soud k ní musí přihlížet ze své úřední povinnosti (ex offo). Prekludují jen ta majetková práva, u kterých to zákon výslovně stanoví.

Vznik promlčení[editovat | editovat zdroj]

Ke vzniku promlčení je třeba naplnění dvou právních skutečností:[1]

  1. uplynutí zákonem stanovené doby, promlčecí lhůty, a
  2. uplatnění tzv. námitky promlčení žalovaným před soudem.

Vzdá-li se někdo práva uplatnit námitku promlčení dříve, než uplyne promlčecí lhůta, nepřihlíží se k tomu.[6] Stejný princip platil i v předchozí právní úpravě, podle které práva uplatnit promlčení nebylo možno se předem vzdát pod sankcí neplatnosti.[7] Soud nepřihlíží k promlčení z úřední povinnosti a ani je z úřední povinnosti nezkoumá, k tomu je třeba výslovné námitky dlužníka. Bez ní k promlčení nedochází.[6] Nezáleží na tom, zda o možnosti uplatnit námitku promlčení dlužník věděl, či nikoli. Vzhledem k tomu, že soudy mají poučovací povinnost pouze k procesním právům a povinnostem, nikoli k hmotněprávním,[8] kam promlčení spadá, tak záleží pouze na žalovaném, zda o promlčení ví a zda takovou námitku v soudním řízení uplatní.

Důsledky promlčení[editovat | editovat zdroj]

Promlčená pohledávka i nadále trvá, a to jako tzv. naturální obligace, kterou lze splnit dobrovolně a případné její splnění není bezdůvodným obohacením, protože dlužník by stále plnil na základě právního důvodu.[9] Může tak dokonce učinit i v případě existence soudního rozhodnutí, kterým byla žaloba díky úspěšné namítnutému promlčení zamítnuta.[1] Protože však takovou pohledávku nelze na základě námitky promlčení soudně přiznat, věřitel ji bez exekučního titulu nemůže proti vůli dlužníka exekučně vymoci.

Promlčují se všechna majetková práva, u nichž zákon nestanoví výslovně výjimku. Naopak osobní práva se nepromlčují, ledaže zákon výjimečně stanoví, že podléhají promlčení.[10] Občanský zákoník uvádí demonstrativní výčet nejdůležitějších osobních práv, která se nepromlčují.[11] Dále se nepromlčují osobní práva autorská (na rozdíl od majetkových práv autorských).

Z majetkových práv se pak nepromlčují:

  • vlastnické právo, právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene,[12]
  • právo ze zástavní smlouvy, pokud trvá zajištěná pohledávka a[13][14]
  • právo na výživné, ovšem promlčují se jednotlivá opětující se plnění.[15]

Promlčecí lhůta[editovat | editovat zdroj]

Lhůta je časový úsek stanovený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo jiného příslušného orgánu.[16] Občanský zákoník rozlišuje dvě obecné promlčecí lhůty – subjektivní a objektivní. Subjektivní promlčecí lhůta je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.[17] Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.[18] Objektivní promlčecí lhůta, která počne běžet dospělostí práva podléhajícího promlčení, je desetiletá, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.[19] Nově si mohou strany ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.[20]

Promlčení má objektivní povahu, tzn. počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata), výjimečně v případech náhrady škody a bezdůvodného obohacení je její povaha i subjektivní, tedy závisí od toho, kdy se o ní dlužník dozvěděl.[21] V takovém případě se pak posuzuje, která z těchto dvou lhůt uběhla dříve, od té doby je již právo promlčeno. Za počátek objektivní doby se obecně považuje den, kdy právo může být poprvé žalováno u soudu, zejména tedy po splatnosti pohledávky, případně po předchozím povinném uplatnění reklamace či u práva na vydání dědictví po pravomocném skončení dědického řízení. Jestliže jde o právo na vrácení daru, promlčení počíná dnem, kdy se obdarovaný chová tak, že lze dar požadovat zpět. Pokud však spočívá v něčí povinnosti něčeho se zdržet nebo něco strpět, soudní praxe i část právní teorie se shodla na tom, že je jím den, kdy poprvé došlo k porušení této povinnosti.[1] Někteří ale soudí, že je to naopak den, kdy oprávněný přestal své subjektivní právo vykonávat.[22]

Na běh promlčecí lhůty nemá vliv změna v osobě dlužníka nebo věřitele,[23] někdy však může dojít k jejímu pozastavení, především v případě podání žaloby k soudu, a to až do skončení řízení,[24] či dokonce k úplnému přerušení. V takovém případě se proběhlá doba stává irelevantní a pokud k promlčení opět dojde, běží znovu od počátku. Jde o případy, kdy je právo pravomocně přiznáno soudem nebo kdy ho dlužník písemně uzná.[25][26]

