Václav Holzknecht

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Profesor JUDr. Václav Holzknecht
Pamětní deska v pražské Široké ulici
Pamětní deska v pražské Široké ulici
Základní informace
Narození2. května 1904
Rakousko-Uhersko Praha
Úmrtí13. srpna 1988 (84 roků)
Československo Jindřichův Hradec
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníklavírista, pedagog, překladatel, muzikolog, dramaturg a učitel
Nástrojeklavír
OceněníŘád práce
Řád Vítězného února
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Holzknecht (2. května 1904, Praha[1]13. srpna 1988[2], Jindřichův Hradec[p 1]) byl český klavírista, hudební vědec, hudební popularizátor, publicista, kritik, dramaturg, organizátor a pedagog, překladatel z francouzštiny, jeden ze zakladatelů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře, osobní přítel hudebního skladatele Jaroslava Ježka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Říha a Václav Holzknecht (vpravo) v rozhlas. studiu, 1940

Narodil se jako třetí dítě (první syn) v pražské rodině pražského svrškaře (obchodníka s kůžemi) Jana Holzknechta (1866-??) a matky Barbory, rozené Smolíkové (1877–1951). Podle policejní příhlášky žila rodina na Žižkově, ve Štítného ulici.[3][4] Otec se jako podnikatel pravděpodobně potýkal s finančními potížemi, v roce 1899 byla firma Jana Holzknechta prohlášena za insolventní.[5]

Přes tyto skrovné začátky vystudoval Václav Holzknecht úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně vystudovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. Absolventský koncert měl v červenci 1928, již jako doktor práv (promoce proběhla týž den dopoledne).[6][7] Do roku 1942 pracoval na ministerstvu financí, hudbě a koncertům se mohl věnovat pouze po večerech a nedělích. Přesto byla jeho hudební aktivita široká a obdivuhodná (viz "Zajímavost" dole).

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Bližší detaily o soukromém životě Václava Holzknechta se z veřejných zdrojů prozatím nepodařilo dohledat. Podle informace člena rodiny nebyl ženatý a neměl potomky. Nesystematicky psané neúplné paměti četl pouze omezenému okruhu lidí a v posledních letech života je spálil.[6]

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Talent, rozsah znalostí a odborná autorita Václava Holzknechta byly po celý život neobyčejné. Duševní sílu si zachovával do posledních dnů. Ještě 27. července 1988 navštívil firmu Petrof v Hradci Králové, aby se jako předseda hodnotitelské komise ke kvalitě zvuku dvou mistrovských koncertních klavírů.[8] Krátce na to, 13. srpna, zemřel. Je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech (část 009, odd. 4, hrob 319).

Profesní dráha[editovat | editovat zdroj]

Před působením na konzervatoři[editovat | editovat zdroj]

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (po absolvování konzervatoře) vystupoval jako klavírista, interpretoval zejména současnou hudbu.[9] Ve té době byl též (vedle hlavního zaměstnání na Ministerstvu financí) členem hudební skupiny (kterou dále tvořili František Bartoš, Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí); skupina pořádala v budově S.V.U. Mánes koncerty moderní hudby.[10]

Pražská konzervatoř a Národní divadlo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1942 nastoupil jako profesor na Pražskou konzervatoř a po půl roce byl zvolen jejím ředitel. Konzervatoř vedl až do roku 1970.[6][11] Poté celkem tři roky působil ve funkcích ředitele (7. 10. 1970 – 14. 10. 1972) a dramaturga (15. 10. 1972 – 31. 12. 1973) Opery Národního divadla v Praze.[12]

Ostatní aktivity[editovat | editovat zdroj]

Ihned po osvobození v roce 1945 se aktivně zapojil do poválečné činnosti. Např. v červnu 1945 doprovázel akci vězňů koncentračních táborů v Obecním domě v Praze.[13] Celkem šestnáct let (1957–1973) pracoval ve festivalovém výboru hudebního festivalu Pražské jaro coby jeho předseda, pravidelně také zasedal v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Předsedal také Společnosti Bohuslava Martinů.

