Právo na spravedlivý proces

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo na spravedlivý proces (neboli Právo na spravedlivé soudní řízení či Právo na spravedlivé řízení) je jeden ze základních pilířů právních řádů všech demokratických států, které svým občanům garantují nezávislou a nestrannou soudní moc. Právo na spravedlivý proces řadíme mezi základní lidská práva a jeho porušení je tak postižitelné nejenom na zákonné úrovni, ale i prostřednictvím ochrany ústavněprávní. Právo na spravedlivý soudní proces představuje možnost pro každého jedince využít všech právních institutů a záruk, který nám tento právní řád nabízí.

Definice práva na spravedlivý proces: Právo na spravedlivé řízení v souladu s pojmoslovím Evropského soudu, zakotvuje základní princip panství práva v demokratické společnosti a směřuje k tomu, zajistit právo na dobrou správu justice.[1]

Historie práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1215 bylo ve Velké listině svobod (Magna Charta Libertatum) toto právo zakotveno hned v několika článcích. Například v čl. 39 bylo psáno, že žádný svobodný nesmí být zadržen ani zbaven práv bez řádného vydání právoplatného rozsudku jemu rovných či na základě práva země. V čl. 21 bylo zakotveno právo baronetů na přiměřenost trestu uděleného jedině soudci jim rovnými, v čl. 40 zákaz odepření či zdržování spravedlnosti atd. Roku 1679 bylo toto právo zakotveno v Anglii králem Karlem II. v Habeas Corpus Act, kde bylo zaručeno, že věznění bude vždy posouzeno bezúhonným soudcem.[2] Na přelomu 19. a 20. století bylo toto právo jedním z hlavních cílů moderně formovaných států. Právo na spravedlivý proces se stalo jedním ze základních znaků demokratického právního státu. Podstata tohoto práva je možnost domáhání se svého práva u nestranného soudu.

Zakotvení práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Právo na spravedlivý proces je právní zásada pro státy Evropské Unie primárně zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod[3], v dokumentu přijatém členy Rady Evropy, který byl podepsán v Římě 4. 11. 1950.

Tento dokument navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, vyhlášenou Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948. Ta ve svém čl. 10 zaručuje právo na spravedlivý proces takto:

"Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu."[4]

Právo na spravedlivý proces rovněž patří mezi základní lidská práva obsažená v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech[5]. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně jako Úmluva o lidských právech) toto právo přebírá a rozšiřuje. Čl. 6 Úmluvy o lidských právech zní:

"Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;

b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;

e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví."[6]

Obsah práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[editovat | editovat zdroj]

Ustanovení čl. 6 Úmluvy o lidských právech je obecné, tzn. garantuje nejen ochranu v trestním řízení, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale týká se všech právních rozhodovacích procesů. Dané ustanovení se tedy aplikuje i na civilní řízení podle Občanského soudního řádu a na správní řízení podle Správního řádu.[7] Tento výklad vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ten definoval, že se tento princip vztahuje na všechna řízení, jejichž výsledek je určující pro práva a závazky soukromé povahy. "Není tedy rozhodné, v jakém řízení se o věci rozhoduje (civilním, trestním, správním), ale zda je dotčeno soukromé právo."[8]

Obsahem práva na spravedlivý proces je zejména právo na soudní a jinou právní ochranu, nezávislost soudu, jeho nestrannost a zásada veřejnosti řízení. Projevy práva na spravedlivý proces jsou odlišné v různých typech soudních řízení (více viz. obsah práva na spravedlivý proces v jednotlivých zákonech).

Česká republika je v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky těmito mezinárodními smlouvami vázána.

Podle ústavněprávních předpisů[editovat | editovat zdroj]

Ústavněprávní předpisy jsou z hlediska důležitosti i aplikovatelnosti nejvýše v hierarchii českých právních předpisů. Nejdůležitějšími z nich jsou Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod.

Listina základních práv a svobod[9][editovat | editovat zdroj]

Hlava pátá Listiny s názvem Právo na soudní a jinou právní ochranu vyjadřuje stejné principy jako Úmluva o lidských právech. Konkrétně čl. 36 - 40 zaručují právo na soudní ochranu (každý se může domáhat svého práva u soudu), práva v soudním řízení (všichni účastníci jsou si rovni a mají právo na právní pomoc, a nerozumí-li jazyku, pak na tlumočníka), právo na zákonného soudce (příslušnost soudu i soudce stanoví zákon) a pravidla trestního stíhání (např. zakotvení presumpce neviny). Rovněž je v Listině zakotvena zásada Nulla poena sine lege, tzn. že trestné je jen to jednání, které tak označí trestní předpisy.

