Stížnost pro porušení zákona

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek, jímž ministr spravedlnosti žádá Nejvyšší soud o přezkoumání pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení z důvodu jeho tvrzené nezákonnosti. Soud může na návrh ministra nebo i bez něj přerušit nebo odložit výkon trestu, než o stížnosti rozhodne.[1] Účastník řízení tímto opravným prostředkem nedisponuje, může dát pouze ministru spravedlnosti neformální podnět k jejímu podání.

Jde také o opravný prostředek, který lze využít pouze v trestním řízení, ačkoli v letech 1951–1992 byla zakotvena i pro civilní proces (účastníci občanskoprávního řízení jí tehdy též nedisponovali, podat ji mohl pouze generální prokurátor nebo později i ministr spravedlnosti).[2][3] Do trestního řízení se dostala o rok dříve, v roce 1950.[4]

Řízení o stížnosti[editovat | editovat zdroj]

Podána může být ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Pouze proti výroku o trestu ale jen tehdy, pokud je uložený trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu či k poměrům pachatele nebo pokud je ve zřejmém rozporu s jeho účelem.[5]

Nejvyšší soud o ní rozhoduje především ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, případně i pověřeného zástupce ministra spravedlnosti,[6] a pokud shledá, že zákon porušen byl, vysloví tuto skutečnost rozsudkem, ale napadené rozhodnutí zruší jen tehdy, pokud byl porušen v neprospěch obviněného. Nové rozhodnutí je pak vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu a nemůže být znovu rozhodnuto v neprospěch obviněného.[7]

Problematičnost stížnosti[editovat | editovat zdroj]

Protože jde o opravný prostředek, kterým disponuje pouze ministr spravedlnosti, jakožto reprezentant jen jedné procesní strany – státu, dospěl v roce 2001 Ústavní soud k závěru, že jí jsou dotčena práva obviněného na „rovnost zbraní“. Vzhledem k tomu zrušil mj. ustanovení § 272 trestního řádu, které umožňovalo v případě porušení zákona ve prospěch obviněného napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyššímu soudu tak pro takové případy zbyla pouze možnost vyslovit porušení zákona tzv. „akademickým výrokem“, ale napadené rozhodnutí ponechat v platnosti.[8]

V roce 2004 Ústavní soud zpochybnil její legitimitu dalším obsáhlým nálezem, v němž se pozastavil nad tím, že Nejvyšší soud vyhovuje relativně mnohem vyššímu počtu stížností pro porušení zákona než dovolání, a judikoval, že je hrubým porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy odkazují obviněného s jeho námitkami do řízení o opravném prostředku, jímž sám nedisponuje.[9] Uvažuje se proto nad tím, že v připravovaném novém trestním řádu by byla součástí dovolání nebo zvláštní kasační stížnosti, a podat by ji tak mohl i obviněný.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 266 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád)
  2. § 210–218 zákona č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád
  3. § 236–243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 519/1991 Sb.
  4. § 216–219 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád; § 291–299 zákona č. 64/1956 Sb., trestní řád
  5. § 266 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“)
  6. § 274 tr. ř.
  7. § 268 odst. 2, § 269 odst. 2, § 270 odst. 4 a § 273 tr. ř.
  8. Nález Ústavního soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, č. 424/2001 Sb., dostupné online
  9. Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, dostupné online
  10. MALECKÝ, Robert. O povolení obnovy řízení by neměl rozhodovat původní soudce. Česká justice [online]. 2014-11-24 [cit. 2014-11-24]. Dostupné online.