O hudbě a jejích interpretech napsal celou řadu knih. Hudbu také velmi často propagoval v rozhlasu i v televizi (pořady Obrazy z dějin české hudbyProf. Václav Holzknecht vypravuje). Jeho vzpomínky též vyšly v roce 1982 na gramofonové desce.[14]

V roce 1964 byl vyznamenán Řádem práce.[15] Ještě před nástupem husákovského vedení, v únoru 1968, byl oceněn cenou Národního výboru Prahy.[16] V listopadu 1969 se spolu s desítkami dalších kulturních pracovníků přihlásil k aktivní podpoře stranického a státního vedení ČSSR.[17] Podepsal též tzv. Antichartu (1977).[18] V roce 1984 obdržel Řád Vítězného února.[15]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Databáze NK ČR eviduje 103 publikací a hudebnin, jejichž autorem, překladatelem, pořadatelem nebo autorem doslovu je Václav Holzknecht. V roce 2007 po padesáti letech vyšlo opravené vydání jeho knihy o životě a díle Jaroslava Ježka a Osvobozeného divadla. Editor Petr Lachmann text zpřesnil mnoha opravami, aktualizován je i přehled Ježkova díla. Kniha je doplněna rozsáhlou ediční poznámkou a úvodem Jiřího Suchého.[19] Mezi jeho nejvýznamnější nebo zajímavá díla patří:

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • René Crevel: Těžká smrt (přel. Václav Holzknecht, vydala Kamilla Neumannová, Praha, 1929)

Monografie o hudbě a skladatelích[editovat | editovat zdroj]

  • Národní umělec Vítězslav Novák (graf. úprava F. J. Müller, vydalo Ministerstvo informací, Praha, 1948)
  • Tak žil Jaroslav Ježek (frontispice a kresby v textu Adolf Hoffmeister, vydalo Rudé právo, Praha, 1949)
  • Antonín Dvořák (vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1955)
  • Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (karikatury: František Bidlo a Adolf Hoffmeister, vydalo SNKLHU, Praha, 1957)
  • Maurice Ravel (vydalo SHV, Praha, 1967)
  • Ema Destinnová ve slovech i obrazech (textovou část naps. Václav Holzknecht ; obrazovou část sestavil Bohumil Trita ; [souběžný překlad do němčiny] Adolf Langer, [do angličtiny] Karel a Věra Hudcovi, vydal Panton, Praha, 1972)
  • Franz Schubert (vydal Supraphon, Praha, 1972)
  • Bedřich Smetana, život a dílo (vydal Panton, Praha, 1979)
  • Chopin v obrozenecké Praze 1829 (ocelorytiny Josef Herčík, vydal Supraphon, Praha, 1979)
  • Portréty, úvahy, kritiky, morality (vydal Supraphon, Praha, 1983) [Obsahuje i soupis literárních prací V. Holzknechta.]
  • Cesta Bohuslava Martinů (ilustroval Jaroslav Šerých, vydala Společnost Bohuslava Martinů, Praha, 1984)
  • Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (vydalo ARSCI, Praha, 2007)

Film a televize[editovat | editovat zdroj]

  • Na Jaroslava Ježka vzpomínal v dokumentárním filmu Ježkovské miniatury (1988)
  • Hovořil v televizním filmu V. Novák - Život a dílo (1980)
  • V osmdesátých letech vystupoval v Československé televizi v pořadu Profesor Václav Holzknecht vypravuje

Posmrtná vzpomínka[editovat | editovat zdroj]

Na domě v pražské Široké ulici, ve kterém bydlel, je umístěna pamětní deska a busta.[20]

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

O popularitě Václava Holzknechta jako interpreta svědčí karikatura, uveřejněná v Pestrém týdnu v roce 1937:

V. Holzknecht, anonymní karitkatura (Robs), Pestrý týden 1937

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Místo úmrtí potvrzeno členem rodiny. Většina dobových tiskových zpráv se o místě úmrtí nezmiňuje, některé chybně uvádějí Prahu. Místo pohřbení (Praha) bylo identifikováno jednoznačně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOLZKNECHT, Václav. Hudební skupina Mánesa. 1. vydání. Praha: Panton, 1968. 317 s. cnb000130448. [Na str. 239–260 je stať o V. Holzknechtovi, kterou napsal František Bartoš.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Ředitel Pražské konzervatoře
Předchůdce:
Jaroslav Kocian
1942 (1946)–1970
Václav Holzknecht
Nástupce:
Jan Tausinger