Ústava České republiky[10][editovat | editovat zdroj]

Ústava ČR se soudům a jejich rozhodování věnuje v Hlavě čtvrté zvané Moc soudní. Zde nalezneme zásadu veřejnosti soudního řízení a rovněž zásadu rovnosti účastníků. V čl. 83 - 89 Ústava ČR zřizuje Ústavní soud, který je hlavním soudním orgánem bdícím nad dodržováním chráněných lidských práv a základních svobod. U Ústavního soudu se lze přímo dovolat nápravy, dojde-li k porušení práv garantovaných Ústavou ČR nebo Listinou, tedy i práva na spravedlivý proces.

Podle zákonných předpisů[editovat | editovat zdroj]

Civilní právo[editovat | editovat zdroj]

Občanský soudní řád[11] již ve svém § 1 vyslovuje požadavek spravedlnosti při ochraně soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků. V souladu se zásadou v čl. 6/1 Úmluvy o lidských právech ("Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem...") § 2 Občanského soudního řádu zaručuje projednání a rozhodování sporů a jiných právních věcí u soudu. Civilní řízení se narozdíl od řízení trestního bez výjimky řídí zásadou rovnosti účastníků, která je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces.

Trestní právo[editovat | editovat zdroj]

Výchozím předpisem upravujícím soudní řízení v trestních věcech je Trestní řád[12]. Ten výslovně upravuje všechny zásady platné pro trestní řízení v § 2. Povšimněte si, že doslovně upravuje většinu práv obsažených v právu na spravedlivý proces.

"§ 2 Základní zásady trestního řízení

(1) Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.

(2) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.

(3) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

(4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.

(5) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

(6) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. (7) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.

(8) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce.

(9) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.

(10) Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně.

(11) Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.

(12) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.

(13) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.

(14) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

(15) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků; řízení musí vést s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti."[13]

Správní právo[editovat | editovat zdroj]

Podle nálezů Ústavního soudu se právo na spravedlivý proces bezpochyby aplikuje jak na soudní řízení správní podle Soudního řádu správního[14], tak i na přezkum rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ve správním řízení) podle Správního řádu.[15]

Subjekt práva na spravedlivý proces[editovat | editovat zdroj]

Kdo je subjektem práva na spravedlivý proces? Můžeme říct, že subjektem je každá fyzická i právnická osoba. Tento termín zakotvuje Úmluva, ve které je napsáno v čl. 6, že subjekt práva na spravedlivý soudní proces je každý, kdo podléhá jurisdikci signatářů Úmluvy. Subjektem tak jsou nejen státní občané, ale i cizinci, osoby bez státní příslušnosti i osoby neznámého pobytu. Není ani vyloučeno, aby se na Evropský soud obrátily osoby nezletilé či zbavené způsobilosti k právním úkonům prostřednictvím svého zákonného zástupce. Subjekty jsou rovněž právnické osoby (ovšem pouze nevládního charakteru) a také skupiny osob – čl. 34 Úmluvy. Takovou osobou může být i politická strana, nikoliv však např. orgán místní správy či samosprávy, jakým je obec.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Preses Universitaires de France, 1989, s. 173
  2. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Ediční řada Lidská práva. ISBN 9788073577483.
  3. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zdroj: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf
  4. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod. Zdroj: Webové stránky Nejvyššího správního soudu,http://www.nssoud.cz/zakony/deklarace_prava.pdf
  5. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, zdroj: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/mezinar.pakt-obc.a.polit_.prava_.pdf
  6. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, 209/1992 Sb.
  7. SLÁDEČEK, Vladimír. Doc. JUDr.. Právní rozhledy. , roč. 1996, čís. 9, s. 397.  
  8. HENDRYCH, Dušan, Miroslav BĚLINA, Josef FIALA, Pavel ŠÁMAL, Ivana ŠTENGLOVÁ a Pavel ŠTURMA. Právnický slovník. 3. podstatně rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80-7400-059-1
  9. Zákon č. 23/1991 Sb. Ústavní zákon, kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
  10. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
  11. Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád
  12. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  13. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  14. Zákon č. 150/2002 Sb., Soudní řád správní
  15. Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád
  16. Právo na spravedlivý proces v civilním řízení [online]. Brno, 2010 [cit. 2014-08-29]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/12410/pravf_d/Disertace.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.
  • JELÍNEK, Jiří et. al. . Trestní právo procesní. 3. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-8757-644-1.
  • Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-750-6.
  • MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. Ediční řada Lidská práva. ISBN 9788073577483
  • PAVLÍČEK, Václav, Ján GRONSKÝ, Jiří HŘEBEJK, et al. Ústavní právo a státověda. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015. Student. ISBN 978-80-7502-084-0
  • Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Preses Universitaires de France, 1989