Zvláštní promlčecí lhůty – přehled[editovat | editovat zdroj]

V některých případech zákon stanoví nejen objektivní, ale i subjektivní promlčecí lhůtu, zejm.:

  • právo na náhradu škody – subjektivní lhůta 3 roky, objektivní 10, nebo 15 let při škodě způsobené úmyslně,[19]
  • právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – subjektivní lhůta 3 roky, objektivní 10 let, nebo 15 let při úmyslném bezdůvodném obohacení,[27]
  • právo z přepravy – subjektivní lhůta 3 roky, objektivní 10, nebo 15 let při škodě způsobené úmyslně[27][19]

V ostatních případech platí jen objektivní promlčecí lhůta.

  • právo písemně uznané dlužníkem – 10 let,[31]
  • právo na pojistné plnění z životního pojištění - 10 let,[32]
  • právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti - 10 let, nejpozději se však promlčuje promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.[32]

Promlčecí doba - předchozí právní úprava[editovat | editovat zdroj]

Před přijetím nového občanského zákoníku se používal termín promlčecí doba. Obecná promlčecí doba byla stejně jako nyní tříletá, ale v obchodněprávních vztazích čtyřletá, ledaže zákon stanovil dobu zvláštní.[33][34] Právní úprava byla kogentní, takže promlčecí dobu nebylo možno krátit, prodloužit ji bylo možné pouze v případě obchodněprávních vztahů.[3]

Zvláštní promlčecí doby - předchozí právní úprava[editovat | editovat zdroj]

V některých případech zákon stanoví jinou, než obecnou tříletou (čtyřletou) promlčecí dobu:

  • právo na náhradu škody – subjektivní doba 2 roky (u korupce 3 roky), objektivní 3 roky nebo 10 let,[35]
  • právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení – subjektivní doba 2 roky, objektivní 3 roky nebo 10 let,[36]
  • právo z přepravy (mimo práv na náhradu škody u přepravy osob) – 1 rok,[37]
  • právo odpovídající věcnému břemeni – 10 let,[38]
  • právo pravomocně přiznané státním orgánem – 10 let,[39]
  • právo písemně uznané dlužníkem – 10 let,[39]
  • právo na plnění z životního pojištění – objektivní doba 10 let.[40]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; POHL, Tomáš. Občanské právo hmotné 1. Příprava vydání Jiří Švestka, Jan Dvořák. 5., jubilejní aktualizované vyd. Svazek I. Praha : Wolters Kluwer, 2009. 3 svazky (460 s.) ISBN 978-80-7357-468-0. Hlava sedmnáctá: Promlčení, prekluze, vydržení, s. 252–261.  
  2. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [cit. 2016-05-17]. Dostupné online.
  3. a b Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [cit. 2016-05-17]. Dostupné online.
  4. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, [cit. 2016-05-17]. Dostupné online.
  5. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, § 1 a 46, [cit. 2016-05-17]. Dostupné online.
  6. a b § 610 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  7. § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  8. § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
  9. Pecina, T.: Iuridictum - Encyklopedie o právu. Dostupné z: http://iuridictum.pecina.cz/w/Pr%C3%A1vn%C3%AD_d%C5%AFvod
  10. § 611 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  11. § 612 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  12. § 614 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  13. § 615 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  14. Rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 1939/2005
  15. § 613 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  16. důvodová zpráva § 608 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  17. § 619 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  18. § 619 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  19. a b c § 636 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  20. § 630 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  21. § 620 a 621 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  22. FIALA, Josef, a kol. Občanské právo hmotné. 3., opravené a doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. 436 s. ISBN 80-210-2793-2, ISBN 80-7239-111-9. Hlava 2: Občanskoprávní skutečnosti, s. 59–60.
  23. § 604 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  24. § 648 a 649 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  25. § 653 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  26. § 2053 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  27. a b § 629 a 638 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  28. § 632 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  29. § 633 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  30. § 640 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  31. § 639 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  32. a b § 635 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  33. § 101 zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník
  34. § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
  35. § 106 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  36. § 107 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  37. § 108 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  38. § 109 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  39. a b § 110 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
  40. § 8 zákona 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAVICKÝ, Petr; POLIŠENSKÁ, Petra. Promlčení a prekluze. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2013. 336 s. ISBN 978-80-7478-057-8.  
  • WEINHOLD, Daniel. Promlčení a prekluze v soukromém právu. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2015. 284 s. ISBN 978-80-7400-576-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]