Marie Burešová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marie Burešová
Marie Burešová herečka.jpg
Narození 1. listopadu 1907
Praha
Úmrtí 14. dubna 1972 (ve věku 64 let)
Praha
Alma mater Pražská konzervatoř
Zaměstnavatel Národní divadlo
Ocenění Řád práce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Burešová (1. listopadu 1907, Praha – 14. dubna 1972, Praha) byla česká divadelní a filmová herečka.

Divadelní začátky, studium[editovat | editovat zdroj]

S divadlem se seznámila jako ochotnice v roce 1924 v Ústí nad Labem. Později studovala na dramatickém oddělení Konzervatoře v Praze (absolutorium 1929, k jejím spolužákům patřili např. Jan Pivec, Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Josef Gruss a Miloš Nedbal)[1] a v roce 1930 ji přijal Karel Hugo Hilar do sboru elévů Národního divadla v Praze, kde vystupovala v menších rolích až do roku 1934.[2]

Divadelní angažmá[editovat | editovat zdroj]

V roce 1934 se stala členkou divadla D 34 E. F. Buriana, kde získala řadu významných rolí a vystupovala také ve voicebandu.[3] Po zatčení E. F. Buriana a ukončení činnosti divadla v březnu roku 1941 převzala většinu souboru D 41 (Vladimír Šmeral, Emil Bolek, Marie Burešová, Jiřina Stránská, Bohuslav Machník, Lola Skrbková a další)[4] Městská divadla pražská/Divadlo na Vinohradech a soubor dále vystupoval na scéně Divadla Na Poříčí. Zde hrála M. Burešová až do konce války, resp. do 1. září 1944, kdy byla divadla nacisty uzavřena. V roce 1940 krátce hostovala v Honzlově Divadélku pro 99[5][6] a také v Horáckém divadle, v tehdejší době přechodně působícím v Třebíči.[7]

V sezóně 1945/1946 znovu krátce spolupracovala s E. F. Burianem jako členka souboru jeho D 46. Na konci sezóny však spolu s dalšími osmnácti členy (mj. Skrbková, Machník, Bolek aj.) z divadla odešla.[8]

V letech 19461967 byla členkou souboru činohry Národního divadla v Praze (později zde hostovala až do své smrti), kde vytvořila za dobu působení více než 100 rolí.[9]

Další činnost[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1938 vystupovala ve filmu a později i v televizi.

Pro svůj hlasový projev se věnovala rovněž recitaci a spolupracovala s rozhlasem. V roce 1938 doprovodila film Jiřího Weisse Naše země recitací veršů společně s Ladislavem Boháčem a Karlem Beníškem. Spolu s Karlem Högerem vystupovala v roce 1944 v pásmu recitací Stará milostná poezie v Ústřední knihovně v Praze.[10] S Vladimírem Šmeralem uváděla ve Smetanově síni Obecního domu v roce 1944 matiné s názvem Profily. Její recitace je zachycena i na gramofonových deskách (např. Marie Pujmanová: Milióny holubiček nebo dvě scény s V. Šmeralem z Nezvalovy Manon Lescaut).

Ve druhé polovině okupace působila jako pedagog na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře hudby. Jejími kolegy zde byli díky řediteli oddělení M. Hallerovi i další nově přijatí učitelé střední generace, např. Jiří Frejka, František Salzer, Miloš Nedbal, Jiří Plachý, Joe Jenčík, František Tröster a další.[11] Dne 25. února 1948 podepsala výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[12]

Citát[editovat | editovat zdroj]

Nejaktuálnější a také nejatraktivnější ženský typ Burianova divadla vytvářela Marie Burešová, štíhlá rusovlasá herečka exotické krásy...Křehce koketní Manon v dramatu Nezvalově jí přinesla zcela mimořádný úspěch. Nebyl snad tehdy v okupovaných českých zemích v široké kulturní obci nikdo, kdy by nevěděl, že hraje tuto roli. Po uzavření Déčka přiřadila k svým hrdinkám zejména princeznu Turandot ve stejnojmenné Gozziho hře...V Národním divadle, kam přišla v roce 1946, se však její vyhraněné avantgardní herectví těžko uplatňovalo, i když se snažila přizpůsobit realistickému slohu souboru. Její snový stylizovaný hlasový projev, blížící se zpěvu, který vždy nadřazovala ostatním prostředkům, působil zde cize. I tak ovšem na této scéně vytvořila některé pozoruhodné role.
— František Černý [13]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1938 Pod jednou střechou, režie M. J. Krňanský
  • 1938 Škola základ života, role: profesorka Božena Lachoutová, režie Martin Frič
  • 1939 Muž z neznáma, děvče z přístavu, režie Martin Frič
  • 1941 Pražský flamendr, baronesa Kajetána, režie Karel Špelina
  • 1943 Experiment, recitátorka, režie Martin Frič
  • 1948 Dvaasedmdesátka, dvojrole – Julča Ramešová a herečka Burešová), režie Jiří Slavíček
  • 1959 Křižovatky, matka, režie Pavel Blumenfeld
  • 1961 Magdalena Dobromila Rettigová, režie František Filip
  • 1962 Zdravý nemocný, Belina, režie Jaromír Pleskot (záznam divadelního představení)
  • 1970 Případ Mauritius, režie Jaroslav Balík
  • 1971 Hříchy mládí, režie Jaromír Borek

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 58.
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 52
  3. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 166
  4. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 16, ISBN 978-80-200-1502-0
  5. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458.
  6. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193.
  7. Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 172.
  8. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 76, ISBN 978-80-200-1502-0
  9. Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/
  10. Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 371–2, ISBN 80-204-0493-7
  11. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 525
  12. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  13. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 212
  14. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 143
  15. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 450

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]